|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Vznešená a krásná vypadala princezna již z dáli. Z blízka byl dojem ještě umocněn zářivým úsměvem a vstřícností, jež stavěla na odiv.
„Buď pozdravena, vzácná paní,“ zvolal jsem v ústrety.
„Jméno mé je Sirenai, drahý Mairone,“ usmála se, „jsem poctěna tvým příjezdem i tvou ochranou. Snad působí mé jednání pošetile, že vydala jsem se na cestu sama, avšak otec můj je vážně nemocen. Je na mně, abych se začala seznamovat s povinnostmi vyplývajícími z mého titulu. Můj úděl, neboť jsem ženou, není lehký, ale já mu se ctí dostojím.“
O jejích slovech jsem nepochyboval. Působila navenek jemně, ale uvnitř tušit se dala síla, rozhodnost a sebejistota.
„Projev hodný budoucí vládkyně,“ zalichotil jsem jí s malou úklonou, „tvůj otec, Sorge, je na tebe jistě pyšný.“
Poněkud přezíravě, zdálo se mi, přehlédla mou družinu a blahosklonně pokynula mým mužům. Ti za to na ní mohli oči nechat.
„Neotálejme, Sirenai, před námi je dlouhá cesta na náš hrad.“
„Nerada měním tvé plány, Mairone, průvod můj cestuje neskonale pomaleji nežli tvá družina. Tvým tryskem letícím koním bychom nestačili. Bude nutno zajistiti nám nocleh zde, již blíží se večer. Pozdravit krále vyrazíme zítra brzy ráno,“ pravila hlasem zvyklým rozkazovat.
Suše mi to oznámila a vůbec jí na um nepřišlo, že mohl bych jí odporovat!
„Pokud máš však závažný důvod bezodkladně pokračovat v cestě, vyjev jej,“ vybídla mě. Mám?
„Nikoliv, tvé přání je mi rozkazem,“ uklonil jsem se při těch slovech, abych skryl úšklebek, který se mi dral na tvář.
Slib, neslib, královská dcera má samozřejmě přednost. Pohlédnout na Ethis jsem se neodvážil. Ani tam ani před hostincem, kde jsem jí hodil otěže svého koně, aby se o něj postarala. Není v mých silách chovati se vždy čestně. Buď to pochopí, nebo její nedůvěra a zloba ke mně vzroste. S tím nic nenadělám.
„Mohu vám nechat přinésti večeři, Sirenai?“ otázal jsem se ze slušnosti.
„Není třeba, mám své zásoby, ale děkuji vám za péči, kterou mi poskytujete,“ usmála se ona.
Nejsem zvyklý hovořit s princeznami, obzvláště, hrozí-li, že by mohly významně ovlivnit můj život. Nedala ani mrknutím oka najevo, zda jsou jí známy plány mého bratra. Ani však nevyjevila přede mnou, jaké poselství přiváží. Jest dobře možné, že Sorge celou situaci vidí jinak, než-li Arnal. Připadal jsem si jako figurka v cizí hře. Nikomu z hráčů nezdám se natolik významným, aby mě obeznámil s pravidly té hry. Jsem snad zde, jen abych plnil svou roli?
To bych se na to podíval!
Rozloučiv se s budoucí královnou, odebral jsem se do svých komnat. Rozzuřeně chodil jsem od stěny ke stěně a pak poručil přinést silné víno, jako by na dně poháru dalo se vyčíst řešení mých starostí.
„Kde je můj sluha?“ zakřičel jsem bezdůvodně ostře na jednoho z mužů.
V skrytu duše doufal jsem, že mě ona příchozí zahrne výtkami ohledně mého nesplněného slibu a já se budu moci bez výčitek hádat a vztekat.
A možná, že jsem jen nechtěl být sám …
Kdo jí o to stál? Aby hodnotila mé spojení se Sirenai! Tak mě tedy posuzuje? Jako chamtivce? V tu prchavou chvíli cítil jsem k cizince téměř nenávist. Co záleží mi na jejím mínění!
Co je ona pro mě? Jen přítěž …
Pohled na nechápající smutek v jejích očích byl horší než dýka v srdci. Žádná přítěž, vím. Jen cit, jež neovládám. Jen touha, nemoc, co se nevyléčí. Ona v mém pokoji, ona v mém životě, to je jediná skutečnost, pro kterou stojí zato žít. Bude to tedy krátký život!
„Odpusť, cizinko!“
Zhasl jsem světla, tma pohltila širý svět. Na ničem jiném už nezáleželo. V těsném objetí vycházela mi vstříc ve veškerém mém jednání. Přál jsem si ten okamžik navždy vyrýt do paměti. Přál jsem si, aby mne přesvědčovala, že právě pro tuto chvíli se vrátila. Ale nenašel jsem dostatek odvahy zeptati se ...
S ránem převtělila se opět do mého sluhy. Beze slov a s poslušností, jež mne mrazila.
„Krásné ráno! Drahý Mairone, jsem rozhodnuta cestovati s vámi koňmo,“ přivítala mne před hostincem Sirenai, „můj doprovod ať střeží několik tvých udatných vojáků, ale já si přeji vjet do sídla krále v čele tvé družiny. Vedle tebe.“
Ta žena rozhodně ví, co chce. Já ovšem taky, poslati jí šupem zpět k jejímu otci. Ten je snad na její rozmary zvědav, já však nikoli.
„Ať mně tvůj sluha připraví koně! Zříš, že jsem zdatná jezdkyně!“
„O tom nepochybuji,“ procedil jsem skrz zuby a na tváři vykouzlil falešný úsměv. Musel jsem přihlížet, jak nevybíravými slovy laje Ethis, když kůň její podupával při nasedání. Vyrazili jsme k domovu.
Ráno moudřejší večera, říkala babička. Tak nevím. V tomhle světě platí asi jiná pořekadla …
Nakonec mám, co jsem chtěla, ne? Vzpomínky na noc, kdy zmizely hranice mezi světy. Měla bych být šťastná … Zatím mám v žaludku kámen a v hlavě pusto. To přejde. Jednou.
Myšlenkami dlela jsem jinde a cesta, prve tak dlouhá, uběhla mi neskutečně rychle. Náhle byl hrad na dohled. Můj čas zde se nachýlil. Již nikdy se sem nevrátím. Dotýkala jsem se krajiny očima, hladila ji pohledem, malovala si každý její kout na plátno svého srdce. Já netoužila zapomenout.
Když přibyli jsme k hradu, mé povinnosti skončily.
Již mě nikdo nepotřeboval. Ani nepostrádal.
Ani se neotočil.
Nikdo mne nezastavil, když zamířila jsem nejistě k lesu v dáli. Jako by přitahována voláním domova. Zpočátku toužebně jsem se ohlížela a čekala, že mne někdo osloví, ať jakkoli nevlídně, a obrátí mé kroky zpět. Ale nic takového se nestalo.
Poslední pohled od kraje lesa. Slíbil, že mne doprovodí … S pálícíma očima rozběhla jsem se k tomu stromu, jenž byl propustkou do mé minulosti. S rukou opatrně se dotýkající kůry na okraji té hluboké dutiny otálela jsem s posledním dotykem. Tak na co čekám?
Dokonáno jest.
Ech, vloudila se chybička … Ve zrádné dutině nebyly žádné trny! Co teď? Od melodramatických stesků přešla jsem do nadávek a zuřivého prohledávání, ale kde nic tu nic. Loňské listí, prach, pavučiny, toť vše. To není možné! Já se nemůžu vrátit do hradu! Začalo pršet, jak v nějakým blbým filmu. Ubrečená, bezmocná a bezradná seděla jsem na zemi. A pitomá, to především.
Do hradu cesta pro mne nevede.
K horalům ji ani nenajdu.
Zbývá mi jediná možnost. Dostatečně zoufalá. Ta babice – čarodějnice, co mě tenkrát léčila, třeba by věděla, jak mně pomoci.
Zpětně si uvědomuji, co to bylo za hrozný sebevědomí, myslet si, že naleznu jeskyni umně skrytou před zraky nezvaných hostů. Šla jsem lesem nazdařbůh směrem, kde jsem tušila vrcholky hor. Netrvalo dlouho a zahlédla jsem před sebou šedivá rozeklaná skaliska.
Mohla bych si v jejich závětří odpočinout … Anebo na mě mohlo za nejbližším balvanem něco vyskočit.
Z neveselých úvah mě vytrhla vůně. Pečené maso? Tady? Můj hlad ozval se najednou silněji než strach. U ohniště seděla ta čarodějka!
Byla bych se vsadila, že takto okolí jeskyně tehdy nevyhlíželo. Jenže, kdo ví?
„Tak, milá Ethis, co tě ke mně přivádí?“
Podivovat se nad tím, že mne zná, mi přišlo zbytečné. Jak jen to říct? Že by věděla, kdo jsem, a netušila, proč tu stojím? To těžko.
„Kdo vlastně jsi?“ odvětila jsem otázkou, „čarodějnice, strážkyně proroctví, léčitelka?“
„Najíš se se mnou?“ smála se ona.
„Děkuju.“ Za kus žvance bych tu i panáčkovala …
„Povím ti pravdu, neboť zde ji znají i malé děti. Strážkyně proroctví je úděl jako každý jiný, aspoň navenek. Jeden stane se kovářem, druhý vyrůstá jako rolník a některé z žen změní se časem ve strážkyně. V okamžiku zasvěcení rodíme se znovu, jsme jedna jako druhá, stejná tvář, stejné myšlenky, stejné vědomosti. To je cena, jež platíme. Na druhou stranu jsme mocí rovny králi, léčitelskými schopnostmi učeným doktorům, náhledem do budoucnosti cizokrajným věštcům. Avšak naším hlavním posláním je střežit proroctví.“
„Nedávno mi jedna z vás řekla, že mojí vinou došlo ke změně proroctví,“ pronesla jsem skepticky.
„Ethis, cizinko zvědavá,“ hleděla na mne ta žena zkoumavě, „jest pravdou, že tvé jednání vyvolalo zde zmatek a chaos. Lépe řečeno, jsi pro nás stále tajemstvím …“
„Hm, no … to je přesně to, proč jsem tady. Ráda bych se vrátila domů, jenže nemohu. Nevím, proč. Teda vím, ty trny nejsou tam, kde bývaly!“
„Hleď, Ethis, mohu pro tebe vypěstovat rostlinu, jejíž trny vládnou mocí brány, ale bude to jistý čas trvat. A na oplátku budu od tebe cosi požadovat!“
A je to tady! Něco za něco.
„Jak dlouhý čas potrvá, než ta rostlina vyroste?“
„Ó, bojíš se více času zde stráveného nebo tvého úkolu?“
„Jaký je můj úkol?“ zeptala jsem se nejistě.
„Včas se jej dozvíš,“ nepokrytě se mi ta baba smála.
Uprostřed skal nacházel se vchod do jeskyně. Strážkyně mne do ní uvedla a pak mě ponechala mým vlastním myšlenkám. Hrozná chvíle …
|
|
|
