|
|
|
| |
Má dáti - dal
Rád beru stopaře. Pokud mám v autě kousek volného místa, zastavím, kdykoliv na mě někdo z kraje vozovky zamává. Nedělám rozdílu, starý, mladý, voják, civil, žena, muž. A je mi fuk, zda se mnou popojede kilometr jeden nebo sto. Nejspíš se tímto zvykem ve mně ozývá reminiscence na dobu studií a vojny, k dy jsem sám škemral u krajnice. A trochu tím předávám dalším pocestným svůj imaginární dluh a vděk dobrodincům, kteří mě tenkrát v minulosti svezli. I moji pasažéři třeba jednou zastaví u patníku na výpadovce, až budou mít čím. A jejich také a tak dál a dál. Stávám se vlastně hybným kolečkem v kladnější obdobě pyramidové hry na štěstí.
To by mohlo být dostatečným vysvětlením. V nitru však tuším, že ten důvod bude ve skutečnosti asi hlubší. Věřím totiž, že kdesi za horizontem života pozorně kliká jakési počítadlo našich dobrých i špatných skutků. Uděláš něco pěkného, klap, přibude čárka v položce dal. Učiníš zvěrstvo a objeví se záznam v kolonce měl dáti.
Jsem ateista, nedoufám v posmrtný život ani reinkarnace. Neumím ale vstřebat absolutno smrti a hlavně vědomí, že s odchodem z tohoto světa se s člověkem zároveň rozplyne i vše, co kdy udělal, cítil či na co myslel. Energie se přece podle fyziků také neztrácí, jen se přemění, jak mohou mizet myšlenky a city? Pak mi ale z toho zase vychází, že se někde naš e vznešené i zvrhlé nápady a pocity musí nutně hromadit.
Jsem z toho bezradný. Ideálním řešení by bylo, kdyby se klady a zápory navzájem vyrušily. Proto jsem si vymyslel účetní knihu žití. Jedna strana se rovná druhé. Má dáti = dal! Jinak je průšvih. Zákony účetnictví musí jistě respektovat i Všehomír.
Nejsem zřejmě sám, kdo si neví rady. Věřící si k tomu účelu vytvořili vševědoucího starého pána, ať už ho nazývají Bohem, Allahem či jinými jmény. Jako kluk jsem si také představoval, ovlivněn pohádkovými ilustracemi Ondřeje Sekory, že nějaký dědula s fousy až na zem hlídá každému jeho svíčku a brkem čárkuje do obrovské bichle naše počiny. S blížící se padesátkou, zažrán do počítačů a ovlivněn internetem a globalizací, se spíše přikláním k teorii obrovského g igaprocesoru o velikosti jednoho vesmíru, který naše zásluhy i poklesky zapisuje do své nekonečné mezigalaktické paměti binárním kódem. Zlý čin nula, dobrý jednička.
Technicky ještě účetní bibli dořešenu docela nemám, ale přesto soudím, že každý slušný chlap by v ní měl vést svůj účet tak, aby byl pokud možno vyrovnaný. Aby až dojde k té poslední uzávěrce, která nám navždy zavře oči, vykázaly kladný i záporný díl jeho životního deníku stejný výsledek. Aby nepřihazoval na hromadu někde v koutě galaxie.
Pro to mi ten pohan v mozku našeptává, "nalož toho stopaře, přibude ti plusový znaménko. Může se ti při konečném součtu hodit!". Když jsem v obzvlášť tísnivé krizi, potřebuji nutně peníze nebo aspoň zvednout sebevědomí, bral bych dokonce odměnu ihned. Navrhuji v duchu troufale cosi jako výměnný obchod. Já vezmu támhletoho študáka a ještě dnes se mi, gigaosude, odměníš výhodným obchodem nebo výhrou ve sportce eventuelně v golfovém turnaji. Ale to většinou nefunguje, alespoň ne tak zjevně. Digitální mikroneurony onoho makrokomputeru jsou holt nevyzpytatelné.
Trochu svou ochotou vůči stopařům také vykupuji dávné hříchy, jejichž záporné hodnocení už nejsem schopen změnit. Přestože bych za to dal nevím co, ale život stejně jako matematika zná i neřešitelné úlohy. Člověk o nich ví, vláčí je sebou a jen denní starost o skývu chleba mu na ně dává zapomenout. Jakmile se zastaví a ohlédne zpět, připomenou se v celé ošklivosti.
Mám takových kostlivců ve skříni několik. Prohráli jsme jednou rozhodující hokejové utkání s mužstvem, které jsme měli papírově rozcupovat na hadry. Trenér ztropil scénu a aby nás potrestal, zakázal nám po zápase pivo. Vyčerpaný organismus ovšem potřebuje doplnit tekutiny, jak je zvyklý, takže jsme si pár lahváčů propašovali do autobusu, že si je vyž ahneme v klidu po tmě na zadních sedadlech. Taky že jo, jenže najednou trenér udělal něco, co nikdy předtím ani potom. Vstal ze sedačky vedle řidiče a šel nás zkontrolovat. Já byl mladý ucho, asi bych to na rozdíl od mazáků pěkně schytal, prostě zpanikařil jsem. Aby mě nenačapal s flaškou v ruce, vyskočil jsem a vyhodil ji otevřeným okénkem ven. V tom kalupu jsem však neuvědomil, že sedím vlevo od uličky, takže ji vrhám do protijedoucího pruhu silnice, kde se právě v protisměru blížily světlomety nějakého automobilu. Uslyšel jsem plechový náraz, tříštivý zvuk rozbitého skla a pak vše zmizelo v dálce. Autobus svištěl jako by nic dál, jen já zůstal na čtyřce vzadu, ač obklopen spoluhráči, sám se svou hrůzou, co jsem asi způsobil.
To je neřešitelný příklad. Sledoval jsem několik týdnů černé kroniky, žádnou zprávu o podobné nehodě jsem nezachytil. Nic to nemusí znamenat, přihodilo se to na druhém konci republiky. Jistotu proto nemám, což je asi to nejhorší. Ale co bych vlastně měl udělat, kdybych věděl? Možná se nestalo nic světoborného, láhev spadla na silnici, auto se jí vyhnulo a já si tragédii jen namlouvám. Nebo bych zaplatil nanejvýš škrábanec na karoserii či rozbité okno. Možná se ale někdo naopak kvůli mně vážně zranil. Třeba žije na vozíku, odsouzen mou zbrklostí k paraplegické izolaci. K doživotní ztrátě svých představ, snů a plánů. Co by asi řekl, kdyby slyšel: "Promiň, zazmatkoval jsem kvůli jedné plzeňské dvanáctce?" A co jestli se zabil? Kolik stopařů vyváží tuhle zlou vteřinu? Kvadratura kruhu.
Mému hypotetickému auditorovi dělá těžkou hlavu další nenapravitelný rest. Strávil jsme rok vojny v libereckém béčku Dukly Jihlava a považuji pobyt v Jizerských horách za jedno z nejšťastnějších období života. Kdybych si směl pomocí nějakého kouzelnéh o vypínače vrátit minulost, narukoval bych nejraději znovu nakrátko ostříhaný mezi přátele, s nimiž jsem se bez existenčních starostí mohl naplno a bezstarostně věnovat jen milovanému hokeji. Pod nádherným Ještědem při východu slunce a ještě krásnějším při západu a se vším ostatním, co jsem tenkrát v naivitě mládí považoval za samozřejmé.
Byl by to hezký film, umět tak zážitky z té doby sestřihat a znovu promítnout. Neopominutelnou roli by v něm hrála i dívka, kterou jsem tam poznal a miloval. Navázali jsme milý a jemný vztah a těšili se z přítomnosti i na budoucnost. Pak na mě hokejoví bozi zanevřeli. Kvůli bratrově emigraci mě vyřadili z juniorského reprezentačního týmu, vyhodili z armádního střediska vrcholových sportů k bojovému útvaru a tím prakticky odepsali i pro ligu. Čímž vzala zároveň za své i má největší touha hrát hokej vrcholově. Když jsem po vojně z nedostatku jiných příležitostí podepsal brigádu v příbramských Uranových dolech a octil se zničehonic sám v drsném světě uranových šachet, ubytoven a náleven, zhroutila se moje víra v budoucnost úplně. S ní i sny a vztahy, které vygenerovala. V té době jsem poznal svou ženu, vzala mě pevně za ruku a vedeme se vlastně celým životem.
Dluh vůči té liberecké dívence netkví v tom, že jsem ji opustil, ale ve způsobu, jakým jsem to provedl. Nevysvětlil jsem jí proč, nezavolal, nenapsal jsem ani sorry, končím, nebo potřebuji pauzu, prostě nic. Naprosto neurvale jsem se vytratil, jako uličník. Ne proto, abych jí ublížil nebo že bych ji přestal mít rád. Jen jsem si najednou nevěděl rady sám se sebou. Vykolejen ze zaběhnutého života a zbaven iluzí ztrácel jsem v hlubině příbramských dolů nejenom své sny. A potkal v té osudové chvíli svou celoživotní partnerku.
Život dal za pravdu správnosti tehdejší volby. Uvědomuji si ale na druhé straně, že jsem od liberecké přítelkyně neodešel, jak zralý muž odejít má. Trápí mě to a moc mi nepomáhá, když sám sebe přesvědčuji, že jsem jím tehdy ještě nebyl. Od té doby jsem ji neviděl ani neslyšel. Jak by asi ona přijala v ysvětlení, odpusť, ztratil jsem nějak hlavu a naději? Má nějaké řešení tahle rovnice? Snad ano, snad ji na rozdíl od té předchozí pomůže vyretušovat moudrý čas. Možná jednou zvednu telefon, abych to zjistil.
Někdy naopak přinese snaha o vyrovnané životní konto výsledek spíše komický. V jednom z prvních utkání v dresu liberecké Dukly jsem coby ještě nedávný dorostenec totálně a ostudně vyhořel. Inkasoval jsem pytel laciných gólů, trenéři mě sepsuli, spoluhráči dořvali, no pes by si ode mne kůrku nevzal. V nejhorším rozpoložení, myšlenky černé jako noc, jsem se šoural na barák, když mě zastavil táta jednoho žáčka z přípravky, kterou jsem tehdy trénoval. "Manželka upekla buchty, nechcete k nám zajít?" povídá. Já šel, byl z toho bezva večer, který mi pofoukal šrám na duši. O mnoho let později jsem už jako končící golmanský veterán viděl, jak se něco podobného přihodilo v ligové Jihlavě začínajícímu Břízovi, dnes legendě české brankářské školy. Nevyvedl se mu zápas, načež ho funkcionáři, hráči i fandové poplivali až hanba. Musí se cítit mizerně, jako já před léty, vzpomněl jsem si a pocítil, že bych mu měl píchnout. Stejně jako se mě ujali ti liberečtí manželé. Že právě nastal okamžik poslat jejich štafetu dál. Zašel jsem pro něj do kasáren, vytáhl ho z postele, kde truchlil a šli jsme k nám. Vypili jsme pár piv, koukali na argentinské fotbalisty a zdálo se mi, že opravdu přišel na jiné myšlenky.
Za krátko se rozchytal do obdivuhodné formy, a netrvalo dlouho, oblékl dres národního mužstva a vrátil se do Sparty. Když hráli v Jihlavě, zašel jsem za ním na zimák, abych projevil radost nad tím, že se mu daří. Nic víc jsem nechtěl, ale on odběhl do kabiny a přinesl mi brankářskou hokejku. Jakoby si mne zařadil do davu fanoušků, kteří právě žebrali v koridoru před šatnami o hole. Snad se mě to v první chvíli i trochu dotklo, ale o tenhle štafetový kolík strach nemám. Petr je přemýšlivý kluk, jistě ho předá dál, až nastane pravý čas. Nakonec dost možná mi bílou holí s rozšířenou lopatou a modrým nápisem Montre al dával po svém najevo, že vnímá. Pro jistotu jsem jí vyčlenil místo v koutku sportovních trofejí.
O to jde. Nenechat nějaký dluh zbytečně viset. Proto se snažím být k lidem dobrý. Profitují z toho stopaři všech kategorií. Pokud výjimečně nepřevážím vysokou tržbu, nebojím se brát ani trampy, máničky či dokonce očividné vagabundy. Můj dvanáct let starý obouchaný peugeotek věru zvenčí ani zevnitř nevypadá, že by si v něm vozil zadek zazobanec. Není v něm opravdu co ukrást, to nejcennější nosím stejně v hla vě a v srdci. Omnia mea mécum portó. A navíc věřím, že s metrákem živé váhy, sportovní minulostí a zeleným pásem v karate bych se snad ubránil.
Někdo se chce povídáním s nahodilým spolucestujícím rozptýlit, aby při řízení neusnul, jiný rád poznává nové tváře nebo vyhledává dobrodružství. Já naopak cestu vždy promlčím, Omezím se ještě tak na otázku kamže jede a kde chce vyložit. Není v tom pýcha, zášť nebo nerudnost, jenom bývám z pracovního dne tak umluvený, že jsem rád, že nemusím mlít pantem. A taky si př i řízení rád přemýšlím. Vyhodnocuji si předchozí jednání, připravuji se na příští nebo rozjímám o osobních záležitostech. Jsem už tak navyklý. Řídím skoro automaticky, vždyť dojíždím za rodinou prakticky čtvrt století. Týdně natočím mezi jihočeským kancelářemi naší firmy ve svém spolehlivém dýsláčku bezmála tisíc kilometrů, jen za poslední rok jsem podle tachometru objel rovník. Sečteno za všechna ta léta už bych se podruhé vracel z Měsíce. To ty čárečky v pomyslném účetním sešitku utěšeně přibývají, když skoro pokaždé někoho odněkud někam převezu. Budu mít pěknou rezervičku, až zas provedu nějakou sviňárnu.
Připouštím však, že především mladé holky bývají z mého mlčení trochu nervózní. Bodejť ne, zarostlý chlápek za volantem s nimi slova nepromluví, nekoketuje, nevyzvídá, jen se mračí a zarytě dupe na pedál, kdoví co se mu právě honí v bedně. "Nezlobte se, jsem trochu nemluvný, ale rozhlížejte se třeba zatím, jak jsou jižní Čechy krásné," uklidňuji je v takovém případě. Nechci, aby se bály. Nechci mít ve s vé knize žádnou zbytečnou kaňku.
|
|
|