Vstoupil jsem do otevřených dveří a sestra je za mnou s bouchnutím zavřela. Rozhlédl jsem se po místnosti. „Ani to nevypadá jak u doktora,“ napadlo mne. U okna stál těžký starodávný psací stůl a velké otočné křeslo. Celou jednu stěnu zabírala ohromná knihovna sahající téměř až ke stropu. Z rozjímání mne vytrhl hlas přicházejícího lékaře: „Posaďte se prosím, jsem doktor Studený. Tak co vás trápí, pane Berka?“ Sledoval jsem staršího šedovlasého muže, jak těžko dosedl do křesla a do připraveného bloku udělal nějakou poznámku. Pak zvedl hlavu a podíval se na mne. „Slyším hlasy, pane doktore,“řekl jsem potichu a sledoval doktorovu reakci. „Jak to myslíte, pane Berka, že slyšíte hlasy.“ „Slyším hlasy v mé hlavě, slyším hlasy doma, když jsem sám, když jsem v práci i právě teď slyším hlasy.“ „A co vám říkají, ty hlasy?“ zeptal se lékař. „ Někdy tomu není rozumět, jindy jsou čisté a zřetelné. Někdy chtějí, abych někam šel, a někdy mi říkají, co mám udělat.“ Podíval se na mne nevěřícně a zapsal si nějakou poznámku. „ Nejlepší by bylo, kdybych vám to vyprávěl celé od začátku.“ „To by možná pomohlo, pane Berka, tak to zkuste.“

     „Vše začalo před několika lety. Jel jsem s kamarády na dovolenou do jižních Čech. Někde u Písku jsme měli nehodu. V nepřehledné zatáčce nás začal předjíždět nějaký šílenec, čelně se srazil s Avií a odhodilo ho to do nás. Naše auto se převrhlo do příkopu a nastala zvláštní věc. Celé jsem to sledoval jakoby z nadhledu a necítil jsem žádnou bolest. Po chvilce jsem se probral v převráceném autě. Snažil jsem se vylézt ven, ale pro nepředstavitelnou bolest jsem se nemohl ani pohnout. Ani nevím, jak dlouho jsem tam ležel. Pak si jen pamatuji, že mě někdo vytáhl a že mne odvezli do nemocnice. Ležel jsem tam několik týdnů, než mne pustili domů. A pak se to najednou stalo. Seděl jsem u televize a najednou zazvonil telefon. Vstal jsem, abych došel k telefonu, a pojednou slyším, jak někdo říká: „To ti volá matka.“ Rozhlédl jsem se po bytě, ale byl jsem tam sám. V telefonu se opravdu ozvala matka. Když jsem domluvil, ozval se hlas znovu: „Tak bys tam měl zajít, ne.“ Znovu jsem prohledal celý byt, ale byl jsem tu opravdu sám. Začalo mi to být nepříjemné, protože jsem nechápal, co se děje. Večer jsem chtěl jít spát, ale hlas mi neustále říkal, co mám dělat. Musel jsem si vzít prášek na spaní, abych vůbec usnul. Ráno již byly hlasy dva. A někdy je jich i víc. Říkají mi, kam mám či nemám chodit, a co mám či nemám dělat. Někdy třeba na hodinu zmizí, ale vždy se pak vrátí. Problém je, že mě to docela obtěžuje a nevím si s tím rady.“

      Lékař se chvilku díval z okna, pak zalistoval v docela tlusté knize a pokýval hlavou. „Předepíši vám nějaké léky na uklidnění a myslím, že byste si měl vzít dovolenou a jet někam do přírody. Za dva týdny se mi přijdete ukázat.“

    Dva týdny jsem bral prášky, byl jsem stále unavený, hlasy byly sice slabší, ale byly v mé hlavě stále. Cítil jsem se úplně na dně a chvílemi jsem propadal zoufalství.  Jednou odpoledne na tržišti si mne všimla starší dáma neurčitého věku. „Všimla jsem si, že s někým rozmlouváte,“ řekla místo pozdravu a upřeně se na mě dívala. Musel jsem přiznat jak to se mnou je. Poslouchala moje vyprávění a pak řekla, že mi může pomoci a abych za ní přišel a podala mi trochu zašlou a pomuchlanou vizitku.

   Druhý den jsem paní Magdalénu navštívil. Bydlela ve starém oprýskaném činžovním domě na Vinohradech.  V obývacím pokoji byly zatažené závěsy a na stole stály zapálené svíce. Vzala do dlaně moji ruku a upřeně se mi dívala do očí. „ Musím vám říci, že to že slyšíte hlasy, není nemoc nebo nějaká chyba, ale dar. Pomohu vám tuto schopnost ovládat.“ „Já se těch hlasů chci ale zbavit, hrozně mne to ničí.“ „Jak myslíte,“ řekla zklamaně. Pak vstala a odešla do vedlejší místnosti, když se vrátila, podala mi sáček s nějakými bylinkami a řekla, že si z nich mám dvakrát denně vařit čaj. Poděkoval jsem a zmizel na rušné ulici.

      Druhý den jsem šel na kontrolu k doktoru Studenému. „ Tak jak se cítíte, pane Berka? A co vaše hlasy?“ „ Hlasy jsou stále, pane doktore, docela mne to ničí.“ Pokýval hlavou a udělal pár poznámek do svého bloku. „Dám vám trochu jiné léky a myslím, že by vám to mohlo pomoci,“ řekl lékař a podíval se zkoumavě na mně. Podal mi recept a řekl, ať přijdu zase za dva týdny.

     Nevím, zda to bylo po lécích nebo po bylinkách, ale během týdne hlasy opravdu zmizely. A ač jsem si to původně hrozně moc přál, tak mi po několika dnech začali hlasy chybět. Prostě to bylo návykové. Nevěděl jsem, co mám dělat. Vysadil jsem léky i bylinky a čekal jsem, že se hlasy vrátí. Na kontrolu k lékaři jsem již nešel a ani paní Magdalénu jsem nenavštívil. Čekal jsem, zda se hlasy vrátí, ale již se tak nikdy nestalo. Po čase jsem si na novou situaci zvykl a dnes mi již hlasy nechybí. Jen někdy vzpomínám na to, že to nebylo zas až tak špatné.