|
| |
 |
|  |
A přeci vás vidím
Uléhám s myšlenkou, která mi již několik nocí nedává spát. Dlouho se převaluji z boku na bok a ne a ne usnout. Měsíc je již vysoko na obloze a tak mi jeho světlo dopadá až na postel.
Snaha usnout je marná.
„Proč mou důvěru vůči partnerovi tolik nahlodává myšlenka, že to se mnou nemyslí vážně?“ „Co asi dělá ty dlouhé noci, když tu není?“ „Je mi věrný?“ „Myslí na mně tak, jako já myslím na něj?“
Jedna otázka za druhou a blahodárný spánek nikde.
Sleduji budík na nočním stolku: - půl třetí…
Znovu zavírám oči a snažím se spát.
Sedím na stole a co to? Na zádech mi něco bzučí.
„Jé, já mám křídla.“
Uvědomuji si: no jo, vždyť jsem moucha, tak proč mně to tak udivuje?
Dostávám geniální nápad.
„Když už jsem moucha, můžu se podívat, co dělá můj milý, když mu nejsem nablízku.“ Podnikám strastiplnou cestu městem. Párkrát mě chtěl sezobnout nějaký špaček, ale měla jsem štěstí. Po chvilce se dostávám na vlakové nádraží a v pohodě nalézám i soupravu, která mne – zadarmo odveze. Usedám na klidné místečko u stropu v jednom kupé. Odpočívám a sleduji dění pode mnou.
Vlak se dal do pohybu.
Paní se vesele směje nějakému muži. Zřejmě ji baví nějakými historkami, ale jelikož ji hovoří přímo do ucha, moc toho neslyším.
Cesta utíká rychle a tak se musím každou chvíli proletět, abych viděla, kudy vlak zrovna projíždí. Nechci přejet cílovou stanici, vždyť mám důležité poslání a copak vím, kdy budu mít zase takovouto příležitost?
Souprava zastavila.
Snažím se proletět do dveří z kupé, ale není to jednoduché. Moji cestující rovněž vystupují. „Ale co to?“ Paní si mne všimnula a zřejmě ji přespříliš obtěžuji. Mladý pán coby gentleman se pojal lovu na mne. Uhýbám, co mi síly stačí jeho mrštným rukám, ale moc se mi to nedaří. Sem tam mne málem smetl k zemi průvan, který ten ničema svými pohyby vytvářel.
„Příště si budu přát být vosou, abych takovým neurvalcům mohla nasázet pořádných pár žihadel.“
Jsem úplně vyčerpaná z toho divokého letu – o život, a tak využívám okamžiku a opouštím vlak oknem, které nějaký spasitel právě otevřel.
Moc jsem si ovšem nepomohla, protože má letová rovina se křížila s právě projíždějící lokomotivou po vedlejší koleji.
„Mám já to ale dneska smůlu.“ „Málem jsem se rozplácla o čelní sklo.“
Šílený manévr se vyplatil. Za ten by se nemusel stydět žádný pilot. Usedám na sloup nad perónem a zhluboka oddechuji.
K domovu mého milého je to nyní co by kamenem dohodil.
- Člověk dohodil. -
„Jsem moucha a tak házet můžu maximálně sama sebou, ze strany na stranu.“
Opět se vydávám na cestu, tentokrát však raději vysoko nad tratí. Blížím se ke střeše rodinného domku. Dělám kolečko, abych našla cestu dovnitř.
A znovu – smůla.
Všechna okna jsou zavřená a tak přistávám na stromě v zahradě. Snažím se prohlédnout skrz hustou záclonu do pokoje, ale je to nad moje schopnosti.
A vůbec: stejně se tam nikdo nehýbe.
Ani stín náznaku, že je někdo doma.
Chvíli neklidně přešlapuji – z listu na list – a pak se rozhoduji podniknout let střemhlav dolů komínem.
„Koho by napadlo, že v létě a zrovna teď budou zatápět.“
Fííí… „Tohle bylo o fous.“
Málem si mě upekli – i bez věna. Jsem celá očouzená a musím se zkontrolovat, jestli mne tam kousek nezbylo.
„Chvála Bohu.“ Nic mne nebolí, jsem tedy celá.
Znovu dosedám na list stromu. V hospůdce za rohem zrovna ohřívají párky a jejich vůně doléhá otevřeným oknem až k mému posedu.
„Mňam, mňam…“ „Ty já můžu.“
Kručí mi v bříšku, ale nechci propásnout svého miláčka.
- po nezdařeném pokusu o vnik do domu vlastně nemám ani chuť, podnikat další nebezpečnou cestu.
„Kdybych tak byla člověkem.“ Stačilo by přijít ke dveřím a zaklepat…
„Nečekali jste mně?“ „To nevadí.“
„…ale Petruško, Tomášek není doma a ještě nevolal, kdy se vrátí.“
- bzzz, bzzz… „To jsem letěla zbytečně?“
MARTENS de Adaleans VII/2000
|
|
|
