Nemám rád telefon a velmi nerad telefonuji. Tudíž nikdy také nedovolím, aby mi ho do chalupy zavedli. Daleko raději mám při rozhovoru s druhým člověkem přímý, osobní kontakt. Snažím se proto přijmout každého, kdo si dal tu námahu a přišel, jako vzácnou a milou návštěvu. Avšak i písemný kontakt je mi příjemný. Pošťáka tedy, z obou těchto důvodů, vítám vždy dvojnásobně, jelikož v sobě spojuje oba způsoby mně milé komunikace.

Takže když jsem ho dnes ráno zahlédl na polní cestě, která vede pouze k mému domu, zmocnil se mě obvyklý pocit vzrušivého očekávání a napětí. Bylo totiž, tím pádem, už úplně jisté, že si na mne někdo vzpomněl a nelitoval při tom darovat mi kus svého času, který perem přetavil na papír a ten pak pečlivě uschoval a zalepil do dopisní obálky. Mé reakce se jistě přestanou zdát přehnané, když poctivě přiznám, že ten pošťák sem nechodí zase tak často, abych si na to zvyknul a mohl začít brát jeho návštěvy jako nějakou běžnou samozřejmost. O to více, když už někdy jde, doufám, že je poslem pouze dobrých zpráv. Tentokrát jsem se naštěstí nemýlil. Nebyl to sice dopis nijak závratně dlouhý ani přehnaně složitý a náročný, nicméně potěšil. Vlastně to ani nebyl pořádný dopis. Byla to pozvánka na promoci. Nezapomněl jsem se listonoši odměnit, pěkně do obou nohou a vyprovodit ho až na zápraží. Poté jsem se vrátil zpět do chalupy, uvařil si v klidu moji tolik oblíbenou kávu a přečetl jsem si ještě jednou tu pozvánku, kterou jsem však více vnímal jen jako milou vzpomínku a pozornost od přítele než jako výzvu k cestování. Při tom čtení jsem si uvědomil jednu velmi zajímavou a ojedinělou skutečnost. Totiž, že dopis patří k těm nemnoha věcem, které dovedou přivolat zpět i ty úplně nejstarší a nejvzdálenější, mnohdy už polozapomenuté vzpomínky.

Avšak první, co se mi v tu chvíli v mysli vybavilo, nebyla vzpomínka nýbrž myšlenka, kterou jsem už kdysi dávno někde četl nebo možná zaslechl, ale se kterou dodnes naprosto souhlasím. Totiž, že univerzitu může úspěšně absolvovat pouze naprosto průměrný člověk. Nesmí být ani moc hloupý, aby ostatním stačil a ani moc chytrý, aby ostatní stačili jemu. A těmi ostatními nejsou zdaleka myšleni pouze jeho spolužáci.

Ovšem, připouštím, že v tomto citátu jsou jen velmi zjednodušeně popsány, nebo možná spíše až na hranici zkreslení pouze naznačeny, vlastnosti, které jsou potřebné ke zdárnému vysokoškolskému studiu. Již při pouhém mělkém zamyšlení se jistě najde mnoho argumentů ke zviklání tohoto tvrzení. Nicméně žádný z nich však nepřekryje to, co ze všech vyvstává nejvýše a stále zůstává jako nejdůležitější požadavek. Student by neměl mít, nejlépe vůbec na nic, svůj vlastní názor, protože je nebezpečí, že by se mohl lišit od názoru jeho pedagogů a to se většinou hodnotí velmi špatně. Nehledě na to, že placená část akademické obce ráda své názory nejen hojně a s nadšením prezentuje, což je jistě chvályhodné a správné, ale je už méně chvályhodné, že také zpětně očekává, ba přímo vyžaduje, že budou tyto jejich názory studenty bez výhrad přijímány a obdivně respektovány. Někteří z nich, a není jich zrovna málo, jdou dokonce ještě dále a totéž žádají i od nejširší obecné veřejnosti, což zajisté již zase tak správné není. Pokud si však člověk uvědomí, že takto byli formováni nejen současní učitelé, ale před tím i jejich učitelé a před tím jejich učitelé, tak není možné nemít pocit, že boj s takto hluboko zažraným uvažováním a stylem práce je téměř marný. Jenže vzdělání nabyté v takovémto prostředí nezakládá na potřebnou vzletnou duševní odvahu absolventa. Stává se mu pouze obtížnou koulí na noze a v tom je skryté to nebezpečí. Ta nepřijatelnost celého tohoto systému.

Žádná vyšší škola a univerzita především není, dle mého názoru, určena k tomu aby studenty vychovávala, ale výhradně k tomu, aby je vzdělávala. Myslím, že výuka, zvláště na vysoké škole, by měla sledovat pouze jediný cíl. Rozšiřování obzorů posluchačů. V žádném případě by se neměla snažit naroubovávat jim názory a způsoby myšlení profesorského sboru. Měla by je seznamovat se všemi, i těmi, z pohledu dneška, méně významnými podrobnostmi jejich oboru, jelikož nikdo neví zda to zítra nebude právě ten nejdůležitější a nejprogresivnější směr vývoje. Studenti by se měli seznamovat se všemi projevenými názorovými proudy. Se všemi myšlenkami, které v minulosti zazněly a nejen s těmi, které uznávají jejich pedagogové. A při tom všem by se měl každý zdržet svých subjektivních komentářů a provádět pouze objektivní hodnocení.

Ale i samotný význam slova vzdělání se dnes již pomalu posunuje z obvyklých a zažitých vymezení. V každém oboru je totiž nasbíráno již tak mnoho informací, že začíná být nejen nesnadné ale někdy i nemožné všechny je pojmout do jedné hlavy. Jsem však především nezvratně přesvědčen o tom, že je to hlavně zbytečné. Dávno pryč jsou přece doby, kdy se veškeré poznatky, jakéhokoliv oboru, vešly do několika málo, byť někdy tlustých knih, které bylo nutno, pokud je chtěl mít člověk k dispozici, nosit neustále při sobě. V těchto dobách byl ovšem také rozsah vědomostí absolventa univerzity zhruba na úrovni dnešního bystřejšího maturanta. Proberme se však už konečně a připusťme si, že mnohé se od těch dob změnilo. A to nejen v oblasti rozsahu poznatků, ale také a to mnohem víc, v jejich dostupnosti prostřednictvím moderních informačních technologií. Avšak navyklé postupy výuky a letité způsoby zkoušení, vyžadující od každého studenta načerpání obrovského množství informací, které musí být ihned po zkoušce zapomenuto aby ustoupilo jinému množství informací, protože kapacita mozku se úměrně informacím nezvyšuje, zůstali ovšem stále stejné a nezměněné. Není divu. Není to totiž ani tak věcí zaslepenosti jako potřeby odvahy. Neboť aby mohla být změna provedena, musí být splněna jedna důležitá podmínka. Musí být nejdříve uznána potřeba té změny a tady je právě asi ten háček. Jelikož tu potřebu musí uznat především pedagogové a ty k tomu jednak nic nenutí, neboť si tím vším sami prošli a uvízli přitom v síti zvyku a jednak by museli vynaložit potřebné zvýšené úsilí, z jejich pohledu však zcela zbytečné. Museli by vymýšlet nějaké novinky a mohli by se při tom třeba splést a tím se profesionálně znemožnit. Proč by to ale riskovali, co by z toho vůbec měli? Přitom překotný vývoj dnešní doby nás denně přesvědčuje, že studenti by asi opravdu měli spíše prokazovat orientaci v oboru a zpracováním zadaného úkolu též schopnost vyhledat, setřídit a zpracovat potřebné informace, protože tyto se každou chvíli o něco doplňují a někdy dokonce i zásadně mění. Přičemž zkoušející by se měli omezit pouze na posouzení objektivně hodnotitelných skutečností a ne na to, jestli student dostatečně vysoko vyzdvihl jejich vlastní, na přednáškách přece tak krásně prezentované, názory.

Dokud se tato situace nezmění budou si mladí lidé přinášet do praxe pouze názory a zvyky svých učitelů, které tam ale již dávno předtím přinesli předchozí absolventi. Tím ovšem dále budou, i když určitě nedobrovolně a nechtěně, jen brzdit a zpomalovat vývoj svého oboru, jelikož tím pádem každý začne zase od stejného začátku, od jakého začínali vždy i všichni jejich předchůdci. Úplně nejhorší na tom, dle mého mínění, ale je to, že student, byť vnuceným přijetím tohoto systému, připouští zároveň i potlačení své vlastní, jedinečné osobnosti. Ta sice nestačila ještě vyzrát, avšak už se dokáže projevit a i když si sama ještě neuvědomuje potřebu a nutnost vlastní sebeobrany, protože ještě netuší, že je v ní něco co by se mělo bránit, co opravdu stojí za to ubránit, tak přesto všechno a nebo spíše právě proto je povinností každého pomoci a tím přispět k jejímu zachování. Protože později se to, co se v mládí zanedbá, již jen velmi těžce dohledává a skládá dohromady. Mnohdy dokonce i velmi bolestně. Proto je k tomuto znovuzrození osobnosti zapotřebí také mnoho odvahy, kterou však mnozí za celý svůj život nenajdou. A teprve až pak, na konci přerodu, může zase vyvstat osobnost. Je smutné, že tato osobnost tady již jednou byla a nebýt jejího potlačení mohla svoji energii využít úplně jinak, lépe, ve prospěch nás všech, jelikož nás mohla už dávno obohatit o nějaké nové myšlenky. Optimistické ale je, že se o to alespoň někdo alespoň někdy vůbec pokusí. Je mnoho těch, kteří do tohoto stádia, kdy si uvědomí potřebu uplatnění své vlastní osobnosti, vůbec nikdy nedojdou. O to více si pak ale mohu vážit těch, kteří to dokáží.