|
|
|
| |
DOVOLENÁ S PŘÍŠEROU
Sleduje hodiny visící na zdi. Poslední směna před dovolenou se jí neúprosně vleče. Dostává pocit, že se snad zastavili docela, nebo to bude tím, že její zrak je častěji na ciferníku než u práce, kterou končí dnešní pracovní proces. Ještě patnáct minut, deset, devět… Konečně. Přišli ji vystřídat a tak odchází s hlasitým oddechnutím.
Doma se jen osprchuje, převleče do něčeho báječně lehkého, bere kabelu, kterou balila snad celý týden a odchází na autobus. Konečně může začít realizovat své sny. Již několik let po sobě jdoucích upřednostňovala dovolenou v tuzemsku i zahraničí, vždy v kolektivu svých přátel a známých. Jelikož měla poslední dobou pocit, že jí taková dovolená nepřináší kýžený odpočinek a zábavu, rozhodla se letos pro změnu. Jede na dovolenou, o které nikomu neřekla, - i když se jako každý rok všichni ptali - jede prostě sama. Rozhodla se po dlouhém uvažování, pro malý, málo obydlený ostrůvek někde v tichomoří.
Celý rok poctivě šetřila každou korunku a tak si nyní příští tři týdny může krásně užít.
- V dáli, v tichu a temnotě se k zemi řítí obrovskou rychlostí zatím neidentifikovatelné těleso. Každým okamžikem se nesmírně přibližuje, přesto však o něm ještě žádná observatoř na modré planetě zhola nic neví. A když nic neví astronomové, neví o něm ani sdělovací prostředky, natož pak nějaká cestující za sluncem a písečnými plážemi.
Autobus ji dopravil až na letiště. Všechno šlo jako po másle, odbavení bez problémů a tak mohla konečně usednout do velkého mezikontinentálního letadla. Kdyby létala častěji, zdálo by se jí, že tento let je bez konce. Hodina za hodinou jen - letí. Sedí u okénka a jelikož na nebi není ani mráček, naskýtá se ji krásný pohled na zem hluboko pod letadlem. Ani se nenaděje a již se ozývá z interkomu hlas kapitána: „Prosíme cestující, aby se připoutali, za okamžik budeme přistávat.“ Skoro jí je líto, že tento let už končí, ale utěšuje se, že takový výhled bude mít ještě jednou, až poletí domů. Následuje rutinní odbavení. Napadlo ji: „Tady by ani celnice být nemusela, vždyť razítko do pasu vám může dát i taxikář. Nikdo nikoho nekontroluje, tady by snad pustili každého. Vychází před letiště a objednává drožku. „Do přístavu, prosím.“ Snaží se lámanou angličtinou udat cíl cesty. Drožkář zpočátku nerozumí, ale když zapojí do děje i ruce, pochopí.
Následuje cesta napříč městem. Ulice se vlní mezi nízkými domy a ve vzduchu začíná být cítit rybina z blízkého trhu. Ovanul ji chladný závan větru. Nedokázala si hned vybavit, odkud se to vzalo, když teploměr určitě dosahoval na čtyřicítku. Až pohledy lidí na ulici ji ukázaly pravý důvod této klimatické změny. (Všichni se dívali vysoko nad sebe.) Na modré obloze se objevila hořící hvězda. Nebyla nijak příliš veliká, ale dopadla do moře nedaleko pobřeží dříve, než docela shořela.
Následovala poslední odbočka do malé uličky a na jejím konci již byli vidět plachetnice kotvící v přístavu. Rychle si našla malý člun a příjemného domorodce, který sice taky moc nerozuměl její angličtině, ale odkýval jí cokoliv. Než se vydali na cestu, stihla si koupit pár drobností, které si zapomněla zabalit. U jednoho stánku si všimla malého letáčku s nápisem „ZAPOMENUTÝ OSTROV.“ O takovém sdělení si sice myslela své, ale přesto jí to vrtalo hlavou. Když se vrátila k člunu, domorodý muž již na ni čekal. Když uviděl leták v jejích rukou, rozjasnil se mu obličej. Neřekla mu ani slovo, ale přesto na ni bylo vidět, že by takový ostrov ráda navštívila. Tedy za předpokladu, že něco takového v dnešní přetechnizované době ještě může existovat. Domorodec si něco zakňoural pod vousy, ale pak se usmál a tak vyrazili za dobrodružstvím.
Cesta na malý ostrůvek trvala asi čtyři hodiny. Moře bylo z počátku celkem klidné, ale když se dostali dál od velkého ostrova, začali se dělat velké vlny. Šel z nich strach, protože některé byli několikanásobně vyšší než člun. Skoro to chvílemi vypadalo, jako by se vydali na poslední plavbu a ne na krásnou dovolenou. Jelikož byla plně zabrána do sledování vln na moři, neměla nějak čas vnímat, jak moc v tomto prostředí hodiny letí.
Malá vlnka střídala vlnu velkou a za jednou takovou se zčistajasna objevil malý ostrůvek, s písečnou pláží, kterou často viděla ve svých snech. Za pásem pláže začínala džungle. Z nízkého podrostu se k nebi tyčily vysoké palmy. V prvním okamžiku měla pocit, že bude na tomto ostrově doopravdy docela sama, ale opak byl pravdou. Než člun narazil na břeh, seběhli se k němu ze všech stran malé děti. Následovalo přivítání a až za okamžik ji došlo, že ani tak nevítají ji, jak domorodce, který ji na ostrov přivezl.
Po chvilce se vydali do nitra tohoto krásného ostrova. Zpočátku to vypadalo, že cesta napříč džunglí půjde dobře, pěšinka byla vyšlapaná, ale po pár stech metrech se najednou docela ztratila v palmoví drobných stromků a křoví. Domorodec rezolutně prosekával cestu mačetou, ale ta za nimi opět rychle mizela. „Narušit celistvost tohoto světa rozhodně nebylo jednoduché.“ Po půl hodince dorazili do malé osady. Pár chatrčí se krčilo ve stínu vysokých stromů. V jednom okamžiku se rozhrnula přikrývka, tvořící dveře a z chatrče se začali řinout lidičky. Bylo jich tolik, že ji napadlo, jak se tam mohli směstnat. Všichni se začali srdečně vítat. Usedli venku u ohniště, které dávno vyhaslo. Domorodé ženy začali nosit v proutěných mísách a miskách různorodé pokrmy a tak všichni se smíchem hodovali. Po vydatném obědě, složeného převážně z ovoce a plodů lesa, nastal čas vypravit se do míst, kde by doopravdy našla svůj vysněný klid a mohla začít prožívat dovolenou snů. Pokračovali palmovím. Cestička vyšlapaná domorodci je zavedla k bystřině, která se linula v proláklině, v nitru ostrova. Pak pokračovali podél ní až k její deltě.
Chvíli sledovala, jak se mísí sladká voda potoka s tou mořskou. Na kamenech okolo krystalizovala síra, což jasně udávalo původ ostrova. Pak již to bylo k cíli jen co by kamenem dohodil. Pár set metrů po pláži je zavedlo ke starým chatrčím. Mezi nimi byla i chatka po nějakém misionáři. Zřejmě. Důkazem byli kříže, jak na stavení, tak v něm. Chatka byla dobře udržovaná, i přes tu skutečnost, že osadu domorodci již dávno opustili. Její průvodce ji ukázal, kde najde zásoby a po chvíli se s ní rozloučil.
Vypnula mobilní telefon a začala uvažovat, co bude dělat nejdříve. Rozhodla se vybalování přenechat na večer a tak se šla podívat po okolí. Došla až na pláž a když uviděla v dáli za atolem skotačit delfíny, odhodila to málo, co měla na sobě a následovala je. Čas utíkal jak voda a přiblížil se večer. Na obloze se objevili první hvězdy. V chatce rozsvítila petrolejovou lampu a vybalila to nejnutnější. Ale to ji již přemáhala únava a tak nabrala směr postel.
- V dáli, v tichu a temnotě se stále k zemi řítí obrovskou rychlostí - těleso. Je blíže a blíže. Přestože v dalekohledech je již vidět, jako zvětšující se světelný bod, nikdo o něj nejeví zřejmý zájem. Na své pouti vesmírem jej doprovází spousta drobných úlomků kamene a nikdo netuší co se brzy stane, co přijde.
Druhého dne brzy z rána, ještě než pořádně otevřela oči, začala vnímat vtíravý zvuk okolního lesa. Papoušci na zápraží na sebe pískají jak bača na salaši, v korunách palem jančí paviáni a vůbec; všude je rušno jak na trhu v Benátkách. Pomyslela si: „V tomhle se nedá spát.“ Nezbylo ji nic jiného, než se vykulit z peřin a zahájit den o něco dříve, než měla v úmyslu. Postavila vodu na kávu, ale zjistila, že v plynové láhvi je pusto prázdno. Musela tedy rozdělat oheň v krbu. S hrnečkem bez ucha, který určitě pamatoval Kolumba se vydala z chatky ven. Sluníčko již pěkně hřálo a jeho paprsky se nádherně odrážely na mořské hladině. Myslela, že papoušci opustí svoje dvořiště, ale ti se i nadále věnovali sami sobě a ona je vůbec nezajímala. Šla tedy k nim blíže. Zbystřili, svou pozornost upnuli na její oranžové tričko a než by řekla „švec“, už je měla na ramenou. S takovou posádkou rozhodně nepočítala, ale když byli tak krotcí, pochodovala i s nimi kolem chatky. Jejich pískání po chvíli přestalo být vtíravé a tak poznámku o bačovi před nimi spolkla.
Následující dny v tomto příjemném prostředí utíkaly rychle. Mohla si vybírat ze spousty příležitostí, jak plnohodnotně využívat každý den. Papoušci se stali věrnými druhy při výpravách po ostrově. Záměrně se snažila vyhýbat osadě a lidem v ní, ale přesto je při svých toulkách džunglí potkávala. Věnovali se každodenním povinnostem, ale i zábavě a většinou, když už myslela, že je úplně sama, uslyšela někde z dáli smích dětí. Ty byli snad vždy a všude. Přesto si libovala, že tento druh dovolené byl ta nejlepší volba.
Již několikátý večer po sobě se ji naskytl zajímavý pohled na jasnou noční oblohu. Všude byla naprostá tma, jen hvězdy jasně svítily. Měsíc nebyl vidět vůbec a tak svým svitem nerušil tuto podívanou. Lehla si do písku na pláži, poslouchala mořský příboj a sledovala toto hvězdné představení. V jednom momentě si všimnula padající hvězdy a přestože to byla již druhá o této dovolené, zapomněla si včas něco přát. Meteor rychle shořel v atmosféře, ale přesto ji to nedalo a začala uvažovat, co by si vlastně přála. Ať uvažovala jak chtěla, nic kloudného ji nenapadlo. „Vždyť tady mám všechno co jsem si přála, tak snad jedině to, aby tato dovolenková idylka nikdy neskončila.“ Do postele se dostala až dlouho po půlnoci. Usnula brzy, ale co to? Po pár minutách se začala převalovat z boku na bok. Že by hrůzostrašné sny? Ne, to ji jen začal rušit sysel někde za skříní. Zajisté hledal něco k snědku, ale proč u toho dělal takový kravál, mohla jen hádat. Chvíli ho tolerovala, snad protože i on má právo žít, ale pak jí to nedalo a pojala se honu na něj. „Běž, běž…“ s koštětem v rukou vymetala sysla z místnosti. Moc jí to nešlo, ovšem myšlenka podpořila zdárný cíl. Na verandě si znovu uvědomila, jak jsou noci v tichomoří krásné. Když už byla z peřin venku, šla se trochu projít. Minula pár palem a najednou se strašně lekla. Ze stínu lesa se vynořila nezvyklá postava. Svítili jí oči, ale do tváře vidět nebylo. V tom okamžiku neměla ani tušení, kdo se skrývá za rouškou noci. Viděla jen ty čarovné oči, které ji svým způsobem naháněli strach. Na moment strnula, ale netrvalo dlouho a s křikem, jako by jí hořelo za patami, se hnala zpět do chatky. Rychle za sebou zazdívala dveře vším, co jím přišlo pod ruku, ale moc se jí to nedařilo. Po chvilce se uklidnila a začala naslouchat, jestli neuslyší nějaké zvuky. Venku však bylo až nezvyklé ticho.
Ve městech vzdálených od tohoto ostrova mnoho mil, probíhal život docela jinak. Všechny televizní stanice, rádia a ostatní média přinášela zprávy o blížícím se nebezpečí. (To, co dlouhou dobu letělo vesmírem, se blížilo k Zemi nepříjemně rychle.) Vědci usoudili, že veřejnost oklamou a tak zpráva o asteroidu zůstala na některém stole v prezidentově pracovně. Na ulicích se lidé připravovali zhlédnout přírodní, skoro až divadelní výjev. KOMETA nás mine jen tak tak. Ulice k prasknutí, hlava na hlavě. Mocnosti konferují co a jak udělat a vůbec všude je šílený zmatek.
O tom však tento příběh není a tak se vrátíme zpět na ostrov, kde se snad zastavil čas.
Venku se nic neděje, ale přesto ji to nenechává klidnou. Rozhodla se zalézt pod deku a dělat tzv. mrtvého brouka. Chvíli ještě naslouchala, zda neuslyší nějaké zvuky, ale pak ji přeci jen přemohla únava a tak celou příhodu zaspala. Příštího rána, hned jak vstala, se šla podívat do míst, kde v noci viděla „strašidlo“. Došla pod palmy a zjistila, že tam jsou dětské stopy. Pomalu jí začalo docházet, koho to vlastně viděla a kdo ji tak vyděsil. Strašidla to rozhodně nebyla. To jen zvědavé děti domorodců přišli nepozorovaně na návštěvu. Zajisté – nevybrali si zrovna hodinu k návštěvám jak dělanou, ale jiný kraj – jiný mrav. Za další palmou našla něco, co se podobalo malé kleci. Ta šikovně spletená z bambusových výhonků skrývala pod palmovým listem dáreček. Byla překvapená, že něco takového někoho vůbec napadlo. Pod listem byla mladá želva. Byla v klidu, jakoby věděla co se stane. Myslela, že je to sen, ale v kleci byli i nástroje pro rozevření krunýře tohoto bezbranného tvorečka. Pochopila. Tohle by měl být oběd a ne tvor pro pobavení osamocené dámy. Chvíli jen tak želvu pozorovala, pak ji vzala do náruče a vydala se na pláž. Než však k ní došla, zjistila, že děti z večera ji dohonili. „Zřejmě se přišli podívat, jestli laskominu objevila.“ Nástroje však zůstaly v kleci a tak s nechápavými výrazy v obličejích ji následovali na pláž. Uviděli něco, co jejich povaha nechápala. Želvička si to šine po písku a to ji již pohlcuje první vlnka Tichého oceánu. Za ní druhá, třetí a pak se ztrácí v hlubinách.
Otočila se k přihlížejícím a zamávala jim. Kroutili svými hlavičkami tak, že ji to rozesmálo. Po nepatrném zaváhání asi pochopili, co vlastně udělala a tak ji taky zamávali. Vydala se směrem k nim, ale ty na nic nečekali a s křikem zmizeli v nitru džungle. Vrátila se zpět do chatky a pojala se přípravy toho, co muselo nahradit chutné sousto mladého želvího masíčka.
Klec za palmou zmizela, oběd uvařen a sněden, den za dnem, noc za nocí, další a další. Dovolená utíkala jako voda a než se nadala, přišel čas sbalit kufry a vydat se na cestu domů.
„A co příšera?“
Byla to snad želvička pod palmovým listem v provizorní kleci? Nebo děti na návštěvu přicházející, v noci? Mohl být příšerou asteroid vesmírem letící? Nebo papoušci na zábradlí křepčící?
Cokoli příšerou stát se může, když fantazie jen trošku máte, Škarohlída nebo příšeru o dovolené, zajisté nehledáte.
MARTENS de Adaleans Vlll/2000
|
|
|