|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
|
už hodně dlouho se zabývám různými teoriemi o psychosách a psychoticích. k chemismu mozku nemám moc co říct, jen, že asi ano, tady se znalci nejspíš nepletou. chemie funguje, jak jsem si ověřil na neuroleptikách. ovšem dumky německého psychiatra a analytického terapeuta stavrose mentzose, který se již leta zabývá psychosami, své náhledy na věc nazývá psychodynamickými, vychází z freudova konstruktu self, ty mě snad i pobouřily.
že prý psychosa navrátí člověka do období, kdy ještě neměl dobudováno self, objevuje se u něj nepřekonatelný konflikt, který si řešil jako děcko, dostává se do nějakého "mrtvého bodu", celý život se mu rozpadne na několik úseků, které mu vůbec do sebe nezapadají. má v tom takový hokej, že neví čí je, a snad jen leta terapií se stavrosem mentzosem či jemu podobnými mu trošku mohou pomoci z bryndy.
co namítnout? tak hlavně psychosa do mé osobní historie zapadá docela dobře, nedokážu si představit, že bych žil nějak líp, byl někde dál či co, kdybych ty různé kolize s "otevřeným vědomím" či atakou psychosy neměl. to, že psychosa nejde pokaždé ukočírovat a končívá to v léčebně, je holt smůla, protože jde o zážitky velmi intensivní a někdy to jednoho prostě přemůže. poprvé tedy rozhodně. podruhé a v dalších případech už trošku člověk víc ví, o co jde.
že psychotik tápe, netuší, jak život poskládat dohromady? to je snad i případ nejednoho nepsychotika, že se mu v jistých okamžicích změní život. se třeba někam přestěhuje, začne s někým žít, s někým přestane žít, narodí se mu dítě, někdo mu umře, ztratí náladu v něčem pokračovat, uniká mu smysl života. v různých obdobích životních může zmateně plovat či se topit. to přeci není žádná psychotikova specialita, změny. druhá, třetí a další psychosa vůbec nepřesekla to, co jsem dělal, nedělal, jaký jsem byl, neměnilo se nic.
návraty do dětských konfliktů? nedořešené boje o moc s otcem, touha po matce etc. etc.? silně pochybuju, že by se ve mně cosi takového dělo. co tedy stavros mentzos též řeší a o čem jsem schopen i přemýšlet nějak víc, je konflikt spočívající v rozporu mezi přáním být jen to self narcistní a touhou být s někým, že tady je cosi, co psychotik nedokáže emočně rozlousknout, a proto se mu self ztratí v psychose. ovšem trošku mi to hapruje s okolnostmi, ve kterých jsem se dostával do svých psychos.
ataka si žije svým životem, a co tak vím, tak její příčiny nebo okolnosti, kdy se zjeví, jsou pokaždé jiné. s jakýmsi konfliktem okolo self to nemusí vůbec souviset. dokonce se do psychosy jde dostat vědomě a úmyslně, kdyby se psychotikovi zachtělo a začal riskovat s methodami, které se používají na "otevírání vědomí". známé věci, které mnozí už dávno objevili. skoro v každé lidské civilizaci.
zase prostě docházím k tomu, že mnohý psycholog či psychiatr, který se věcí zabývá i dlouhodobě, může být vedle. kdyby byl sám psychotik, tak by třeba mluvil jinak. proto když jde o toto teoretizování, jsou mi vždy bližší lidé, kteří si různými "numinosními" či prostě jinými stavy vědomí sami prošli a vědí víc, oč jde. a to nemluvím o tom, že každý má úplně jiný charakter, chemismus mozku, zkušenosti, světonázor, žije v jiném prostředí a tak dál a dále.
|
|
|
