Začali jsme spolu více kamarádit, měl také rád okolí vesnice, limonádu, sladkosti, k největším zálibám patřilo jezení buřtů. Jedl je s chlebem i bez, někdy přidal hořčici, s pýchou a září v očích vyprávěl, jak jich snědl na posezení dvě kila, některé si ohřál, a těch bylo málo. Zchalkoval jsem všechny, bylo mi trochu špatně…a já jsem se díky Janovi začal seznamovat s dalšími světskými slovy. Když mě nazval dilinou, věděl jsem, že jsem vůl, blázen, blbec nebo tak nějak.
Za několik dnů jsem přišel pro něho domů, ani jsem nebyl překvapen, když to u nich doma vypadalo jako s jeho řečí, divoce, a pro mě sympaticky, mile. Na stěnách visely fotografie předků v rámečcích, někteří nosili hustý zakroucený knír, shlíželi na svět, kuchyň divoce, a přece tajuplně, dědeček z matčiny strany nosil knír zvláštním způsobem zakroucený, vysílal z něho blesky a hromy do celého světa. Janovi vyprávěl, že jím umí práskat jako s bičem. Ukáže mu vše, až se bude ženit. Dědečkovy oči byly naplněny dálkami, tisíci kilometry mezi vesnicemi, městečky, městy, Jan poznamenal, že míhal rád jamborky, což znamenalo, že se mu líbily ženy. Vášnivě rád tancoval, jednou museli na taneční parket zavolat doktora, málem se utancoval k smrti, babička mu potom v maringotce přikládala mokrý hadr na hlavu a prsa, on sténal a vykřikoval srdce, moje srdce!
Druhý dědeček knír nenosil, zato vlastnil divočejší pohled. Jednou jel do Prahy a tam se divoce bil s přesilou všech národností tři dny a tři noci, zvítėzil, a další tři dny a tři noci oslavoval. Vítězství s ním slavilo sto lidí a sto žen. Na závěr zvedl činky dvakrát větší než on a omotal třikrát expandery kolem těla.
Jednou jsem opět pro něho přišel, ale jeho maminka řekla, že mě nejprve zasytí. Ohřála dva buřty, asi je zapomněla dát do lednice, protože se mi udělalo hrozně špatně. Za vesnicí jsem vše vyzvrátil, Jan poté pravil, že to je divný, protože máma dělá nejlepší buřty na světě. Dodal, že si tajně dává chmelku, tedy pivo. Pro ně chodí se džbánem, jako ty, poznamenal. Shodli jsme se, že upíjíme oba. Můj rekord byl pět loků, Janův sedm. Vtom zahlédly naše nenasytné zraky dvě spolužačky, Mirku a Lídu. Jan poznamenal, že míhají klabý buzně, tedy mají pěkná prsa. Ještě se otočil a zamával jim. Když neodpověděla, poznamenal, ať jdou do chyndy, tedy do pr…. Poté naše kroky zamířily na zadní kopec, kde jsme vybírali místo k rozdělání ohně. Všiml jsem si, že při vyslovení slova oheň se mu rozšířily oči, pohled se stal divokým, nenasytným, tělo se začalo chvět, pohyby přešly do křečovitosti, aby se vše zázrakem vrátilo do bodu nula. Tady si ukcherujeme fun, prohlásil. Po mém jásotu se náš umělec dal do práce. Nedaleko stála osamělá jabloň, rodila pláňata, a tak Jan pojal myšlenku. Upečeme si pava. Z jejich kyselosti šla hlava kolem, ale nakonec zmizela v žaludcích. V té souvislosti jsem vyprávěl o strýčkovi, jak šel koupit pár kilo brambor, stály za h…., a beztak je koupil. Udělali doma bramborovou kaši a sežr… ji přímo z hrnce jednou lžící.
Jan se rozvyprávěl o sejchtřenicích, když jsem vyvalil oči, upřesnil je na sestřenicích. Jsou ohnivě krásné, mají na každém prstu deset ženichů, když se vdají v naší republice, dostanou milion korun a čtyři briliantové prsteny k tomu. Ale když, vykřikl, to udělají v Emerice, Austrálii, Německu nebo Japonsku, dostanou mnohem víc a všechno v tvrdých měnách. Musely odmítnout pár zemí kvůli nevýhodnosti. A jakých? zněla má zvědavá otázka. Jihoafrická republika, Madagaskar a Kuba, odvětil Jan. Tedy, co jsem slyšel od tety a strejdy, usuzuji, bych do toho také nešel. Baráků je tam méně, jsou nízké, jako když se krčí, a peníze nabízejí v nižších částkách. Tak jim to celé naše příbuzenstvo rozmluvilo. Všechny poslechly, akorát Jana z Plzně brečela, že má toho Kubánce ráda, že si rozumí ve všech směrech, včetně předehry a hlavního čísla.
A už jsou některé vdané?, zeptal jsem se. Ne, teta říkala, že částky a prsteny už putují po cestě k nám, má dohodnutý převod ne z banky do banky, ale z ručky do ručky, pěkně v kufrech, celé příbuzenstvo se chystá na předávání a počítání. Už se nakupují kufry na peníze a krabičky na prsteny. Předat se to má na neznámém místě, za úplňku, protože jsme pověrčiví. Věříme, že v úplňku se peníze a prsteny zdvojnásobí, babička už to jednou zažila a říkala, že je to krásné. Vše se lesklo, peníze šustily, klenoty cinkaly, oči do toho svítily jako o posvícení.
Nejvíce moje, dodala. Říkala, že děda vše zakopal na neznámém místě a nechal jen nízkou část na živobytí. Vidíš, žijeme skromně, ale nikdo z nás neví, kde všechno je, to ví jen babička, a ta to nechce říct, vždy vykřikne, že musíme projít čtyřmi ohni zkoušek, navštívit čtyři důležitá místa a vyslovit čtyři zázračné věty. Po splnění se ozve zarachocení hromu, země se otevře a vydá vše sama. Jan mluvil, oči mu přitom začaly svítit, viděl jsem v nich poklady, mluvil čím dále vzrušeněji a přerývaněji, zajíkal se, oddychoval, ukazoval někam před sebe, až jsem ho musel přerušit a uklidnit. Ještě chvíli se třásl, ale pomalu z něj stavy touhy, jak říkal, vyprchávaly a on nabral opět výrazu všech kluků na světě.
|
