Posunoval jsem se pomalu ve špalíru zajatců nebo zmatených turistů, každou chvilku se to, co jsme byli zač, měnilo, po svahu plném podivně robusních a podivně neforemných fontán, vodních mlýnků, jezírek, umělých vodopádů a kaskád. Sem tam někdo z řady utekl, ale brzy ho čínští nebo jací vojáci s kamennými tvářemi dohonili a musel pěkně zpátky do řady. Díval jsem se na protější kopec, který byl pro lidi v uzavřeném světě kýčovitého vodního parku evidentně nedostupný, nedalo se tam nijak dostat. Pak se zjistilo, že celý náš průvod je tu kvůli svatbě černovlasé rozesmáté holky. Které bylo úplně jedno, že svatebčani jsou v podstatě zajatci. Producírovala se v bílých šatech a lidi mezi fontánkami a vodopády chodili pořád dokolečka po stejných cestičkách za bedlivého dozoru hlídačů. Nahoru do kopce a zase dolů. Do zblbnutí. Málokdo už měl energii těm vojákům utíkat. Stejně to nemělo žádnou cenu. Nemohlo to vyjít ani omylem.