|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Koně ho poslouchali a důvěřovali mu, v mých očích tím velmi stoupl. Skoro jsem se přistihl při myšlence, že bude mi chybět, až odejde nadobro …
„Pro kterou z dam je připraven druhý hřebec?“
„To tebe zvu na vyjížďku,“ řekl jsem vlídně. Snažil se nedat na sobě nic zdát, stejně jsem dojetí jeho zpozoroval. Cestu volil jsem lehčím terénem, dnes jsem byl pamětliv jeho zranění.
„Je tu tak krásně,“ rozplýval se Ethan okouzleně nad zdejší krajinou.
Uprostřed hvozdů, mezi lukami a háji, v tom zeleném hájemství plynul náš hovor lehce a nenuceně, jak řeč dvou starých přátel. Unešen libými pocity těch okamžiků, přestal jsem pečlivě sledovat cestu a záhy jsme se ocitli za jedním z potoků.
„Přeskočíme jej!“ navrhoval Ethan.
„V žádném případě. Co tvé zranění? Zvaž, že kůň tvůj může skočit příliš prudce či na břeh nedoskočit!“
„Zvládnu to, neboj se o mě,“ přesvědčoval mě. Marně.
Svezl jsem se ze sedla a jemu pomohl sesednout, poté jsem vzal oba koně za otěže a vodou je odvedl na druhý břeh. Zmáčený vrátil jsem se prudkým proudem zpět.
„Také mě převedeš?“ ptal se Ethan mrzutě. Do studené vody se mu příliš nechtělo.
„S tebou mám jiné plány,“ usmíval jsem se tajemně. A pak jsem jeho překvapeného vzal do náruče a na druhý břeh přenesl. Držel se mě pevně, jak bych mu tím život zachránil. Kéž by byl potok delší! Tak příjemný byl mi ten dotek. Byl přímo prostoupen důvěrou a pochopením.
Hodnou chvíli stáli jsme u břehu, rameno u ramene, ruce propletené. Neodvažoval jsem se odejít ani v dotýkání pokračovat.
„Buď bez obav, nezapomínám, že jsem muž,“ řekl náhle Ethan a nešetrně mě od sebe odstrčil. Kouzlo porozumění, jež doteď panovalo, zcela se vytratilo. Domů navrátili jsme se v tichosti, každý zabrán do svých neveselých myšlenek.
Stala jsem se mužem. Ha ha ha. Možná je to nejlepší, co mě potkalo. Vztahy s Maironem budou jasné a přehledné. Už žádné omyly, žádný pláč po nocích, žádná bezdůvodná bolest. Lehce mi půjde za tři týdny loučení.
Škoda toho plesu, pomyslela jsem si marnivě. Moct se tak zúčastnit, jako žena samozřejmě, to by bylo něco! Ovšem v nynějším mém stavu doufám, že do sálu nebudu muset. Tuším dopředu, že by mě tam přepadla akorát lítost.
„Ethane!“ Maironovo zvolání mě vytrhlo z úvah.
„Potřebuji tě,“ řekl rozpačitě. Měl na sobě jen jakési spodky, kroutil se, jako by zapomněl, že jsem teď „muž“. Vlasy ještě mokré po koupeli, stál tam skoro nahý a poněkud bezradně hleděl na kopu připraveného zdobeného oděvu.
Byl tak … Nejradši bych ho … Tak nic, snad v jiném životě.
„Co by sis ode mě přál,“ vybídla jsem ho, mluvila jsem samozřejmě o oblečení. Až když jsem si povšimla jeho výrazu, došla mi jistá mnohoznačnost mých slov.
„Ehm … prosím,“ promluvil docela jiným hlasem a ukázal na hedvábnou košili.
Zbytek „oblékacího obřadu“ probíhal v tichu. Nemohla jsem se ubránit pocitu, že radost z neustálých vzájemných dotyků je oboustranná. Ačkoli mě to stálo dost přemáhání, tu hranici jsem nepřekročila. Má pravdu, nemůžu se mu pořád plést do života. Třeba bude se Sirenai šťastný. S tímhle vědomím se mi bude zaručeně klidněji odcházet.
Tak co si stěžuji?
Oděný a připravený na slavnost vyhlížel jako král. A také jako cizí člověk.
„A nyní ty se připrav.“
„Já nikam nejdu,“ bránila jsem se.
„Jsi můj služebník, mé přání je ti rozkazem, přece?“ zkoušel na mě přísný hlasem.
„Nebudeš mě tam potřebovat!“
„Necítím se v takové společnosti, jaká se zde dnes sejde, příliš dobře,“ pravil o poznání vlídnějším tichým hlasem, „nenech mě v tom samotného, Ethane.“
„Ve víru tance s tvou úžasnou princeznou zapomeneš na nervozitu, neboj!“ ujišťovala jsem ho. V mém hlase neměla znít ironie, ale on ji tam slyšel.
„Dobrá, nechceš-li mi být nápomocen a stát po mém boku, potom ti to nařizuji! Vše potřebné nechal jsem ti donést do tvého pokoje. Ty bys jistě mou snahu a pomoc neocenil, takže půjdu napřed. Než se ples začne, hleď, ať tě spatřím v pravé části sálu vyčleněné pro služebnictvo!“
„Skvělý! Mám jít na ples takhle?“ vykřikla jsem zoufale. Nemožný účes, příšerný šaty … Za co?
„Muži v našem světě nebývají marniví, nehledí na svůj šat, nekadeří si vlasy, dělají, co musí! Víc po tobě nechci. Prostě jen předstírej, že ti na srdci leží mé blaho. Vím, že žádám příliš!“ prohlásil hněvivě.
To nebylo fér! Nemohl by na chvíli na vše hledět mýma očima?
„Záleží mi na tobě! A nejen proto, že jsem na tobě zde závislá, ale …“
„Vskutku? Záleží? Tak učiň, co žádám,“ skočil mi Mairon do řeči.
„Jinak co?“ vypadlo ze mě bez rozmýšlení.
„Nechtěj, abych ti odpověděl,“ řekl unaveně a se zklamaným výrazem na tváři odešel.
V rámci možností jsem se sebou udělala, co se dalo, a vyrazila na bál. Místo pro sluhy bylo blízko chodby do kuchyně, odkud se linuly úžasné vůně. Dávala jsem dobrý pozor, jakou činnost provádějí ostatní, abych tam zapadla. Bylo zvykem, že na pánovo kývnutí přispěchal k němu služebník s vínem. Děs, jen si kývli a ti ubožáci se mohli ztrhat! Slavnost se mi zajídala, ještě ani pořádně nezačala.
Za zvuků hudby, jejíž tóny připomínaly hru na klavír, vešel král Arnal, následovaný svou družinou. Procházejícím se všichni ostatní šlechtici klaněli. Tohle mi moc nešlo, co já se mám před někým sklánět? Drze jsem se stejně po průvodu dívala, až jsem chytila pohled, který říkal: No proto!
Jedna melodie střídala druhou, různily se vůně přinášených pokrmů, slova a smích začaly mi splývat. Bolely mě nohy od neustálého stání a nudila jsem se. Zase to bylo lepší, než si stýskat. Vůbec mě nezajímalo, jak dlouho a radostně tančil králův bratr s budoucí královnou.
Při vší své kráse připadala mi Sirenai stále jen jako rozmazlená a vychytralá tatínkova dceruška. Trnula jsem hrůzou, že si mě Mairon pošle pro pití, když ji bude mít po svém boku. Ale nestalo se tak.
„Ethane, slyšíš?“ ozvalo se přede mnou.
„Co si přeješ, pane?“ s „upřímným“ úsměvem sklouzlo z mých rtů.
„Již po několikráte na tebe kývu a nic. Neruším tě?“ hrál králův bratr mrzutého, „přines mi víno a dva poháry do zahrady.“
Skáču, jak pán píská. Jak jinak.
Venku drobně mžilo a neviděla jsem ani živáčka. Prodírala jsem se ztemnělou zahradou až na její konec, dokud mě nezastavil známý hlas.
„Trvá ti to celou věčnost, Ethane.“ Já už začínám mít toho chlapa plný zuby!
Když jsem se na něj pořádně podívala, nevyhlížel jako natěšený budoucí novomanžel. I když, jak mi sám vmetl do tváře, neznám přece jejich zvyky.
„Mám nalít i tvé půvabné společnici?“ zeptala jsem se, aby řeč nestála.
„Vidí tu tvé oči snad nějakou?“
„Ne,“ odvětila jsem dotčeně, „široko daleko žádná půvabná žena!“
Zašklebil se, jako by to byl kdovíjaký vtip.
Vypadalo to, že má něco na srdci, tak jsem čekala.
„Myslíš, že budu dobrým chotěm?“ zamumlal nezřetelně.
Potlačila jsem prvotní vyjeknutí smíchy. Při pohledu na jeho tvář bylo jasné, že svůj dotaz, ať jakkoli pošetilý, myslí vážně.
„Neznám tě natolik dobře,“ začala jsem popravdě. Upřímnost nade vše, že?
Bral to zjevně jako odmítnutí, ale místo, aby se urazil, zklamaně se otočil stranou. Až mě to dojalo.
„A taky se neznáme dlouho. Jsou chvíle, kdybych tě nejraději … (obávala jsem se slova „zabila“, tady to berou příliš vážně), ale přesto jsem přesvědčená, že jsi dobrý člověk a určitě z tebe bude i dobrý manžel. Těžko by ta princezna našla lepšího muže. Ani si tě nezaslouží.“
Tušila jsem, že jsem projev chvály tou poslední větou poměrně zazdila, ale mně to prostě nedalo.
„Získal jsem v tobě nečekaného přítele, vím. Ale mýlíš se soudem Sirenai, ty ji neznáš. Uvědomuji si, že působí mnohdy panovačně, je zvyklá rozhodovat a být středem pozornosti, má své rozmary a jistě i špatné vlastnosti. Tak jako já, jako každý z nás. Je to však dcera krále, chování její musíš tímto posuzovat. Ten titul nese s sebou výsady i povinnosti a ona si je toho vědoma.“
„Přeju ti, abys byl šťastný,“ usmála jsem se smířlivě, skoro mě svými argumenty zviklal.
„A nečerti se,“ zašklebil se na mě, „nebereš si jí ty, ale já!“
Smíchem roztála nedorozumění i nevyřčené obavy. S laškovným úsměvem na rtech si mě náhle k sobě přitáhl a sevřel v náručí. Políbení jevilo se jako zcela přirozený závěr rozhovoru.
Na téměř nepostřehnutelný okamžik se rozhlédl, zda nás někdo spolu nevidí. V ten moment mi zhořkl nejen polibek, ale celý svět. Odtáhla jsem se.
„Neměl bys riskovat, takhle pevný vztah s mužem by Sirenai asi nepotěšil,“ omluvila jsem to ironicky.
„Na zbytek noci už nebudu potřebovat tvých služeb, spánek je ti jistě milejší než čekat zde na mne v dešti. To víno je pro tebe,“ dodal, podávaje mi lahev, „ mně je dnes třeba uvažování nezastřeného. Dobrou noc.“
|
|
|
