Těžké, černé, nízko plující mraky, z nich se valící všudypřítomná voda a cesta rozbahněná již dlouho trvajícím deštivým počasím mě poměrně dokonale odřízly od všeho okolního světa. Připadal jsem si jako na opuštěném ostrůvku uprostřed oceánu v období dešťů a jedinou smysluplnou činností se mi zdál být spánek. Chvíli jsem ho přemáhal, když mi najednou problesklo hlavou, že je to vlastně i velmi vhodný čas pro teplé nápoje a poklidnou meditaci a že bych ho neměl promarnit. Postavil jsem tedy na kamna hrnek s vínem a kořením, uvelebil jsem se pohodlně do mého oblíbeného křesla a zahleděl jsem se z okna. Prostor však končil na okenním skle, po kterém v silných, neproniknutelných proudech hustě stékala voda. Okolní svět jakoby neexistoval. Schoval se za tou vodou jako při biblické potopě a tvářil se, že tentokrát už nechce dát nejen žádné holubici, ale ani žádnému jinému ptáku, ani tu nejmenší šanci. Já jsem však ani teď neztratil svoji pevnou víru v zachování našeho pozemského života. Začal jsem dokonce uvažovat, jaký by asi mohl být ten nový svět, který se teprve objeví až jednou přestane pršet. I přes veškeré dění tam venku jsem byl neochvějně přesvědčen, že se tak jednou přece jen stane.

První moje myšlenky vycházely z jednoduchého, obecně rozšířeného názoru, že by ten nový svět měl mít jen samé dobré vlastnosti. Lze však přisoudit kamenu či louce, vodě nebo větru morální vlastnosti? Je to vůbec možné? Vždyť je to prostě jen kámen, který se klidně může stát buď součástí nádherného chrámu plného boží milosti a nebo třeba i smrtící zbraní. Záleží přece jen na tom, jak se ho kdo rozhodne použít. Vždyť je to prostě jen louka, na které rostou klidně vedle sebe a dokonce mnohdy ve vzájemné shodě léčivé i jedovaté byliny. A zase záleží jen na tom, kterou se kdo rozhodne utrhnout a použít. Oni sami o sobě nemají ani tu nejmenší šanci tento svůj úděl jakkoliv ovlivnit. Takže vlastně ani nelze o nich jednoznačně říci, stejně jako to nelze říci i o celém světě, jehož jsou nedílnou součástí, že jsou hodní nebo zlí, dobří nebo špatní či krásní nebo naopak oškliví, protože záleží jen na tom, jací jsou na tom světě lidé a jak se rozhodnou, že s tím světem naloží. A to se vždy nejvíce projeví na jejich trpělivosti a toleranci. Na tom, na co se jsou ještě ochotni koukat a co jsou ještě ochotni nečině strpět než řeknou dost. Jen podle toho lze svět hodnotit.

Ale jak tedy dál? Povzbuzen lahodnou vůní vína, která mne naplňovala, popouštěl jsem uzdu svojí fantazii čím dál víc, až se mi najednou vytrhla z rukou a se snahou maximálně využít nečekaně nabyté volnosti se rozběhla takovou zběsilou rychlostí, že z nejrůznějších roztomilých kvítků, stromů, zvířat a věcí se smíchalo něco absolutně nepřehledného a až nesmyslně podivného. Něco tak absurdního jako je třeba pokus o popis vývoje života na zemi, od okamžiku stvoření, přes Adama a potopu světa až po dnešek, ovšem podle Darwinovy teorie. Tato myšlenka nemusela být ani domyšlena, aby se mnou doslova a naprosto fyzicky otřásla a tím mne drsně vytrhla z mého lehkého snění. Abych ji ze sebe setřepal musel jsem vstát a trochu se projít. Alespoň ke kamnům. Doušek teplého vína mne zase uklidnil a uvedl zpět do pohody.

Usedl jsem tedy zpátky do svého křesla, posrkával teplé víno a pokoušel jsem se na ten budoucí nový svět podívat nějak jinak. Převracel jsem si ho pořád před očima sem a tam. Při tom jsem se snažil nahlédnout na něj z nejrůznějších směrů, ze všech možných a i nemožných úhlů, nejrozmanitějších hledisek a stran až se mi definitivně zamotal a já jsem si najednou položil otázku, kterou jsem měl asi začít. Zda je vůbec možné reálně zhodnotit směr budoucího vývoje světa. Zda je vůbec možné poměřovat směr budoucího vývoje našimi stávajícími poznatky, styly, názory, zkušenostmi a znalostmi. Jsou jistě i tací lidé, kteří se toho klidně odváží a ještě by se k tomu rádi nechali ostatními oslavovat jako vizionáři. Já bych však byl ale raději opatrnější a nazval bych je možná spíše drze troufalými, sebestředně domýšlivými a nebo také neskonale hloupými. Vždyť je to přece stejně nemožné jako je chtít zaručit, že řeka poteče za sto let naprosto stejným, nezměněným korytem, jakým teče dnes nebo jako je chtít vidět v hromadě právě vypálených cihel už hotový nový dům.

V této souvislosti by bylo jistě zajímavé a věřím, že i velmi poučné a to hlavně pro ty výše zmíněné jedince, kdyby některý z našich vážených předků mohl poznat a zhodnotit naši současnost. Mohl by naprosto upřímně říci, že si to takhle nějak tenkrát představovali? Mohl by bez obav o svou čest odsouhlasit, že toto je přesně to, k čemu chtěli směřovat? Mohl by přísahat na to, že toto, co dnes máme, byl ten jejich vysněný cíl, kterému byli ochotni přinášet i ty největší a nejtěžší oběti? Já se obávám, že by to žádný ze všech těch velikánů minulosti, zhlížejících na nás ze stránek učebnic dějepisu, nemohl udělat aniž by se tím dostal do těžkého sporu se svým svědomím. Ba co víc, v koutku své duše tiše doufám, že by nám nevynadal příliš vulgárně.

Přítomnost nám totiž sice bystří pohled vzad, ale zaslepuje nás v rozhledu, v pohledu vpřed. Já osobně vidím naši současnost jako tlusté mléčné sklo zasazené mezi čočky dalekohledu namířeného směrem do naší budoucnosti. Lidstvo si to však nechce v žádném případě připustit, jelikož by to mohlo vážně otřást jeho sebevědomím. S tímto šátkem na očích pak samozřejmě nejsme ani schopni vidět žádné nové a lepší cesty, které vedou třeba hned vedle té naší. A jelikož jsme navíc také bláhově přesvědčeni, že nám ten šáteček velmi sluší, tak se obávám, že je mnohdy ani vidět nechceme. Dokonce jsme, bohužel, často i ochotni dobrovolně je přehlédnout, když na ně, někdy náhodou, ale někdy i záměrně, někdo přímo ukáže. Daleko raději se úmorně plahočíme dál tou svojí starou známou rozbahněnou a kamenitou stezkou, která nám stále dokola rozdírá všechny naše staré, nezhojitelné, dávno již zanícené rány a to jen proto, že nás někdo, kdysi, na tuto cestu navedl a tím nás k ní, jako k těžkému balvanu, připoutal lanem spleteným ze zvyku a ze strachu z neznáma. A s tímto balvanem by se samozřejmě velice těžce hýbalo i kdybychom se stokrát odvážili skočit přes ten příkop mezi cestami, které by jsme mohli mít na výběr, jen kdybychom chtěli. Jenže nejen nohy, ale i ruce máme svázané a to vlastními pochybnostmi, ochotně ještě přiživovanými těmi, kteří se na naší stezce protlačili do pozic vytyčovatelů směru a kteří cítí, že na nových stezkách by své posty už nemuseli obhájit. Proč tedy riskovat, když bychom přece jednoduše mohli třeba zakopnout a zůstat už navždy jen ležet, jako odpudivý příklad ostatním, s obličejem v louži, kterou tam zanechal jako svoji vizitku déšť. Stálo by nám to vůbec za to? Čekalo by nás tam, na té nové cestě, vůbec něco lepšího než je to, co máme tady a co bychom museli opustit? Dostali bychom tam něčeho více než toho dostáváme tady? Jakmile se nám zažerou pod kůži tyto a jim podobné myšlenky jsme už jednou pro vždy ztraceni. Nové cesty začneme raději označovat jako naivní a nereálné výmysly chorých hlav, čímž se však marně snažíme sami sobě omluvit a ospravedlnit se, že v nás zase vyhrála jen naše slepá pohodlnost.

V hrnku je už vidět až na dno a já mám hřejivý pocit, že žádný nový svět vlastně není potřeba. Jediné co potřebujeme je, aby občas trochu zapršelo, jako třeba dnes a aby pořádný proud vody zaplavil naše staré, důvěrně známé a naskrz prošlapané stezky. Je totiž zřejmé, že zachránit nás může jedině náš přirozený pud sebezáchovy. Pouze on má sílu přinutit nás opustit naše rozbahněné rýhy a přejít na ty nové cesty, suché a námi zatím nedotčené. Jen on nás může vyvést na místa zalitá sluncem. Zatím jsou pro nás ještě nepoznaná, možná skrývají nějaká úskalí, věřím ale, že jistě nabízí mnoho nových a lepších možností, mnoho nových a lepších příležitostí, mnoho nových a lepších rozhledů místem i časem.