A vzpomínám, když byl rok 1968, tak ráno přišla matka a řekla vzrušeným hlasem: vstávej, je válka! Tenkrát jsme si na vesnici hráli s kamarády na vojáky, učili se pochodovat, držet vlastnoručně vyrobenou zbraň, dělali čelem vzad a plnili další rozkazy, byli zpocení, když jsme se plazili a dobývali postavení nepřítele,…, chtěli jsme, aby již nikdy nebyla válka, abychom vše pohlídali, učili se schovávat v křoví, za stromy. Do čepic jsme zasouvali větvičky a šťastnější z nás byli oblečení do částí výstroje československého vojáka. Já jsem měl půjčenou bratrovu čepici s odznakem, bojoval jsem za celý svět a velikými nepřáteli se mi v tu chvíli stala polovina naší party. Představovala americkou armádu, a já byl československý voják, také sovětský hrdina. Ti se nebojí nikoho a ničeho, bojují za mír, neustále prohlížejí své zbraně, čistí je, prohlížejí uzávěr a poté vystřelí salvu do nepřítele. Já jsem je s pýchou a radostí napodoboval.
V té době jsme často chodili do kina a tam se mi zalíbily filmové týdeníky. Fascinovaně jsem hleděl na cvičení vojáků muž proti muži, přejezd přes řeku pomocí pontonového mostu, díval jsem se na plátno a stal se ze mě na chvíli voják, velící důstojník, akorát generálem jsem nechtěl být, jen mít svou zbraň a být v řadách. Navždy bude ve mně vyvolávat vzpomínky gong Týdeníku, který pohádkově zazní a já mám odstartované vzpomínky, jež mně blahodárně kanou do duše, a připadám si jako Pavlovův pes.
Jedné zimy jsme si s kamarády udělali bunkr ze sněhu, iglú, užuž jsme je chtěli začít vybavovat, radili se o detailech, byli uvnitř šťastni, když vtom nad námi něco zarachotilo, ze stropu se ozvala rána, druhá, třetí,…, a najednou jsme viděli trčet v otvoru, který se rozšiřoval do obludných rozměrů, botu vetřelce, který nám začal napadrť rozbíjet sen. Zeshora se ozvaly posměšné hlasy, bota se rozrostla o další a další a dovnitř se probořil jeden ze starších kluků. Chtěli byste bunkr?! Nasrat! Náš sen byl zničen tak, jako se mi zdávají sny o dívkách, které mizí někam do dáli, já po nich natahuji ruce, probouzím se zpocený, o planetách, které uletí před očima TAM, o bojištích, kde se z vítěze stávám poraženým, stojím na širé pláni sám, všichni jsou pobiti, čekám na konec,…, vedle mě se zjeví víla v bílých šatech, to je má Samota, neboj, já budu stále s tebou, není ti dobře, máš orosené čelo, chytáš mě za ruku, oslovuješ jiným jménem, otevíráš oči, ano, já na chvíli zmizím,…, a my s kamarády zde stojíme, hledíme na sebe, v každém z nás je v tu chvíli kus samoty a poté jeden pronese: postavíme si jiný. A nastupuje nový začátek, renesance, bereme své věci a odcházíme, máme cíl a toto je důležité. Někdo navrhuje, ať je nové místo tajné.
Z televizních zpráv se dozvídám, že vojáci přijeli na tancích zachránit mír, ve škole a jinde říkali, že vojáci mír zardousili, že bude válka. Tanky jsou všude a já jsem si říkal, když nás osvobodili na konci války, že jsou dobří. Sovětská armáda je jedna z nejlepších, vzpomněl jsem si na gongy a Týdeníky a tam byli mým vzorem českoslovenští vojáci. Vedle nich sovětští a obě armády mně dávaly záruku, že již nikdy nebude válka, musíme být na stráži, zocelovat tělo a ducha a být kdykoli připraveni bránit vlast. Začal jsem se zajímat o tělesná cvičení, četl časopis Československý voják, prohlížel mnohokrát obrázky vojáků se zbraní, na cvičišti, při přemísťování a byl nadšený ze cvičení armád Varšavské smlouvy. Nemohl jsem se vynadívat na skupiny rozeseté v přírodě, jejich mravenčí práci při plnění důležitých úkolů. Při pohledu na ně jsem jim dával důležité rozkazy, další a další úkoly. Když byl v té chvíli někdo z rodiny doma, rozkazy jsem pronášel šeptem, přeříkával v duchu, zatímco o samotě je křičel ostrým vzrušeným hlasem.
|
