Kocovina

7. 9. 2003, 05:30

Točí se mi hlava. Všude je mlha. Žádná zem. Šílím. Kde to jsem? Co tady dělám?

„Moje hlava. Auvajs,“ Larry Sweet se probral a posadil. Strašně se mu točila hlava. Z minulé noci si toho moc nevybavoval. Věděl jen, že večer vyrazil do místního klubu Žihadlo. Chtěl zjistit, co si od názvu klubu může slibovat, ale zatraceně si teď nemohl vzpomenout, zda vůbec „žihadlo“ potřeboval.

Tady ve Wintonu žil už tři roky. Město bylo menší než San Gregory, odkud se přistěhoval. Když se sem dostal, musel si především zvykat na chladnější podnebí. A taky mu scházely pravidelné hovory s psychiatrem, ale s tím se srovnal. Rok po té se dostal na vysokou školu a pokud si dobře vzpomínal, tak včera zapíjel spolužákovy narozeniny. Nevybavoval si s kým, nevěděl jak, netušil, co se v noci dělo. Stav mu nedovoloval vzpomenout si. Seděl pod mostem v podchodu. Před ním tiše tekla řeka a nad řekou se držela hustá mlha. Ještě bylo brzo, aby se po něm někdo sháněl.

Postavil se. Nebyl si jistý, na které straně řeky stojí. Napravo v mlze rozeznal obrysy stromů, nejspíše z městského parku, na jehož druhé straně bydlel. Znovu ucítil ten hořký pocit, když vám zespoda někdo nebo něco převrací žaludek. Vyrazil ze sebe včerejší nechutný mix. Podařilo se mu vyjít zpod mostu do syrového rána, aniž by se mu ulevilo. Stále byl jednou částí mimo. Mlha kolem něj mírně prořídla. Šel dál pomalým a nejistým krokem. Po pěti minutách zabočil mírně doleva, ven z parku. Míjel nějaký osvětlený barák, zabočil za roh a blížil se k igelitovým pytlům s odpadky, které čekaly na objížďku popelářského vozu.

„Do prdele! Teprve půl šestý.“ Jeho podvědomí se probouzelo. Oči začínaly reagovat. Levé oko přesvědčovalo to napravo, že všechno už je, jak má být, že igelitové pytle u restaurace opravdu existují, že u vchodu do domu visí halogen „Žihadlo“, že mezi pytly něco, někdo sedí. Bezdomovec? Kopl lehce nohou do pytle. Nic. Kopl znovu, ale silněji. Jeden pytel se odtrhl od odpadků.

Dívka opřená o zeď. Bruneta. Bledá, štíhlá, dlouhé vlasy, asi dvacet let. Hnědé oči. Mrtvá. Roztrhané šaty. Larry si sedl, aby si vydechl. Pozoroval ji a snažil si vzpomenout, jak se dostal až sem.

Dorazil ještě před půlnocí. Hráli drumy. Dal si jointa. Tančil. Ta holka byla nahá. Dělala striptýz. Ne pro něj, ale u vedlejšího stolu. Teď tady sedí, zády opřená o zeď a její výraz jen šedě splývá s ranní mlhou. Jeho vzpomínky zastřela hudba a barevné záblesky světel a stroboskopů.

„Byla jsi tam. Viděl jsem tě… myslím.“ Přitáhl k sobě pytel, opřel si o něj hlavu, lehl na zem a nohy jí položil do klína. Proč jsem to udělal?! „Víš, nevím proč se ti to stalo, ale chci se omluvit. Promiň.“ Zjistil, že se mu mnohem lépe mluví, když ví, že ten druhý neposlouchá.

Kocovina ho opouštěla, ale jeho tělu bylo stále zle. Ležel na zádech, natáhl se a rukou shrábl pár kamínků ze země. Nadzvedl pravou nohu a jemně dívku kopl pod bradu, aby ji neublížil. Svaly, které držely spodní čelist, náhle povolily a její hlava se mírně naklonila na stranu. Dívala se na Larryho. Nesnesl to pokušení a začal si hrát. První kamínek. Vedle. Druhý kamínek. Zase vedle. Vyšel až dvanáctý pokus. Trefil se přímo mezi rty. Kamínek zacinkal o korunku a zaklínil se v ústech. Měl radost. Musel se zasmát. Jak málo stačí ke štěstí.

Stále o tom přemýšlel, až se nakonec musel rozhodnout. To jsem nebyl já. Možná se otrávila alkoholem, ale striptérky přece mají zakázáno pít. Možná to přehnala. Přece bych ji nezabil tak blbě, vždyť bych porušil pravidla. Zavolám černý.

Mobil nechal doma, ale rozhodl se dojít do telefonní budky, sto metrů zpátky. Chtěl se zvednout, a když z těla sesouval nohy, převalilo se. Spatřil odhalené záda. Doteď se o ně opírala a on nemohl spatřit to surové dílo. Přivřel oči, aby mohl lépe zaostřit. Narovnal si tělo a prudce se předklonil. V té chvíli ze sebe vydal již druhou řádku menu, které minulou noc vypil. Ty prase! Šlo to samo. Pro dnešek je to všechno, pomyslel si. Zastyděl se, že to musel hodit zrovna na tu ubohou holku.

„Ten tě teda…“ hledal správné slovo „vyprázdnil,“ vydechl. Teď věděl, že to neudělal on. Tak šílenou ruku určitě včera neměl, aby mohl vytesat něco tak, tak odporného. Odporného. Nevěděl, proč mu tohle slovo přišlo na mysl. Nedokázal slovy popsat, co cítí. Kdyby nad tím přemýšlel déle, se sarkasmem a ironií v hlase by dodal, že to má svou hloubku. Larry pozoroval deseticentimetrovou hloubku díry v zádech a myslel na všechny ty nástroje, které musel mít tesař sebou. Dláto? Klín? Kleště? Nenadělal velký svinčík. Žádné kousky masa okolo, žádná krev. Honilo se mu to hlavou a některé věci začal obdivovat. Vždycky měl slabost pro masové vrahy, jejich techniky a způsoby myšlení. Bylo to jeho hobby. Cítil se poctěn, že mu jeden z nich ukázal své umění.

„Díky, “

Opustil místo činu a zavolal policii. Za pár okamžiků se místo činu hemžilo policajty a novináři. Jelo to na všech televizních stanicích a nejhorší pro Larryho bylo, že skoro všude zdůraznili, jak se vyzvracel na mrtvou dívku. Byl pak převezen na policejní stanici ve Wintonu, kde s ním sepsali výpověď.

7. 9. 2003, 10:00

Bylo deset hodin a Franke stál za pokladnou. Musel počkat ještě půl hodiny, aby mohl obchod zamknout a vrátit se k Buddymu. Nenáviděl sám sebe za to, čím je.

„Jsem teplej. Jsem teplej. Jsem teplej. Jsem teplej.“ stále si to v posteli opakoval, až tomu sám uvěřil. Jeho prarodiče byli zatvrzelí katolíci. Babička umřela o něco dříve než jeho dědeček. Babička Elizabeth vždycky říkala: „Jsi škaredý kluk, a proto tě Pánbůh potrestá!“

Když babička zemřela, bylo malému Frankemu dvanáct. Zůstal pak v domě sám se svým dědečkem. Dědeček Clement pak vždycky říkával: „Teď tě Pánbůh trestá!“ a přitom malého Frankeho zneužíval. Za pět let se pak i dědečkovo jméno připojilo na rodinný náhrobek. Jak řekl jeho vnuk: „Žebřík prostě spadnul. Zafoukal vítr a on spadnul. Spadl dolů!“ Po dvanácti letech Frank Janes pracuje v potravinách a snaží se přežít.

V obchodě už nikdo nebyl. Rozhodl se, že dnes zavře o něco dřív a odešel do šatny. Sundal si pracovní oblečení a vsoukal se do kalhot. Na skříni hrála malá televize, když bylo vysílání kabelové stanice zrovna přerušeno mimořádným vstupem. V jeho hlavě zůstaly vězet jen tyto věty: „Upozorňujeme, že tyto záběry nejsou vhodné pro děti,…a nejen noční déšť zničil spoustu důkazů. Častý návštěvník klubu Larry Sweet, který mrtvou tanečnici nalezl tady ve smetí, nesnesl hrůzostrašný pohled na její tělo. Řekněte nám pane Sweet, jaký jste měl pocit? - - Já – já se nemohl - - Ano, máte pravdu, nikdo by tento pohled nesnesl a tak se ptáme: ‘Jak dlouho ještě policie bude…’“

„To snad ne!“ Frank se neudržel při pohledu na obrazovku. „Ten vůl! On ji pozvracel.“

Frankův smích zaplavil místnost. Dlouho ho nic takhle nepobavilo. Neurčitým způsobem nedokázal odolat lidem, kteří měli slabý žaludek. Cítil nad nimi obrovskou sílu. Již znal jméno onoho „slabocha“ a ve své temné mysli se mu pomalu rýsoval plán. Našel si novou zábavu a jen tak toho nenechá.