Prázdných lahví od vína se nezbavuji. Nechávám je stát na, k tomuto účelu vyhrazené, masivní polici, aby mi připomínaly, jako zhmotněné vzpomínky, milé přátele, se kterými jsem tyto láhve vypil. Teď mě ale napadá, že to jsou také důstojné pomníky všem našim myšlenkám, kterým víno dalo za ta léta vzniknout a poté je naším prostřednictvím předalo světu. Jedna z těch vzácných lahví přibyla i po nedávné návštěvě mého dlouholetého a dobrého přítele, zabředlého však do časové smyčky a tudíž slepě tápajícího ve své vlastní současnosti.

Přijel až z dalekého města s posledními zbytky slábnoucí naděje, že jarní příroda a klid venkova by mu snad mohli dát novou sílu a dodat tolik potřebnou odvahu k rozetnutí nepříjemného bludného kruhu, ve kterém se točil a z nějž sám nenacházel úniku. Já jsem to kdysi prožil také a vím tudíž z vlastní zkušenosti, jak je pomoc člověka člověku v těchto případech nutná. Nezaváhal jsem tedy ani na chvíli a podal jsem mu, pro něj nyní tolik potřebnou, pomocnou ruku tím, že jsem ho pozval dál. Což bych samozřejmě udělal vždycky, ale teď to byla opravdová pomoc příteli v nouzi. Přijal to mlčky, avšak s pohledem, který vyjadřoval více, než co by mohl říci slovy a vešel. Sedl si na lavici, beze slova, s hlavou svěšenou mezi rameny a odpočíval po dlouhé cestě. Umožnilo mi to jasně slyšet volání jeho duše. Naléhavé volání o pomoc. Tu úpěnlivou prosbu o pomoc při záchraně člověka topícího se v bažině života a nenacházejícího jediný pevný záchytný bod. A já byl přitom velmi rád, že přišel a že mu mohu pomoci.

Byl jsem připraven poskytnout mu tolik času, kolik potřeboval. Hlavně jsem se na nic nevyptával, neboť jsem dobře věděl, že to nemá žádnou cenu. Protože to, co bylo do teď, už prostě není důležité. Zbytečným dorážením na něj svými nevhodnými otázkami a hlavně mámením nepotřebných odpovědí bych se stal jen další součástí toho nepřehlédnutelného celku bažiny, která se na něj, i bez toho, už nepříjemně dlouho a mnoho lepila. Věděl jsem také, že nepřijel hledat žádného zpovědníka nabízejícího rozhřešení a ani soudce, který by ho soudil. Takže k čemu by mi byly jeho odpovědi? Proč bych ho tedy měl bezohledně a nelidsky ždímat? Přijel přece nalézt jen sám sebe. A ovšem také cestu. Ale hlavně potřeboval nalézt sám sebe na té cestě. Potřeboval vlastně jen někoho, kdo by mu řekl, že nějaké cesty ještě vůbec jsou a někoho, komu by to mohl věřit. Potěšilo mne, že ten někdo jsem mohl být já. A k tomu abych to pro něj mohl udělat jsem nepotřeboval patlat se v jeho minulosti. Tu si stejně ponese ve svém ruksaku pořád sám a vždy a všude sebou. Nikdo a nikdy mu s tím těžkým baťohem nepomůže a nikdy se ho nezbaví. Avšak i přesto pořád trvám na tom, že pro nalezení sebe sama a hlavně také nové životní cesty je vlastní minulost naprosto nedůležitá. Neboť ta cesta, kterou potřebuje najít, ta s jeho minulostí ani nemůže mít vůbec nic společného. Každá cesta totiž vede pouze přítomností a směřuje vždy jen do budoucnosti, ať se otočíš kterým chceš směrem. Minulost prostě žádná cesta nezná.

Seděli jsme tedy spolu mlčky a já čekal až povolí ta křeč na jeho duši. Moje přítomnost, vyztužená darovaným časem, mu posloužila jako balvan, o který se mohl celou svojí vahou opřít a odpočívat. Klidně a beze strachu z toho, co přinese další minuta. Byl to zřejmě pocit, který už dávno nezažil, neboť jsem vyčetl z výrazu jeho očí úlevu, což byl první náznak obratu k lepšímu. Byla to také vhodná chvíle na onu láhev vína, která mi bude již navždy připomínat jeho návštěvu. Spolehlivě zafungovala tím, že odbrzdila první slova. Sporadicky prohozené věty se pak pomalu zhušťovaly až do plynulého rozhovoru. Já jsem se snažil mluvit vždy jen krátce, jen abych mu dopřál čas se nadechnout a stále jsem se úzkostlivě vyhýbal otázkám. Nechával jsem hlavně na něm aby hovořil, aby vyprávěl o čemkoli chtěl, jelikož vyprávění je očistný proces a má vazbu na lidskou podstatu. Zatímco odpovědi jsou jen závaží z těžkého balíku povinností uvázaného k noze. S radostí jsem pozoroval, jak se jeho napětí pomalu a nenásilně uvolňovalo a umožňovalo tím vzklíčit semínkům důvěry. Té velmi potřebné důvěry v sebe sama a v dobro putující společně se štěstím po celém světě. Pouze v tomto ozdravném klimatu jeho duše mohla totiž nejen zakořenit a vyrůst, ale také rozkvést květinka sebevědomého optimismu, jejíž nenapodobitelná vůně v nás, jako jediná, dokáže vyvolat touhu po budoucnosti. A právě jen tato touha může být tou cestou, která nás vede dál životem a kterou můj přítel nemohl najít. Ale on teď přivoněl a našel.

I když už dávno zmizel z mých očí, pořád mi ještě v hlavě doznívalo jeho srdečně upřímné děkování za pomoc, kterou by mu, dle jeho slov, nemohl poskytnout ani psycholog ani kněz. Měl pravdu, jelikož ani jednoho z nich, přes veškeré proklamace, nezajímá duše člověka. A proč? Protože na ni ani jeden nevěří. Jak si něco takového troufám tvrdit? Vždyť přece stačí tak málo, neposlouchat prázdná slova a pozorně sledovat činy.

Jak by mohlo knězi záležet na tělesných skutcích, kdyby věřil v duši člověka a ta jediná by ho opravdu zajímala? Proč by potom, například, vyžadoval tělesnou přítomnost člověka v kostele, kdyby mu záleželo jen na jeho duševním splynutí s bohem, které je možné díky všudypřítomnosti boha přece kdekoliv? A všiml jsem si, a nejen já, že toto spojení mimo chrám páně je dokonce mnohdy daleko upřímnější. Jak by mohl zatracovat tělesné sebepoškozování a nebo dokonce sebevraždu, když jsou to činy, které nemohou duši nijak uškodit? Jak by mohl odsuzovat tělesné hříchy a ukládat za ně tresty? Jak by mohl uznávat jako pokání pouhé mechanické přeříkávání modlitby bez ohledu na místo a čas? Vždyť bez toho to hříšník může činit kdekoliv a kdykoliv, při jakékoliv práci, s myslí upřenou právě jen na tu jeho momentální činnost a tudíž klidně bez jakékoliv, natož pak bezprostřední duševní vazby na boha. Jak to všechno odpovídá jeho údajnému zájmu o duši člověka?

A psycholog? Ten je na tom ještě hůř. Už jen jeho akademický titul značí jeho příslušnost k vědecké obci, která jej nutí, již pouhou svojí podstatou, věřit pouze tomu, co lze změřit. Jak chce s tímto uvažováním věřit v lidskou duši? Ale i kdyby nakrásně věřil, jak chce léčit nehmotnou duši? A hlavně také proč? Co ho vlastně opravňuje k posuzování a usměrňování jedinečnosti člověka a na základě čeho si dovoluje chtít určovat pravidla a normy lidského chování, do kterých se pak snaží vtěsnávat lidi, jejichž duše se spíše potřebují volně nadechnout? Snaží se stavět lidi do řady a sjednocovat je do škatulek podle svých jednotných pravidel přístupu ke každému. Zapomíná přitom, protože chce zapomenout, na lidskou jedinečnost, na individualitu, která je na člověku to nejcennější, neboť vyčleňuje jedince z masy. A to vše jen z toho důvodu, že ojedinělost považuje zcela otevřeně za nežádoucí, jelikož způsobuje, že téměř nikdo neodpovídá nastavenému tabulkovému vymezení. Kdopak ale určil, že je to správně právě tak, jak jsou ty škatulky nadepsány? Kdo koho vůbec touto činností pověřil a proč? Kdo cítil potřebu srovnávání lidských duší? A kde je psáno, že když se nějak chová většina, že je to správně? Nebylo snad už dost důkazů zvrácenosti tohoto tvrzení? Jenže to všechno je, bohužel, právě jen bezohledný, logicky nutný důsledek bytostní potřeby vědecky hmotného poměřování.

Podle mne je to však pouze následek nedobré snahy o nepokorné medicínské překračování hranice hmotného světa, kde je její pevné a neoddiskutovatelně potřebné místo, do světa nehmotného, kam v žádném případě nepatří. Je to prostě jen slepé hledání hmotných důkazů v nehmotných duších, což už samo o sobě zpochybňuje možnost úspěchu tohoto marného konání.