|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
" "Tvořivý kosmos a dělná mystika... - (( článek č. 2484 ))
Tento název je inspirován tvůrčím géniem předního českého básníka Otokara
Březiny, charakterizovaného jako básník lidství a kosmu. Jubilejní vzpomínka
(120. výročí narození tohoto duchovního filozofa) je podnětem k uvědomění,
že i naše dějiny jsou bohaté na kulturní hodnoty, které obstojí v kontextu s
kulturními hodnotami celosvětovými. Navíc Březinovo tvůrčí dílo je aktuální
v období našeho společenského předělu, kdy se hledají východiska nejen pro
rozvoj společnosti, ale i pro rozvoj psychiky člověka, neboť je zapotřebí si
uvědomit odpovědnost nejen za osud naší země, ale celé naší planety, i za
etický způsob pronikání do kosmického prostoru, s nímž vytváříme nedílnou
součást.
Je známo, že Březina charakterizovaný jako básník symbolista je nesnadno
interpretovatelný, a pochopit hloubku jeho extatické poesie může nám
zprostředkovat jeho esejistika.
F. X. Šalda hodnotí Březinovy eseje jako meditativní filozofii, která
překračuje tvůrčí extází omezenost poznání zprostředkovaného smysly a
rozumem... „Nikoliv síla logiky - ale síla extáze -“ je klíčem Březinovy
mystické poesie.
Psychologie Březinovy tvůrčí vize, extáze, mystiky - má dvě fáze. První
zahrnuje jeho léta zrání, které tráví v odloučenosti, bolesti a utrpení
vyvolaném jeho prahnoucí duší po duchovním přátelství, družnosti a lásce,
která by ho v podobě milované ženy provázela životem. Z dusivé přízemní
skutečnosti nepochopení, zejména po ztrátě své milované matky, napřimuje
svého zemdleného tvůrčího ducha ke kosmickým výšinám, aby touhou splynul s
čistým Praprincipem, Nejvyšší ideou.
Ve večerní modlitbě charakterizuje podstatu „transcendentálního já jako
úsilí všechno obsáhnout, obejmout všechny kosmické dráhy... vznešenou krásu
vesmírných zákonů, jimiž se manifestuje Nejvyšší vůle.“ Odpovědi na otázky:
člověk - smysl života - vesmír, tryskají, jak uvádí Březina... „ze zdrojů,
do nichž se odrážejí slunce druhého extatického nebe...“ Pod zorným úhlem
věčnosti chápe Březina bolest jako prostředek duchovního růstu, kdy sám
říká: „...Bolest odtíná často poboční větve a jako sadař vede korunu do
výše, jíž by jinak člověk nedosáhl...“ Velkolepost tvůrčího Březinova génia
spočívá, jak konstatuje jeho znalec a přítel Z. Záhoř – v extatickém zření
transcendentna. Jestliže jsme zdůraznili předpoklad tvůrčí originality
Březinovy spočívající v síle jeho tvůrčí extáze, o níž se Březina sám
vyslovil, že: „myšlenka je tím hlubší, čím více má místa pro rozpětí křídel
extáze...“, pak nás bude zajímat, které to byly myšlenky, které se staly
osou jeho tvůrčí vize. Je známo, že Březinův tvůrčí duch se inspiroval
kulturními tradicemi dějin lidstva počínaje Orientem (zejména indickou
filozofií Upanišad a Bhagavadgíty), antikou, křesťanskou mystikou, klasickou
filozofií německou (Schopenhauer, Fichte) a slavným odkazem naší české
reformace (mistr Jan Hus, Tomáš Štítný ze Štítného, Petr Chelčický), stejně
jako novodobou filozofií a vědou. Jeho tvůrčí dílo obsahuje duchovní
filozofii motivovanou pradávným určením člověka - stát se stavitelem ducha,
vyvíjet se a zrát v souladu s tvůrčí zákonitostí kosmu. Březinova hlubinná
psychologie vyjádřená symbolickou řečí poezie postihuje podstatu duševna, v
níž rozlišuje podvědomí a nadvědomí - vyšší dimenzi. Podvědomím rozumí naše
celoživotní zážitky, vzpomínky, pudy, instinkty (Jungovy archetypy), zatímco
nadvědomím rozumí sféru nadjá neboli transcendentální subjekt. Motto jeho
tvůrčího díla je boj o zduchovnění, schopnost člověka uvědomit si pravou
podstatu svého já, které spočívá ve zjemňování, produchovňování vědomí. Ve
sbírce Stavitelé chrámu konstatuje, že dříve než člověk může stavět duchovně
ve výši - musí si udělat pořádek na pozemku své duše, očistit ji od
haraburdí nízkosti, pudové animálnosti a ega. (Obdobně Jógasútry hlásají
čtyři stupně očistných duchovních proměn.) A vítězi života podle Březiny
jsou právě ti, kteří jsou silní duchem. Být silný duchem znamená být určován
nejen vůlí konat dobro, ale i umět snít. Leč snění Březina nechápe jako
běžný pochod obrazných představ, ale jako vnitřní zření, vnor - vizi -
extázi. Sen, vize neznamená u Březiny útěk od života, ale ustavení nových
vyšších relací vztahů. Přijmout sen znamená uznat existenci rozšířeného
vědomí sjednocujícího s vesmírem - vědomí, jehož „myšlenky mají šíři
prostorů, jímž dýchají vesmírné světy...“ V dopise A. Pammrové, své duchovní
přítelkyni, píše: „Jen ti nejsilnější mohou jít životem blankyt ve zracích,
růže a východ slunce v krvi, zvonění pramenů v hlase a duší silnou pro
radost...“ Březina vyznává, že silní berou svoji sílu z meditativního stavu,
extatické vize, která jim dává nejen sílu prozření, ale i sílu pročištění
(svědectví tohoto stavu dokládá středověký mystik Jan z Kříže, sv. Terezie a
Jakub Böhme). Stav vytržení nechápe Březina jako stav odloučenosti od světa,
ale jako umocnění lidských schopností, jako uvolnění vnitřních vyšších
energií. Za silné považuje Březina i opravdové umělce, filozofy a vědce,
poněvadž tvoří ve stavu tvůrčí vize. Dalším znakem silných duchem je to, že
- jak říká Březina - jsou „imunní proti jedu světa..., kdy jed ve šťávách
květů shoří uzdravující vůní ducha...“ Silní duchem jsou ti, kteří prozřeli
vnitřním zrakem (třetím okem) a jejich duše září, poněvadž rozbili pouta
hmoty a uvolnili neviditelný plamen duchovní energie. Březina, který byl
ovlivněn indickou filozofií, rozvíjí myšlenku nadjá, stavu odlišného od
stavu vědomého a podvědomého. Nadjá chápe jako přesah vědomí do nadvědomí,
prozářeného světlem prozření. Březinovu psychologii lze směle nazvat
transcendentální psychologií, když charakterizuje duši takto: „V každé duši
je zrak, který se dívá dovnitř...“ Když charakterizuje duši, nemyslí její
podvědomé složky, ale záhadné stránky nadvědomí - připomeňme zde analogii s
Pythagorem, který přirovnává duši k vozu, kterou unáší duch k božským
sférám. Vnitřní zrak zření, vize jsou dle Březiny skryté neobjevené síly
naší duchovní energie, jejichž blahodárnost a bohatství si v běžném životě
neuvědomujeme. Tento vnitřní zrak-jasnozření - jak prohlašuje básník -
spojuje bratrstvo vidoucích a zasvěcených. „Nadvědomí“ - jak říká Březina -
„je stále tvůrčí, neumdlévající na výpravě v kosmické nekonečno, na dráze ke
světlu...“ V tomto smyslu dočítáme se v eseji Smysl boje podstatné
zdůraznění: „Tělo třeba v podvědomé oblasti rozšířiti, zduchovnit, čistší,
rezonantnější, jasnovidnější učiniti...“ Zatímco oblast podvědomí
představuje nižší stupeň - oblast fantazijních představ, obrazů; nadvědomí,
nadjá, představuje vyšší stupeň duše, který přesahuje fantazijní snění do
nejsubtilnějších projevů umělecké vize, extáze. Dokonce o vědcích jako
objevitelích prohlašuje: „Studium přírodních zákonů, které dává člověku moc
nad živly, je jenom jinou „cestou mystické meditace...“ (Hudba pramenů).
Březina potvrzuje, že „vše, co bylo velkého v životě jednotlivců a národů
vytvořeno, vzniklo v těch okamžicích, kdy „hlas duše hovoří prozřením,
prozářený světlem kosmického vědomí a moudrosti.“ V roce 1907 uveřejňuje
esej „Přítomnost“, kde charakterizuje pojem tělo - duch, které staví proti
rozumu, vědomému já: „Tělo - duch vidoucí dál než rozum, tělo - básník
snů...“ - „Záhadné tělo obrácené k slunci této země a s druhé strany duchové
kvetoucí pod neviditelnými slunci druhého vesmíru...“ (Zdánlivý pak
protiklad obou břehů pozemského a nadzemského - kosmického, usiluje propojit
mostem rozvinutého ducha.) K získání rozvinutých vnitřních schopností, je
možné - jak říká Březina - za předpokladu biologické přeměny životní funkce
mozku, kdy vnímavost pro vnitřní zření se zvyšuje posunutím vjemového prahu.
(Březina se vyslovuje ve svém básnickém díle, že pokrok duchovní je možný
pomocí transcendence našeho běžného stavu vědomí a podvědomí.) Vytržení,
tvůrčí vize, chápe jako mocný duševní vzrůst, urychlenější než je hlásaná
cesta pomalé evoluce. Konstatuje, že nejvyšší etické energie lidstvu získané
v mystickém stavu jsou přípravou nadčlověka. Březina ve svém díle
zdůrazňuje, že ve všech dřímá neviditelný osvoboditel - člověk říše DUCHA -
mistr vnitřních sil duchovních, který dokáže zkrotit zvíře v sobě a
zapřáhnout je do pluhu ušlechtilé myšlenky a světa umění. (Esej Cíle str.
105) O vizi, tvůrčím zření se domnívá, že je navíc syntetická, schopná v
jediném záblesku obsáhnout Prapodstatu, na rozdíl od vědecké metody, která
je analytická, atomistická. Cíl člověčenství spatřuje Březina ve vysvobození
člověka z hypnotizujícího koloběhu hmoty, tíhnoucí k opakování smrti,
upevnění vlády ducha nad silami a živly země, pohybem tíží, prostorem a
neztvárnělým a dosud neovládnutým chaosem v našem těle a v naší myšlence...
„Proto usiluje spojit dílo naše na zemi s vyšším životem kosmu. Současně
však Březina varuje před možnými pády, když říká: „Indičtí bohové posílali
kajícníky do samot, kde pokání jejich zrálo k nesmrtelnosti. Jaká to hluboká
symbolika vůle, - a nebezpečenství číhající v rozkoši...“ Problém zla a
démonismu, který je úhelným kamenem veškeré metafyziky, nahlíží spolu s
utrpením jako výsledek všelidské viny odtržené od božské podstaty. Zatímco
Upanišady popírají platnost zla popřením světa jako iluze, Březina zlo
nepopírá, ale zvažuje ho jako nejpodstatnější problém dějin lidstva. V Díle
smrti konstatuje: „Nelze zapřít démonické pokušení zvratu, tíži života,
všechna přítomná šílenství zvířecího života v nemocech těla i ducha.“
Březina vykládá zlo jednak jako nevědomost, jednak jako projev nízké
pudovosti. Zlo chápe jako prostředek zrání jeho přemáháním. Nehlásá
odporování zlu násilím (shodně s křesťanskou etikou), nýbrž nutnost
přemáhání zla tam, kde nalézáme krutou rozkoš ve vyhledávání všeho, co nás
rozděluje a jsme za to trestáni osamocením, mrazivými pouštěmi vyhnanství.
Přemáhání zla je podmínka duchovního vývoje (Kristus rovněž nikdy
nezdůrazňuje existenci Satana), duchovního zrání, v němž konečné vítězství
náleží vítězství dobra. V Modlitbě za nepřátele se vyslovuje: „A v tichu
bolesti ať slyšíme šuměti v duši mystické prameny světla, neboť bolest a
světlo jsou formami jediné vibrace tajemství Tvého...“ Projev zla, jak říká
Březina, může způsobit i naše kusost zlomkovitost poznání, neschopnost vidět
celý dosah a význam událostí... Místo abychom pochopili nedostatečnost svého
světla a hleděli jí rozšířiti, přestáváme věřit v účelnost a souvislost
minulého a budoucího, ve smyslu života... Zatímco Brihándrajak upanišad
velebí stav hlubokého spánku, v němž duch žádného utrpení nepociťuje, mladší
upanišady a z upanišad vycházející buddhismus a filozofie sankhja,
shledávají utrpení ve vůli k životu, káží popření vůle. Je zřejmé, že u Indů
vede bolest k negaci, u Březiny je však mocným stimulem, vzpruhou duchovního
zrání. Bolest, dle Březiny, zamezuje, aby duše se ukolébala iluzí smyslové
rozkoše, naopak ji projemňuje a uschopňuje k extázi... V Tajemství bolesti
Březina vypovídá: „Pochmurných mých myšlenek stáda zmatená tvým bičem, ó
bolesti, žene Pán na pastvu tajemství...“ Jak známo indický duch popírá
tento svět a proto hlásal askezi. Každý brahman nejprve musel projít čtyřmi
ášramy, tj. stanicemi očisty. Byl nejprve brahmanským žákem, potom otcem
rodiny, poté lesním poustevníkem asketou a posléze potulný žebrák, jehož
úkolem bylo odříkání, služba a šíření duchovního světla. U Březiny se rovněž
jeví v prvé fázi jeho tvorby odpor vůči světu smyslů. Klade ostře proti sobě
dvojici hříšného nečistého těla a duše - když konstatuje „v těle, svícnu
nečistém chvěje se duše...“ V pozdějších sbírkách ostrý protiklad těla a
duše mizí v eseji Přítomnost charakterizuje tělo jako chrám ducha (slova
mistra Nazaretského). Březina je přesvědčen, že za všemi mnohotvárnými
projevy života je jednota Prapodstaty a pocítit ji mohou vyzrálí, silní
duchovně. U Březiny to byly zpočátku představy panteistické, které zápasily
u něj s vírou v Boha filozofického, který se mu jevil jako všemohoucí,
nepřístupný, nevysvětlitelný, když říká: „Není odpovědi z teskných prostorů.
Otázky vracejí se teskny a němy...“ Starozákonního nelítostného Boha
vystřídá posléze pojem Boha zjeveného v Kristu a vykupujícího lidstvo z
utrpení hříchu smířlivou obětí lásky. I když učení evangelia Březinu
přitahovalo, odrazoval ho klerikalismus, obřadnictví, rozpor mezi slovem
kázaným a žitým. Proto biblické poselství zpracovává v souladu s poselstvím
našich reformátorů - Matěje z Janova, Tomáš Štítného (Traktát o lásce),
Petra Chelčického (Postila). Březinův mesianismus je nesen vírou v příchod
vyššího člověka - prozřelého duchovně - neboť jak říká - k Bohu spějeme
jedině duchem! Současně však vyslovuje obavu, že „duše stoupajícího ke
světlu zná jen jedno nebezpečenství: vše lze dosáhnout bez nebezpečenství.“
O své extatické poesii tvrdí, že slabé duchy leká, silné podněcuje a
přitahuje. Je přesvědčen, že každý jedinec si musí duchovní cestu proklestit
sám. Není to cesta snadná, spíše úzká, „tu a tam se stopami znamení, že
někdo šel před námi...“ „Do výše vedou tvé cesty v závrati umdlených, však
vítězi stoupají v tanci a do údolí házejí písně v průvodu bouří, jež pod
nimi v hlubinách víří... Vítězní duchové vystoupí na hory, kde jsou nemírná
bohatství radosti, kde kvetou zahrady všem otevřené.“ Zde se shoduje s
mistry indickými, s idejemi Ghándiho, Sri Rámakrišny, že přístup do zahrad
duchovních je možný jedině za předpokladu, když se člověk vzdá své nižší
přirozenosti a nalézá odvahu milovat všechno. „Jen v okamžicích zapomnění na
sebe mají naše rozpjatá křídla ramena dosti síly objati tisíce bratří...“,
zdůrazňuje básník v eseji Země vítězů. Zatímco v první fázi své tvůrčí
činnosti přenáší Březina duchovní vzestup do vyšších sfér, aby sám zažil
duševní rovnováhu, blaženost v druhé fázi se vytrhuje z osamocení, vrací se
k realitě života, aby pociťoval jednotu se spřízněnými bytostmi - účastníky
božské existence. V druhé fázi se Březinovo nazírání sub specie aeterni mění
na činorodý vesmírný optimismus, kterým zlidšťuje vesmír a zalidňuje ho.
Zejména báseň Ruce je toho dokladem: „...vnitřně se s námi sjednocují
bytosti vyšší ze všech prostorů hvězdných...“ Podobně jako Bhagavadgíta
nehlásá jenom askezi a vzdálení se světa, ale dělnou činnost, podobně
Březina postihuje naléhavost energie lidské činorodosti, v souladu s
kosmickým děním. Hlásal vítězství ducha, sílu pozitivní myšlenky ve jménu
zlidštění naší planety a spolupráce na díle vesmírném, jehož jsme součástí.
Březina je přesvědčen, že zrání je zákonem našeho pozemského života, ale i
celého kosmu od atomu prachu až do nejvzdálenějších hvězd. Březina pociťuje
toto duchovní zrání v souladu s Apokalypsou, když mluví o Hospodáři, který
bude třídit mystickou žeň... „Až uzrálé do hlubin zapadnou světy a noci,
soumraky denní, pod požehnáním pohledu Tvého pohnou se v hlubinách nové
posvátné setby. A hlahol poledních zvonů pozdraví modlitby nesmrtelných...“
Březinova poetická vize dává vytušit, že lidstvo vytváří mystickou duchovní
jednotu směřující k prapůvodnímu zdroji, k sjednocení s praprincipem, s
Bohem, od něhož jsme se oddělili svévolnou pudovostí a materiálností, ale po
němž podvědomě toužíme. Březina však upozorňuje i na opačný pól zrání -
destruktivní, démonický, když říká: „Jednota všeho bytí a dění je kletba
pokud se uskutečňuje ve znamení barbarské síly, ale je vysvobozením, když se
lidstvo spojí k jednomu žhavému protestu písně...“ I když připouští, že
cesta duchovního zrání je stíněna stíny a temnotou, má pevnou víru ve
vítězství duchovního světla. Na vrcholu duchovní evoluce není mystik člověk
izolovaný od světa, asketa uzavřený do skal, ale bytost nadmíru duchovně
silná, která se „vystavuje bleskům a polednímu žáru...“ Básník přirovnává
duchovní zrání k vesmírnému dramatu, vyžadujícímu napětí vůle,
sebe-odříkání, heroismus lásky. Jeho duchovní heroismus se liší od pojetí
orientálního tak, jak konstatuje E. Schuré v díle Les grands inities (Velcí
zasvěcenci): „Brahmáni noříce se v kontemplaci věčna zapomněli na realizaci
pozemskou životem sociálním...“ Z toho plyne, že extatický stav umělecký
neznamená u Březiny odklon od reality života, rozplynutí v Nirváně, ale
umocnění jeho tvůrčí individuality. Březina vyslovuje současně smutnou
pravdu, že umělec extatik bývá pro svoje mystické vize nepochopen, ba
dokonce opuštěn a ochuzen o rozkoše pozemského světa. Leč, jak říká Březina:
„nejchudší odívá Tvůrce v šat královského purpuru, jenž bratřím neviditelný,
je viděn anděli...“ V porovnání s filozofii indickou nesměřuje tedy básník
pryč od světa, ale naopak stav extáze probouzí v něm touhu po činorodém
altruizmu - stát se pěvcem sbratření nejen na planetě zemi, ale i v kosmu. V
dopise F. Bílkovi píše: „...Jednotlivé stupně našeho očištění znamenány jsou
jasnějším a jasnějším uvědomováním si původní jednoty, mystickým rozšířením
naší bytosti na tisíce bytostí, až jejich bolesti stanou se našimi...“ V
Prologu vyjadřuje jasně své poslání: „A na všech slávu svého snu, nádheru
noci plamenné, zapomenul jsem na bratří svých ruce zemdlené, krvavé hněvem
sevřené a v smíchu hoře rozvlněného přerážené údery vesel, když se chytaly
člunu přeplněného...“ O daru prozření prohlašuje básník po veškerých svých
životních a uměleckých zkušenostech - člověk prozří jevy a lidi jen když je
miluje. Dokumentuje tak, že k tvůrčí vizi nestačí jen akt vůle, koncentrace,
stav očisty, ale stav touhy a lásky po spojení s Absolutnem. A jak chápe
Březina lásku? Láska je pro něj důsledek duchovní vyzrálosti, je to láska
vyšší a závratnější než je láska pravášní, láska jako klam „vonných
polibků“. Je to především projev náklonnosti k druhému, citový stav
porozumění a soucítění křesťanské charitas.
V závěru své úvahy hodlám shrnout to, k čemu básník mystiky došel ve svých
tvůrčích vizích, k jakým etickým hodnotám se propracoval:
1/ vysvobodit člověka z koloběhu hmoty, upevnit vládu Ducha nad silami a
živly země, pohybem, tíží prostorem a neztvárnělým dosud a neovládnutým
chaosem v našem těle a v naší myšlence...
2/ že přes veškeré zemdlené skepse, zoufalství milujících, přes viny jichž
nesmířené mlčení tíží celá pokolení, roste člověk k duchovní jednotě na celé
zemi...
3/ že není samoty v duševním světě. Jsme ustavičně obklopeni tisíci, zástupy
neviditelných bratří...
I když nám zaznívá básníkovo zšeřelé slovo o bolesti, která doprovází každou
nadosobní službu a obrodnou snahu, pak přes veškerý pocit osamělosti a
marnosti je posilující afirmace (ujištění) z eseje Hudba pramenů: „Není
samoty v duchovním světě. Jsme ustavičně obklopeni tisíci... tvořícím
duchovní jednotu nejen pro zemi, ale i v prostorech vesmírných.“
Člověk od pólu k pólu má předpoklad vytvořit mystickou jednotu jako
přirozený důsledek duchovního vyzrání a jako blahodárný kvas začlenit se do
rady kosmického univerza (myšlenka závažná při soudobých letech do vesmíru).
Na závěr k charakteristice myšlenkové a umělecké hodnoty Březinova díla.
Vilém Závada o něm říká: „Březina je jedním z největších vítězství v říši
ducha, jež byla od počátku světa dobyta básníky...“ My bychom k tomu
připojili, že český tvůrčí duch Březinův, kterého lákal mystický výtvor
starověku, uložený v Upanišadách a Bhagavadgítě, dokázal, že síla jeho
tvůrčí extáze je poměřitelná nejen s géniem indickým, ale i celosvětovým.
prof. Miluše Šubartová, 2006, Brno
(( Pozn.: ... -autorka dává své texty -včetně tohoto -většinou "volně k dispozici", nepřeje si však, aby případné citáty či úryvky byly nevhodně "vytrhovány" z kontextu -jsem tedy autorkou pověřen posoudit možnost -"vhodnost" použití pouze takového úryvku, apod.; -kontakt na autorku v připadě zájmu "zprostředkuji" ; - Zeanddrich E. ))
."
|
|
|
