|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Jak je si Arnal jist svou převahou! Je přesvědčen, že každému vidí do jeho ledví, zná záchvěv cizí mysli, sotva tušené názory. Sirenai ani Norset nejsou loutky, jež by naslouchaly jeho plánům, zajisté mají vlastní zájmy a cíle. Nezřídka, obávám se, jiné, než-li Arnal očekává. Nedávno ustanovené křehké spojenectví se severním vládcem je jen přetvářkou pro obě strany.
Norsetovi hordy dál vjíždí do horských oblastí, ale my děláme, že to nevidíme. Místo, abych konal svou práci tam, jsem nucen účastnit se zdejších jednání, která však zavánějí spíše intrikami.
Bylo to však mé rozhodnutí a já jsem stále přesvědčen, že správné. Pouze ve středu dění mohu něco změnit, něco dokázat ovlivnit. Doufám.
Sirenai, Sirenai … jest to žena pro mě? Život s ní by nebyl dozajista jednoduchý, ale nepříčí se mi. Neposlouchala by mne příliš, také snášeti bych musel její rozmary, avšak u ženy z královského rodu těžko bych mohl očekávat něco jiného. Žití naše společné bylo by podobné hře kočky s myší, neustále bychom, tuším, sledovali jeden druhého, bojovali za vlastní zájmy, skrývali před sebou tajná zákoutí mysli své.
Jen manželství, ne souznění. Kdo jsem, že chtěl bych oboje?
„Drahá Sirenai, jsem vskutku potěšen tvým příjezdem!“ hleděl si princezny Arnal, „jest velmi neobvyklé, aby král s poselstvím vyslal svou jedinou dceru, však svědčí to o velké důvěře tvého otce v tvé schopnosti, princezno.“
„Králi Arnale, můj otec vždy hovořil o tobě jako o vládci mocném a pro udržení míru v našem světě důležitém,“ vracela mu ona lichotky.
„Je mi známa stará bolest vaší krajiny, nedostatek zásob vody,“ vyložil Arnal karty na stůl.
„Naše zem je pod vlivem suchých východních větrů, voda jest pro nás nebývale životodárnou kapalinou. Je bohatstvím, jež vyvažujeme zlatem. Neustále hledáme další vodní zdroje, taková je pravda.“ Sirenai měla zarmoucený výraz nešťastného děcka, ale ve skutečnosti prozradila jen to, co všichni věděli. Zvědové naši nemíří jen na sever.
„Slyšel jsem neradostné zvěsti o nemoci tvého otce,“ pravil Arnal zarmouceně s umně skrývanou vypočítavostí.
„Vážím si tvé starosti, Arnale, i tvé pohostinnosti. V těchto složitých časech jsi pro mě skutečnou oporou,“ odvětila princezna s malou úklonou.
Lichotky a slova překypující vstřícností a předstíraným zájmem lítala vzduchem lehce jako míčky kejklíře. Však mému bratru i krásné následnici v očích plál ostrý svit, jak hráli by karty, kde cenou je život. A pro druhého smrt.
Obtížně soustředil jsem se na tok jejich řeči, v mysli mé, jak ohněm vypálena, skvěla se myšlenka: odešla bez rozloučení, již nikdy se s ní neshledám, je navěky pryč!
Po Arnalově odchodu osaměl jsem s princeznou, slíbil jsem provésti ji po zdejších zahradách. Toužil jsem proniknout pod povrch její duše, poznat skutečnou její tvář, odhaliti její záměry. Zbytečné snažení, byla v uhýbání v odpovědích zdatnější než já. Vyrušili nás, že dopaden byl můj sluha!
Co to má znamenat? Střehl jsem se dát najevo bláznivou radost, když mé oči znovu spatřily Ethis. Nerozumím však tomu, proč neodešla. Prý neměla na vybranou? Bylo mou povinností tvářiti se přísně a slíbiti odpovídající trest. Při rozhovoru v soukromí dolehla na mne tíže komplikací, jež cizinka opět způsobila. Poprvé zapletla se s horaly, nyní vejde ve spolek se strážkyní proroctví! Čeho se od ní naději v příštích dnech? Ke konci byla řeč její pokorná a odevzdaná, toto mé vítězství však nijak mne netěšilo.
Koho požádat o radu? Na koho se obrátit o pomoc?
Skryji ji! V lesích není bezpečno, ani ve velkých osadách. Malá ves, spolehlivý hospodář, částečně zasvěcený do zapeklité situace, to bude nejlepším řešením!
Snad z ješitnosti, snad z marnivosti, nabídl jsem jí i druhou možnost. Podmínky této byly očividně natolik obtížné, že bylo nade vší pochybnost, že odmítne. Ethis je však plna překvapení. Jak sladký pocit rozlil se mým tělem, když rozhodla se prodlévat zbylý čas v mých službách, v mé blízkosti!
Nakolik bylo to svobodné jednání? Má touha, můj nerozum ohrozil ji. Její osud nyní v mých rukách leží. To ona sama jej tam vložila, bláhová!
Ráno, nový den, dej, bože, ať mé činy vedou k dobru.
„Ethis! Vidím, že jsi připravena, slyš tedy. Nemohu zrušiti trest, jež ti náleží. Varoval jsem tě, že v našem světě neradno porušovati daná pravidla. Čin tvůj nezůstal utajen.“
„Jak jsem řekla, udělej, co uznáš za vhodné.“
„Nebojíš se?“
Odvrátila zrak, však v postoji jejím viděl jsem obavy a paniku. Nechtěl jsem ji zbůhdarma strašit, ale bylo nutno, aby pochopila, že za své skutky nese každý z nás následky.
„Co mě tedy čeká?“ zeptala se rozechvělým hlasem.
„Myslíš kromě připoutání k hadímu stromu? Kromě týdne života jen o vodě v kobce bez oken? Možná bych si mohl vyslechnout návrhy Sirenai?“
„Tak proč jsi mě nezastavil, viděls, jak mířím k lesu, stačilo by jediné tvé slovo!“ křičela na mě rozhořčena.
„Proč? Neboť není mou prací řídit tvůj osud! Ty sama děláš si, co uznáš za vhodné! Mám jiné povinnosti, jiné cíle, své osobní zájmy, do kterých nic ti není!“ odpověděl jsem stejně rozhněvaně.
„Jistě, tvé manželství, já zapomněla. Jen se jí zeptej, ta ti nejlépe poradí, jak mi ublížit!“ Z očí vytryskly jí slzy, však v hlase slyšet byl jen vzdor a vztek.
Co za sílu je ukryto v těch ženských slzách! Jen kapky vody, slané nic! Však každá z nich jako by silou kamene dopadala na mne a drtila mé myšlení v prach.
Přikročil jsem k ní, cosi mé kroky samo vedlo. A přes ty její směšné rány pěstmi objal jsem ji pevně, dokud v boji neustala a nedala průchod krátkému pláči.
„Vzchop se, Ethis. Pochybuješ snad, že udělám cokoli, abych tě ochránil? Neplánoval jsem, že zvolíš možnost zůstat v mých službách. Nyní ale nalezl jsem řešení, kterak oddálit tvůj trest. Třeba jej ve víru dalších událostí nebude nikdy nutno uskutečnit.“
Nehodlal jsem se za svá předcházející slova omlouvat, z tónu mého hlasu mohla přece lehce vytušit mou upřímnost!
Když opanoval ji opět klid, podal jsem jí do ruky meč. Překvapeně ke mně vzhlédla.
„Vyzýváš mě na souboj,“ pousmála se nevesele.
„Máš příležitost vrátit mi všechna příkoří, kterých jsem se na tobě, podle tvého názoru, jistě dopustil,“ nabízel jsem jí rozverně.
„To bych musela mečem vládnout aspoň průměrně, ale já jsem úplně …“
„Dřímá v tobě talent, věř mi,“ skočil jsem jí do řeči.
„Uchop meč raději oběma rukama a sleduj pohyb mého těla, nejen mé zbraně,“ radil jsem Ethis.
Naznačoval jsem výpady čím dál rychleji, ale ona je stačila celkem zdařile odrážet. Samozřejmě, v boji by to ani zdaleka nestačilo. Byla zadýchaná, ale očividně rozhodnutá se nevzdat.
„Proč vlastně bojujeme?“ zeptala se hlasitě oddechujíc.
„Toť můj plán, jak tě zachránit, cizinko.“
„Plán? Čeho? Spíš, jak mě zničit, ne?“
„Je to šance pro tebe, jak se vyhnout nepříjemnému trestu.“
„A co pro to tedy hodláš udělat?“
„Bodnu tě,“ odvětil jsem jako by nic.
Šokovaně couvla a sklonila zbraň, hledíc na mne nechápavě.
„Bodneš … mě?“
„Je to nezbytné, jen zranění vyváže tě z povinnosti trestu,“ vysvětloval jsem jí.
Je tak těžké to pochopit? Měla by mi být vděčna! Chápu, že není nadšena, ale přece musí ocenit …
„Tak dělej! Na co čekáš?“ vykřikla hněvivým hlasem a bez uvažování vypálila vpřed s mečem napřaženým. Nedalo mi práci vyhnout se jejím ranám. Z té hry, jakou se souboj jevil na počátku, vyvinul se z její strany zoufalý boj. Krátil se čas, bylo nutno zasadit ránu, kvůli níž celá ta situace vznikla. Sebejistota mne zvolna opouštěla. To však nesmím dopustit! Žádné city, žádné výjimky, jen protivník a já. Jeden výpad a bylo dokonáno. Prudce dolehl na mě strach a obavy, když zřel jsem ji klesat k zemi s krvavou stopou na hrudi. Jako bych se opět vrátil tam na bojiště k horalům. Odhodil jsem zbraň a přiskočil k ní, než omdlela.
Bože, stůj při mně, ať mířil jsem přesně!
|
|
|
