|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
O dlouhých vlasech a krátkém vidění.
Moje maminka mívala v mládí nádherné vlasy. Havraní čerň jejích kadeří při správném osvětlení přecházela do různých odstínů od temně zeleného zbarvení hlubin oceánu po tmavou modř kalené oceli, jako by černá záviděla ostatním barvám duhu. Když jsem četl mayovky a představoval si syna náčelníka Apačů, vždy jsem v duchu viděl, že jeho vyšívaná čelenka svazuje vrkoče mojí mámy.
Nemusela si vypomáhat žádnou chemií, příroda ji tak prostě obdarovala. Samozřejmě byla na ně patřičně hrdá. Nechala si je ode mne přebírat a za každý stříbrný vlásek mi vyplatila korunku do kasičky. Až postupem času devalvovala na padesátník a nakonec jsme zůstali u vískání jen tak, z lásky. Nedoplatil a by se.
Snad tím na mě přenesla úctu k vlasům a navíc mi zřejmě i geneticky předala dispozici být vlasáčem. Co jsem od ní nepřevzal na barvě, doháněl jsem proto od puberty délkou. K nevoli táty, který mě úkosem pozoroval a když už mě konečky šimraly na lopatkách, neudržel se a hnal mě k holičovi. Jedny Vánoce za to ode mne pod stromečkem našel štětku a nůžky. Aby se vyřádil na nich a mně dal pokoj. Přijal to a od té doby mi toleroval na zdi pokoje i plakát Franka Zappy, jak sedí na záchodě a lokny mu splý vají až ke stehnům. Ignoroval rovněž žádosti učitelského sboru, aby se mnou něco udělal. Omezil se jen na jizlivé poznámky. Ty ovšem v době, kdy doznívalo hnutí hippies, my obdivovali Boba Dylana a trsali při kapelách Deep Purple a Black Sabbath, nemohly můj názor na nejlepší účes příliš ovlivnit.
V dorosteneckém mužstvu jsem si svým hárem vysloužil na sportovní stránce jihlavského okresního plátku několik kritických komentářů typu: "Juniorský brankář pro vlasy nevidí a dostává góly zdálky", a nakonec i pochvalné zamručení mistra světa Jaroslava Holíka. "Na ženskou to nechytá špatně," utrousil internacionál, když jsem jednou vyskočil na led s áčkem Dukly.
Minula vojna, s ní i dvouletý povinný výbrus a já, dospělý a samostatný, sebevědomě usoudil, že kdybych si dal na hlavu třeba jogurt, je to jen a jen můj problém. Takže mi můžou všichni včetně Jardy Holíka vlízt na hrb. Na šachtě se o mne v tomto ohledu nikdo nestaral, manželka vlastní stejnou krevní skupinu. Diváci na zimních stadionech, kde jsme hráli dru hou ligu, mou rockerskou vizáž naopak vítali. Jakmile jsem sundal laminátovou masku z obličeje a ukázal se jim v celé chlupaté kráse, snesla se na mě ihned z tribun sprška Sandokanů, Krakonošů a podobných přízvisek. Rovněž domácí fanoušky jsem zaujal. "I čert byl krásný, když byl mladý," poslali mi jednou čokoládou napsáno na perníkové mikulášské figurce, které nalepili místo tváře mou fotku.
Odkojila mne prostě rocková generace. Když jsem později po revoluci řídil živnostenský úřad a patřil k jihlavské smetánce, deku jsem taky nijak nepřistřihl. Stejně jako jsme s manželkou místo do módních restaurací pro honoraci nejraději dál chodili do oblíbeného undergroundového klubu, který vedou naši vrstevníci. A chodíme doposavad. Voní to tam sice občas trávou a měšťáci ten bunkr považují za pelech neřestí, ale my se tam cítíme dobře. Hrají tam skupiny z let našeho dospívání a nemusíme si před nikým na nic hrát.
Nebyl jsem ale tak zatvrzelým hárošem vždy. Párkrát mě tlak okolí přemohl. Když jsem několik měsíců torkretoval jihlavské podzemí, zkrátil jsem pačesy na minimum. Docela rád a bez donucení, protože beton s vodním sklem, stříkaný z tlusté hadice na stěnu štoly pod tlakem šesti atmosfér pokryl vždy vše v okolí včetně mne tvrdým krunýřem, který nešel smýt ani z brýlí, natož z chlupů. Než si po každé šichtě vyrvat chumáč, to jsem se radši poddal holičce.
Stejně jsem couvl, když jsem několik měsíců marně sháněl práci. Nepotvrdil se můj předpoklad, že svým účesem případným zaměstnavatelům signalizuji na první pohled kladné vlastnosti. Hele, ten zarostlý chlapík si umí stát na svém a nepřetvařuje se, když se mu to zrovna hodí do krámu. Marně, šéfové ani personalisti takto nepřemýšlejí. Každým neúspěšným konkurzem jsem měkl víc a víc, až jsem se úplně podvolil. Pokor ně jsem ostříhal hřívu, koupil sako a kravatu. Příliš to nepomohlo, anabáze pokračovala dál až do chvíle, kdy jsem zaujal šéfredaktora brněnské redakce Mladé Fronty Dnes. Tomu záleželo víc na tom, co mám v hlavě, než na ní, takže jsem se během dvou let novinařiny pozvolna vrátil na původní míru. K lopatkám. Držím ji dosud, i když už jsem reportérský blok zaměnil za notebook informační agentury. A jsem naštvaný, protože ty moje vlnité dráty víc už ne a ne poporůst.
Nabourávám tím lekce psychologů prodeje a představy manažerů firmy. Když se zatvrzele s vizáží Tarzana pohybuji mezi ostatními vesměs na krátko vystříhanými prodejci, těžce devastuji poučky o tom, že zevnějšek prodává. Soudím totiž, že pravá osobnost obchodníka stejně každou umělou či vyumělkovano u slupkou velmi brzy vykoukne ven. Což zákazník ihned vycítí, takže je účinnější i poctivější zůstat svůj, než něco předstírat. I když se to v byznysu právě příliš nenosí.
Naopak ještě svého apoštolského výrazu využívám. Lidé si vytváří stereotypy. Podnikatel, připravený z telefonního ohlášení na klasického reklamního agenta ve fialovém saku, znejistí, když najednou ve dveřích spatří beatnika. Jeho obvyklý postoj zakolísá a já najednou mohu začít úplně jinak, netradičně. Například slovy: "Nelekejte se, j sem jinak docela vychovaná mánička!" A upjaté obchodní jednání se ocitne v momentě úplně jinde, než on původně zamýšlel.
Ostatně ten okresní novinář neměl ohledně vlasů pravdu. Branky z dálky do mé sítě nepadaly proto, že bych neprokoukl skrz ofinu. Neviděl jsem totiž od čtrnácti let na dálku. Na brýle jsem si nechtěl zvykat a na ledě jsem je stejně používat nemohl. První kapka potu ze skel učinila neprůhlednou stěnu a já pak na hru čuměl jako přes akvárko. Korigoval jsem proto krátkozrakost mhouřením očí a rozmazané dění v protější třetině sledoval jen s obtížemi. Nezapomenu na gól, který mi vstřelil obránce soupeře zpoza své branky. Vyhazoval puk obloučkem na zakázané uvolňování a šel střídat. Sedl si na lavici a ani ho nenapadlo, že by to mohlo padnout do čeřenu. Padlo. Černý kotouč splynul s tmavým pozadím tribuny, najednou mi zmizel z výhledu a když jsem ho objevil, plachtil mi zrovna nad ramenem do sítě za záda. Ani jsem nezareagoval. Protože trapasy nechodí samostatně, prohráli jsme tou potupnou trefou zápas. Jak jsem po mači vztekle na sebe rval svetr, abych co nejdřív zmizel z dosahu vyčítavých pohledů spoluhráčů, roztrhl jsem si ještě navíc nevědomky rukáv. Při večeři jdu kolem stolu rozhodčích, hlavní sudí na mě divně koukne a povídá: "Ty jsi dneska nějakej děravej,". Nech si to, odsekl jsem a až doma nad obrovskou dírou na lokti zjistil, co tím vlastně myslel.
Přesto mi v hokejové kleci špatně vidění paradoxně vlastně posloužilo. Abych neztratil gumový touš z očí, musel jsem se vždy stoprocentně koncentrovat na hru. Nemohl jsem si dovolit jako ostatní gólmani vypnout, když se hrálo na cizí polovině. Tenhle dril se mi mnohokrát vrátil, když jsem si později pořídil kontaktní čočky. Soustředit se ve vypjatých chvílích pak byla drnkačka proti dobám, kdy jsem po střelách sahal veden spíše intuicí než škvírkami přivřených očí.
A navíc, protože se rychle rozkřiklo, že jsem slepejš, přikazovali trenéři všech mužstev svým střelcům, aby mě testovali co nejvíc z dálky. Fungovalo to i v době, kdy už jsem díky kontaktním čočkám mohl protihráčům přes půl hřiště vyčíst z očí, co chtějí provést. Docela příjemně a efektivně mě dalekonosnými ranami rozchytávali. Jen si střílejte! Jenomže každá mince má dvě strany. Když potom z takového pokusu od červené čáry gól opravdu padl, musel jse m jej už připsat na vrub jenom svému neumění, ne zrakové indispozici. Ani nevím, co bylo nepříjemnější.
Brýle už nosím natrvalo, dlouhé prameny vlasů mi pozvolna prokvetají šedivým melírem. Nabídnout jako kdysi matka jejich třídění svým dětem se neodvážím. Prodělal bych gatě. Ostatně i ony aby už pomalu přemýšlely, jakou barvu zdědí jejich potomci.
Ani s nejlepšími čočkami nedohlédnu konec hrací doby, jen tikání časomíry ubezpečuje, že čas nepostojí. Kdysi krutým porážkám a ostudným chvílím jeho kouzlo pozvolna obrací znaménko. Vyvolává a sladí i trpké vzpomínky. Na doby, kdy jsem pohyb malého černého kroužku a vlastně celý svět pozoroval přivřenými víčky. Teď když přimhouřím oči, vidím pro změnu náš starý malý obýváček, v němž jsem si jako kluk hrál. V křesílku sedí se skloněnou hlavu máma a vyzývá mne. "O co, že dneska žádný stříbrný nenajdeš!"
Dlouhé vlasy, jimiž jsem se učil hledat a vyjadřovat své postoje, teď otce už na věčnosti nezlobí. Matka by ze stříbra, v něž se proměnily její vraní vlny, mohla razit vlastní mince. Byla by to moc dobrá měna, neznehodnotila by mi ji inflace a nerozkradli tuneláři. Kryl by ji nejen cenný kov, jehož lesk proměnil hlavu mámy v bílý obraz úplňku na hladině říčky Jihlávky před dřevěnou chatou, která se nám stáv ala útočištěm před ruchem rozpáleného města. Bydleli jsme tam s tátou, který už užíval důchodu, celé léto jako robinzoni a žili z toho, co jsme vypěstovali na zahrádce, nasbírali v lese nebo narybařili v řece. Místo mých dětských dobrodružství, později prvních lásek, erotických zkušeností i tajných kocovin.
Ty mince by jistilo i tátovo zlaté, i když nemocné srdce. A třpytivé diamanty mých vzpomínek na dny, které jsem tam strávil s nimi. Na líci bych vyryl tu dřevěnou chajdu, z rubu tváře rodičů. Kdybych potom takový penízek kdykoliv vyhodil do vzduchu, ať by padla hlava nebo orel, vždy by to pro mne znamenalo štěstí.
|
|
|