|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Předmluva o výhybkách a vzdálené hvězdě.
Jako kluk jsem opustil dívku.
To mladí lidé dělají, když hledají své místo v životě. Prostě přehodí výhybku, tu uvážlivě a tu zbrkle, někdy nedorozuměním a jindy z trucu, a pohříchu moc nepřemýšlejí, kam je asi zvolený směr dovede. On vlastně celý život se skládá z takových malých výhybek, a jenom některé z nich člověk přehazuje vědomě vlastní vůlí. Jiné mu nastavují jiní, často se na jeho názor neptají, a mnohé, stejně závažné, ani nepostřehne. Nebo nedomyslí, jak velký úhel odbočení vlastně volí.
Ty nejdůležitější výhybky mají cosi společného. Když se k nim člověk blíží, vypadají zepředu většinou docela nenápadně. Vláček profrčí, sotva ten okamžik postřehnete, ale najednou to celé fičí někam jinam. Koleje se rozdvojí, vydají se každá k jinému horizontu. A občas si člověk v duchu mimoděk položí otázku, jestli to takhle vlastně chtěl.
Volba partnera, výběr školy, povolání, utváření a prosazování svých postojů, výchova dětí, ale i jednoduchá každodenní rozhodování - prakticky vše je neustálým putováním mezi jednotlivými uzlovými body a na každém z nich lze odbočit správně nebo zahnout do tmy, uklouznout nebo se vyšvihnout.
Neexistuje jistota, co se stane, když zvolím tu či onu možnost. Kromě té, že nemůžu mít obě. Vždy člověk ztrácí, co by mu přinesla druhá volba. Stejně nelze uvažovat, co by se bylo stalo, kdybych tehdy udělal něco jiného. Vždy se trať bude ubírat osobitými a nekopírovatelnými krajinami lidské duše a společnosti. Jednou kratšími, strmějšími nebo kamenitějšími, jindy zelenějšími a příjemnějšími, což neznamená že ta nebo ona cesta je horší nebo lepší, bohatší nebo chudší. Je prostě jiná. Taková, jakou si ji kdo udělá. Jak ji prožije.
Nemá smysl litovat svých odbočení s výjimkou těch, která tě vedou v bludném kruhu. Pak je nutno udělat úkrok stranou. Má ale smysl se na každé křižovatce ohlédnout. Možná jsem podobnou situaci už kdysi prožil, možná mi pohled zpět pomůže příště se rozhodnout lépe. Přitom však musí zrak směřovat více dovnitř sebe sama než proti běhu času..
Tu to knížku píši oné dívce. Už jsme se nikdy nesetkali. Přesto bych chtěl, aby věděla, že ten kousek cesty, kdy jsme jeli spolu, byl hezký a rád na něj vzpomínám.
Kdyby mi jej někdo smazal z paměti, zbylo by po něm pusto, prázdná ploška, malinký, ale chybějící střípek v mozaice života . Ztracený dílek puzzle, jakási černá díra na kraji mikrokosmu mé duše. Jak tvrdí astronomové, černá díra oplývá nepěknou vlastností, svou zrůdnou gravitací spolkne vše a nic nepustí zpět. A roztahuje se. Měl bych strach, že sežere mé vzpomínky, celou Mléčnou dráhu mé mysli.
Se vzpomínkami se to má jako s hvězdami. Je možné vnímat nebeskou báň jen jako jakousi samozřejmou kulisu, k níž není proč zvedat oči. Stejně může člověk naopak s hlavou v oblacích pátrat po souhvězdích a supernovách. Někdo si při pohledu na biliony světelných let vzdálené světýlko vybaví Malého prince, jak na své malé planetce denně opatruje růži a vymetá sopky. A přenáší si židličku, aby viděl západ Slunce, protože je mu smutno. Jiný si prozaicky řekne, tam třeba žijí úplně stejní tvorové jako my, se stejně lidskými radostmi i bolestmi. Šťastlivec se hrozí minulosti jako asteroidu, který jednou kříží dráhu Zemi, aby zničil jeho štěstí, zoufalý člověk v ní naopak vyhlíží padající meteorit, aby mu splnil nejtajnější z přání.
S lidmi to může být obdobné. Moje tehdejší dívka možná ve mně spíše než pohádkový domov malého princátka dosud vidí ohnivý bolid, který prosvištěl atmosférou jejího světa, aby zmizel v nekonečnu. Zapomněla nebo na naše schůzky vzpomíná s něhou a pochopením k prohřeškům mládí? Řekne si občas, zda mám stejné starosti? Zajímalo by jí, jestli se mi splnilo nějaké přání?.
Ne, ne vybíhám hlavou proti zdi Času. Chci jen, aby i její hvězdná obloha byla úplná, aby ani jí nescházela moje malinkatá lucernička z mládí, můj dílek puzzle. Aby se nemusela bát černé díry zapomnění.
Proto píši tuto knížku. Jí i všem ostatním lidem, s nimiž jsem více či méně času prodrncal po pražcích života. Svými příběhy jim chci vzkázat, že jsem prožil bohatý život i díky onomu společnému kousku kolejí, který mě od nich odstartoval do jiné galaxie. K mé ženě, s níž jsme se navzájem stali Sluncem i oběžnicí.
A je mi, jako bych se v rodinném kupé vracel na onu výhybku, ona dívka mi mává z protějšího vlaku a volá na mě. "Užívej každého dne, stejně jako já užívám!"
Budu, milá, budu…
|
|
|