Nemohu si pomoci, prostě jsem se rozhodla, že svůj příběh zveřejním. Ani zdaleka netuším, zda se mi tím uleví, ale říká se, že sdílená radost je dvojnásobná radost a sdílená bolest, poloviční bolest. A já s bolestí v srdci, žiji již skoro patnáct let.

      Vyrůstala jsem na poměrně malé vesnici nedaleko Berouna. Můj otec byl soukromý zemědělec a po převratu v padesátých letech o všechen majetek přišel. Pracoval pak jako správce v zemědělském družstvu a nakonec jako zedník. Moje maminka byla švadlena a šila po večerech i doma. Výhoda byla, že jsem měla vždy lepší šaty, než ostatní holky ze školy.

     Když jsem přešla na obchodní akademii do Berouna, změnil se pro mne svět. Začala jsem chodit do tanečních a pak i na plesy. Tancování mne bavilo a hlavně to byl můj jediný únik ze všedního života. Doma jsem totiž musela po škole pomáhat. Otec se vracel v sezóně z práce až večer a já se musela starat o králíky, slepice a hlavně o mladší sourozence. Musela jsem obstarat nákupy a uvařit. Maminka totiž musela šít i doma, aby trochu vylepšila náš finanční rozpočet.

     Po ukončení školy jsem nastoupila do železáren jako fakturantka.  Můj první plat byl tenkrát asi tisíc dvě stě padesát korun. Část výplaty, jsem musela odevzdávat domů a z části jsem si hradila dopravu, obědy a kapesné. Byla to opravdu velmi těžká doba.

      A tehdy jsem poznala, na mysliveckém plese, Josefa. Pracoval také v železárnách a byl po vojně. Byl sice o pár let starší, ale mně imponovalo, jak byl rozumný. Začali jsme spolu chodit a rodiče s tím kupodivu souhlasili. Hlavně proto, že měl poměrně dobře placenou práci, což bylo tehdy velmi důležité. Asi po roce jsme se vzali. Josef vstoupil do komunistické strany a po roce dostal podnikový byt. Byla jsem nesmírně šťastná, protože konečně jsme byli spolu sami. Netrvalo dlouho a doktor mi oznámil, že čekám dítě.  Josef byl moc rád a ihned začal vymýšlet a budovat dětský pokoj.

     Jenže žádné štěstí netrvá věčně a tak se stalo, že náhle zemřel můj otec. Matka se zhroutila a já se musela na nějaký čas nastěhovat domů, abych mamince pomohla. Bohužel i mne otcova smrt velmi zasáhla a údajně díky velkému stresu jsem potratila. Bylo to, jakoby se proti mně obrátil celý svět, jakoby mne štěstí opustilo. Josef mne sice utěšoval, že bude vše dobré a že za nějaký čas to můžeme zkusit znovu, ale já v té době nechtěla o dítěti ani slyšet. Dlouho jsem pak s Josefem nechtěla vůbec spát a trvalo mi opravdu dlouho, než jsem se s tím vyrovnala.

      Asi po třech letech jsem znovu přišla do jiného stavu. Josef měl sice velikou radost, ale já jsem byla dost stresovaná, jestli to dopadne dobře. A samozřejmě nedopadlo. Ve čtvrtém měsíci jsem opět potratila. Seděla jsem v křesle a jen jsem plakala. Jako bych nebyla ani ženská. Hledala jsem viníka a můj vztek se obrátil na Josefa. Nejprve jsme spolu téměř nemluvili a byla jsem na něj úplně alergická. Nakonec jsme se asi po roce rozvedli. Vrátila jsem se k matce a chlapy jsem nechtěla ani vidět.

    Jenže každá bolest za čas přebolí a já jsem asi po třech letech, na odborovém školení, poznala Petra. Byl vysoký, svalnatý sportovec, mluvil velice slušně a já z něj byla úplně mimo. Chodili jsme spolu asi dva roky, než jsme se vzali. Petr bydlel na sídlišti v Praze a hned po svatbě jsem se k němu nastěhovala. Zase jsem byla šťastná a život se mi zdál úžasný. Po roce jsem opět přišla do jiného stavu a přes stres a obavy se nám za čas narodil Jiřík. Byla jsem ta nejšťastnější ženská na světě.

     Život běžel dál a Jiřík slavil svoje páté narozeniny. Hrozně moc si přál kopací míč a tak mu jej Petr koupil. V té době se mi zdálo, že již nic nemůže zničit moje štěstí. Opak byl pravdou. Druhý den již od rána chtěl Jiřík na hřiště s novým míčem. Já jsem připravovala nedělní oběd a tak jsem ho na hřiště pustila samotného s kamarády. Asi po hodině na mne zvonila sousedka, ať jdu rychle dolů. Přímo jsem letěla, protože mi bylo jasné, že se něco stalo. Sousedka mi řekla, že za to nikdo nemůže, ale že se uvolnila fotbalová branka a spadla na Jirku. Údajně byl trávník rozmáčený po dešti. Záchranka přijela během chvilky a odvezla Jirku do nemocnice. Ještě ten den Jiřík zemřel na silné krvácení do mozku.

       Svět pro mne přestal existovat. A za vše mohl ten blbej míč a samozřejmě Petr. Uzavřela jsem se a s nikým jsem nemluvila. Asi za dva týdny onemocněla moje matka, tak jsem toho využila a odstěhovala jsem se domů. Myslela jsem, že se časem vše srovná. Za nějaký čas maminka zemřela a já zůstala sama. Po roce a půl jsme se s Petrem rozvedli. Trvalo opravdu dlouho, než jsem začala opět normálně žít. Tedy asi ne normálně, ale žít. Chodím do práce, občas zajdu do kina nebo divadla, ale jinak jsem ráda, že jsem sama. Mám sice přítele, ale vdávat se již v žádném případě nechci.

Je to už mnoho let a stále na to co se stalo, musím myslet. Kdybych ho nepustila ven a kdyby místo míče dostal kolo, nebo kdybych šla s ním. Těch kdyby je sice mnoho, ale já vím, že Jirku mi stejně nic nevrátí. Vzpomínka stále bolí i po tolika letech. Letos by Jirka slavil osmnáct let.

Reportáž o neštěstí na dětském hřišti, bylo i v televizních novinách. Policie obvinila neznámého pachatele, ale nakonec soudní znalec potvrdil, že to byla nešťastná náhoda a případ byl uzavřen.