Karlík seděl na malé dřevěné stoličce, hlavu prostrčenou zábradlím balkónu a sledoval ruch na ulici pod sebou. Chodci i auta se pohybovali sem a tam a ten chaos Karlíka opravdu fascinoval.  „Je to moc hodný hoch, ale jeho vnímání světa je poněkud jiné,“ dodala klučinova maminka, když jsem se snažil s Karlíkem komunikovat. „ Hluk a přílišné světlo u něj vyvolávají záchvaty vzteku, zuřivosti a nepříčetnosti. Již dva roky by měl chodit do školy, ale lékaři uznali, že pro docházku do školy není vhodný. Do zdravotní karty napsali červenou propiskou, že je nepřizpůsobitelný,“dodala po chvilce. „Když s ním chcete mluvit, musí se vám dívat do očí. Jinak nevnímá, co říkáte.“ Přistoupil jsem tedy k němu a položil mu ruku na rameno. Karlík s sebou trhl a podíval se na mne. Než jsem ale stačil cokoli říci, usmál se a opět prostrčil hlavu skrz zábradlí.  Tím náš rozhovor definitivně skončil.

Asi po půl hodině přišel a přinesl velkou čtvrtku. Upřeně se na mne díval, což podle matky znamenalo, že chce, abych mu něco namaloval. „ Namaluj mi něco ty Karlíku,“řekl jsem. Karlík kývl, sedl si za stůl a začal malovat. Dvě čáry a mezi nimi barevné skvrny a čáry. Podle matky je toto jeho vnímání světa. Čáry oddělují ulici a barevné skvrny jsou lidé. „Takhle to Kája vidí,“ vysvětlovala mi matka.

Přišel jsem domů a měl jsem opravdu o čem přemýšlet. Někdy si nedokážeme vážit toho, že máme děti zdravé. Ta odvaha a trpělivost matky mne prostě fascinovala.

Asi po roce jsem se znovu setkal s maminkou Karlíka. Vyprávěla mi, co se stalo:  „Byla sobota k večeru a Karlík sledoval své oblíbené Šmouly. Muž se vrátil z restaurace a byl trochu opilý. Začal se se mnou hádat a zvýšil hlas, čímž vyrušil Káju. Ten začal vřískat a utekl. Naše hádka narůstala a Pepa začal divoce rozhazovat rukama. Jenže to už přiběhl Kája a držel v ruce velký kuchyňský nůž. Několikrát jej bodl do zad a do nohou. Odvezla ho záchranka, ale nebylo to tak vážné. No a Káju odvezli do diagnostického ústavu.  „A takový vám to je hodný chlapec, jen mu nikdo nerozumí,“ dodala plačtivě maminka.

Volně podle vyprávění zdravotní sestry z ústavu pro mentálně postiženou mládež v Suchomastech.