Sedl si proutník na břeh u malé řeky,

kousnutý životem, plesnivá kůrka veky,

hladina zvlněná větrem jej neruší,

tunika vlněná – perem je – ne tuší.

Na jeho košili sčítat lze staletí,

barvy a záplaty, spona co odletí,

když proutník napere k prasknutí panděro,

láskou i neláskou, Věro, či nevěro.

Od Říma po Brémy, všechno už viděly,

oči co dlouhými pohledy zteřely,

nepřišel odnikud, je to jak zakletí,

všechny co v rukou měl – mysl se rozletí.

Proutník – jak povrchní – zříci se rozkoše,

pro klišé, pravidla, hodil je do koše,

mnoho a mnoho těl k výkřikům přichystal,

o mír ho prosily, stoupal na piedestal.

Sám se tak rozhodl, do jedné mít je chtěl,

před sebou pohledy, doteky, křivky těl,

až jedna po druhé odešly po hvězdách,

hledal je u moří, v lesích i uličkách.

A proutník plakal... 

Lhali ti, proutníče, srdce je malá zrada,

ony přežily, ty vidíš životu záda,

alespoň dnes ať je to ještě o něčem,

zítra osud po krku máchne ti mečem.