"...VÍRA V REINKARNACI ANEB DARWINOVÉ STAROVĚKU?

Odkud se vzala a jak je stará víra ve znovuzrozování? Těžko odpovědět. převzali jsme ji od nejstarších národů a ti, jak se zdá, ji zdědili od lidu ještě staršího, který dávno zmizel v propadlišti dějin a po kterém nezůstaly asi žádné památky. A pokud snad nějaké zůstaly, přičítají se národům mladším. Kořeny této víry sahají totiž až do bájné Atlantidy, o níž se nám dochovaly jen zkazky a poněkud určitější záznamy Platónovy.

Staří Chaldejci (a také Sumerové), žijící v biblické Babylónii, znali již před několika tisíci lety nauku o znovuzrozování čili o reinkarnaci. Učili, že lidská duše se stále vyvíjí k dokonalosti, když byla již dříve proběhala celou řadou vtělení v přírodě, než vstoupila do lidského těla. Nebyli to snad svým způsobem „Darwinové starověku“, protože věřili ve vývoj duchovní stránky člověka?

Staroegyptští kněží, zasvěcující nového žáka, takto mu připomínali reinkarnaci: „Ó duše nevědomá, ozbroj se svící tajemství a v noci pozemské najdeš zářivou hvězdu svoji, svou ‚nebeskou duši‘. Jdi za ní, božskou vůdkyní, za svým géniem, má klíč tvých minulých i budoucích životů.“

„V pozemské noci najdeš svoji DUŠI NEBESKOU!“ To jest ono božské JÁ, to je onen Bůh, který sídlí skryt v každém z nás!

Po řadě přísných a tvrdých zkoušek, jimž byl žák podrobován, přicházel k němu stín ženy se svitkem papyru, na kterém bylo napsáno: „Jsem tvoje neviditelná sestra, jsem tvoje božská DUŠE a tato kniha je knihou tvého života. Obsahuje stránky popsané tvými dřívějšími životy a čisté stránky pro tvé životy příští. Přijde den, kdy je před tebou rozvinu. Nyní mne znáš. Zavolej mne a přijdu.“

Jak píše Marius Fontane v knize Les Egyptiens, učili Egypťané, že život lidský je jen epizodou a přejde podoben slunečnímu dnu, který se zase na druhý den vrací. Člověk se podle nich skládá z inteligence „KHOU“ a hmoty „KHAT“. Inteligence je světelná a halí se v tělo, do duševní substance „BA“. Zvířata mají také duši „BA“, ale bez inteligence „KHOU“. Život je dech a když se dech vtáhne do „BA“, člověk umírá, ale „BA“ zůstává.

Egyptské tajné nauky a víra ve znovuzrozování se rozšířily i do zemí helénistických a ovlivnily PYTHAGORA, PLATÓNA, SÓKRATA aj. Zda jimi byli ovlivněni i Hebrejci, snad přes Mojžíše, nebo zda měli na ně větší vliv Babyloňané, lze těžko říci. Ale z obou směrů přicházela určitá víra v reinkarnaci.

Dalším sídlem a pramenem víry v reinkarnaci je ASIE, a to hlavně stará INDIE. Je pravděpodobné, že obě země, INDIE a EGYPT, obdržely své reinkarnační nauky ze stejného pramene – z ATLANTIDY.

(( I když Atlantida není dosud věrohodně vědecky prokázaná, je možno teoreticky usuzovat na nějakou starší lidskou kulturu, než všechny ostatní nám známé a nemusel nutně kvést jenom na ostrově v Atlantickém oceánu, ale mohla být docela dobře rozprostřena po celé tehdejší zemi. ))

Nejstarší indické písemné doklady o reinkarnaci jsou VÉDY, pozdější o něco pak UPANIŠADY. Tyto poslední rozeznávají 3 druhy lidí a 3 druhy posmrtných osudů:

1/   Lidé sobečtí a hmotařští nepochopili a ani nepřijali paprsek světla. Ti se vtělují záhy po smrti, aby si napravili svou karmu.

2/   Lidé zbožní, naplnění touhou po božském, ale ovládaní dosud lidskými vášněmi. Odcházejí do rajských radovánek, podobni květině, která se na zemi zazelenala a jejíž nádherný květ je jim odměnou.

3/   Třetím druhem lidí jsou ti, kteří v sobě uskutečnili božství a ti se již na zem nevracejí, ale stoupají do vyšších sfér.

O znovuzrozování mluví i Bhagavadgíta. Z indického prostředí náboženského vyšel v 6. století př. n. l. BUDDHISMUS, v jehož učení se také objevuje princip reinkarnace, ale zároveň i snaha vymanit se z toho kruhu neustálého znovuzrozování, přinášejícího utrpení a bol.

Také různé národy v Evropě předkřesťanské znali reinkarnaci. Tak např. Gaius Julius Caesar ve svých pamětech O válce gallské píše, že Gallové (jejich potomci jsou Francouzi), sídlící v nynější Francii, věřili, že duše smrtí nezanikají, ale přecházejí do jiných těl. Přirozeně i ve starém Římě bylo dosti stoupenců putování duší, mezi nimiž byl i vynikající řečník CICERON.

Také keltští kněží, druidové, věřili ve znovuvtělování duše.

V PALESTINĚ, kolébce křesťanství, byla nauka reinkarnační dobře známa. Židovský TALMUD praví, že duše ABELova se vtělila do SETHA a pak do MOJŽÍŠE. Kniha ZOHAR, nejvýznačnější kniha kabalistická, připisovaná rabbimu ŠIMONU BEN JOCHJOVI, žijícímu v 1. století n. l., zaznamenávající starou tradici, tvrdí, že všechny DUŠE jsou podrobeny zkoušce stěhování duší. „Lidé neznají zákony Nejvyššího. Když nejsou podmínky (tj. osvícení duše) splněny v jedné existenci, musí se duše znovu vtělit, až dojdou takového stupně, který jim umožní vzestup k Bohu.“

Kniha ZOHAR mluví o tom, že všechno na světě má svoji duši, že duše kvalitativně rostou, aby se jednou mohly přiblížiti Duši všech duší, k BOHU.

V takovéto prostředí světového názoru na posmrtný a budoucí život přichází Mistr Nazaretský. Víra v reinkarnaci byla značně rozšířena a věřili v ní nejen Esejci (Esénští), o nichž se tvrdí, že z

jejich středu vyšel i Ježíš, i Jan Křtitel i rodiče obou, ale i farizeové, v jejich učilištích získal své vzdělání apoštol Pavel. Není divu, že i první křesťané věřili v reinkarnaci a věřili v ni i někteří významní církevní Otcové „PATRES“.

Mistr Nazaretský se o ní zmiňuje podle evangelií při několika příležitostech. Mluvě k apoštolům o Janu Křtiteli, řekl doslova: „Pravím vám, není většího proroka mezi syny zrozenými z ženy nad Jana Křtitele… chcete-li však věděti, on sám je ELIÁŠ, který má přijíti. Kdo má uši, slyš!“ (Mt 11, 11 - 15)

rev. Mgr. Jarmila Plotěná, 2004, Brno

(( pozn.: ...váhal jsem "mírně" nad tímto příspěvkem, i když autorku osobně, a její názory relativně "dobře" a "dlouho", z mnohých "předlouhých" diskuzí,  znám; nelíbí se mi zde především některé formulace. To, že jsem sem článek nakonec vložil, znamená, že doufám, že "forma nepřebije obsah", a že čtenáři tudíž přeci jen může býti spíše "užitečným"... ; ... :)  )).
."