Nový člen

13. 9. 2003, 23:00

Hvězdy překryly oblohu, měsíček jasně prosvítal skrz listí, v dálce se ozývala hlasitá hudba ze striptýzového klubu a parkem prolétal jemný vánek. Byla to nádherná a chladná noc. Nic nenasvědčovalo tomu, že ještě před týdnem zde byla spáchána vražda. Policie dál pátrala po brutálním vrahovi, který údajně udeřil poprvé, avšak život v klubu se proto nezastavil. Stejně jako minulý týden růžový halogen zářil do tmy okolo Žihadla, stejně jako před týdnem Larry hodlal vstoupit dovnitř, avšak tentokrát se nešel opít. Vcházel do klubu společně se Stevem a vzpomínal na Jenny Wesleyovou, kterou ještě nedávno nalezl mrtvou za rohem. Po pár hodinách vyšel se svým známým ven. Nebyl vůbec opilý. Podpíral druhou osobu, která to evidentně s alkoholem přehnala a namířili si to přímo středem parku. Tento večer chystal něco zvláštního.

„Steve. No tak, probuď se. Slyšíš?“ jeho kamarád jen něco zamumlal a sklopil hlavu. „Tady si lehni - houhou - pomalu. Vnímej trochu.“ Položil Steva na zem. Z rukávu bundy vytáhl igelit a rozložil jej v křoví. Přenesl na něj svého kamaráda a položil tělo na břicho. Sice byl tehdy mimo, ale na tyhle věci měl talent. Dokázal si zapamatovat typické rysy sériových vražd a dnes je chtěl použít. Z novin již věděl, že vražedným nástrojem bylo středně velké kladivo a nůž. V každých zprávách již podrobně okomentovali onu událost. Nikde žádný svědek, místo nalezení není místem činu, žádné otisky. „Drtič“, jak mu říkali, po sobě dokonale zametl všechny důkazy. Policie to s informačním embargem prostě jaksi nedala a do éteru se dostaly i podrobnosti, které měly zůstat pod pokličkou.

Larry se nemohl dočkat, pořád dokola si všechno opakoval, aby na nic nezapomněl. Byl nervózní, což ho překvapilo a neustále se ohlížel, aby ho nikdo neviděl. Chtěl rozmlátit Stevovi záda, vysypat z nich všechno, co půjde a tělo schovat o pár metrů dál. Do igelitu by zabalil všechny stopy a dobře je ukryl někde daleko. Až by se zase všechno uklidnilo, hodlal se pustit do uklízení zbytků.

Nechtěl již čekat. Uchopil kladivo. Zvedl ho do výšky a máchl s ním k zemi. Minul! S vytřeštěnýma očima se díval na kladivo, hlasitě oddychoval a nechápal proč. Vždyť je to vypočítaný. Nic se mi nemůže stát. Proč to oddalovat? Vždycky jsem to chtěl a teď nemůžu. Ze špičky nosu mu ukápla slza. „Sakra!“

„Jsi slaboch, rozumíš. Obyčejný slaboch.“ Larryho sevřel strach a nejistota. Před ním stál dospělý chlap a tiše se smál.

„To ne,“ vydechl. Na Larryho přicházely mdloby. Zdálo se mu snad, že chce zabít svého kamaráda, a pak že to nedokázal, a pak uviděl tu postavu? Nevyšlo mu to. Tohle je korunní svědek. Nemá cenu ho zkoušet zabít. Tohohle nedostanu k zemi, i kdybych chtěl. Je o hlavu větší a korba. A nebo to zkusím? Je to mimo plán. Dostanu doživotí.

„Ale ano! Vstávej srabe. Ručím ti za to, že z tohohle se jen tak nevzpamatuješ.“

14. 9. 2003, 4:15

„Takže ty se jmenuješ Larry, jo? No, to je dost přiblblý jméno na takového siláka tvého kalibru. Hele, koukni. Už jsme na místě. Chvíli jsem nedaleko odsud bydlel s rodiči mých rodičů. To víš, měl jsem je rád, ale co je moc, to je moc. Děda mě už fakt začal s těma prasárnama srát a tak jsem se o něj postaral. Teta, u které jsem bydlel potom, nebyla o moc lepší, ale aspoň uměla vařit. Vysadím tě tady před hřbitovem, pokud nic nenamítáš.“ Zastavil s dodávkou u železné brány, vypnul motor a vystoupil z vozu. Z nákladního prostoru vyhodil jedno ze dvou těl zabalených v igelitu. Když jej rozmotal, Larry před ním vstával zpocený, jakoby se znovu narodil.

„Co?. …Proč? . .. Kdo?“ zmohl se jen na koktání.

„Hele, pomalu mladej. CO? Asi chceš vědět, co se stalo. Říkej si tomu třeba odvoz domů. PROČ jsem to udělal? Protože mám rád srandu mladej, proč asi? Jo, a KDO jsem? Tady máš svoje papíry chlapče a nebuď moc zvědavej. Tvůj mobil si prozatím nechám u sebe. Nemám už čas, musím nakrmit svého pejsánka a natrhnout prdel tvého kámoše. Takže si to tu užij siláku a pozdravuj Jacka, že se ještě večer stavím na tebe podívat.“

„Co-“

„Přestaň se ptát, všechno ti dojde.“

Z východu pronikl první sluneční paprsek, když černá dodávka odjela od hřbitovních vrat. Uvnitř seděl Frank Janes a v kufru leželo tělo Steva Francise. Zmatený Larry Sweet stál uprostřed cesty a upřeně hleděl do tmy dokud auto nezabočilo. Nevěděl kam má jít. Tušil, že je něco jinak a hlavou mu probíhaly zmatené obrazy. Přešel hřbitov a usedl před zamčené dveře starého kostela. Brzo bude svítat, musím si promyslet, co udělat.

14. 9. 2003, 6:59 - sobotní ráno

„Haló, synu. Dobré ráno, jak se jmenuješ?“ oslovil starý kněz vlídně Larryho.

„Cože?“ ospale odfrknul. Před očima mu stál stařec v černém mundúru. Kolik mu asi bude? Sedmdesát? Osmdesát? Možná i víc.

„Ještě se neznáme - z toho usuzuji, že “

„Probůh, kde to jsem?“

„No, kde by jste byl? Vzhlédni vzhůru synu. Vidíš, tu věž? Tak to je kostelní věž kostela.“ Knězi připadalo roztržité chování legrační.

„Ano, už si vzpomínám. Kladivo, ten muž, dodávka - hřbitov. Bylo to jako zlý… “

Z věže se ozval mocný zvuk.

„…nikdy jsem neslyšel tak dunivý zvon.“

„Souhlasím s tebou, synu. Jeho tón odráží víru lidí, kteří se sem chodí modlit.“

„Neurazte se, ale ten tón ve mně probouzí spíše chlad.“ Kněz se otočil.

„Jistě máš hlad, tak se pojď najíst, uvítám něčí společnost. Mimoto vypadáš, že v sobě dusíš spoustu naléhavých otázek.“ Otočil se zpátky na neznámého hosta.

„Vždyť bych mohl být zločinec, vždyť nemáte důvod se mnou jíst,“

„Bůh mě ochrání a jen mezi námi, nevypadáš nebezpečně. Jinak, já jsem otec Fleming a ty?“

„Larry – Larry Sweet. Odpusťte otče, ale co je tohle za místo? Nemyslím kostel ani hřbitov, ale jméno této čtvrti, zda-li se to dá takhle nazvat. Všude kopce, les, pár budov a…“

„Pokud tě jinak nepřinutím jít na snídani, tak dobrá. Jsi v Blackstonu a teď už, prosím, pojďme jíst.“

„Slyšel jsem o něm zajímavý příběh,“

„Dobrá tedy, můžeme si sednout tady na schody a chvilku si povídat, ale za chvíli tě budu muset opustit. Mám totiž povinnosti.“

„Omlouvám se.“

„V pořádku. Co tě tedy zajímá?“

„Kdysi jsem se zajímal o pohnutou historii tohoto místa, ale čistě teoreticky.“ Larry zauvažoval, co všechno může tomuto knězi prozradit. Nemůže mu přece říci o jeho obdivu k dokonalému zločinu. „Psal jsem studii o masových vrazích a narazil jsem na příběh, který se kdysi vyprávěl a teď už o něm málokdo ví. Myslím tu pověst o starostovi, který zabíjel děti a pak záhadně zmizel.“

Knězovo čelo pokryly vrásky. Nezdál se být ochoten po ránu hovořit o zdejších temných dějinách a Larryho to zklamalo.

„Ještě jednou se omlouvám. Nevím, co mě to napadlo. Taková pitomá otázka.“

„Synu, tyto události navždy změnily tohle místo. Pojď. Něco ti ukážu.“

„Co tím chcete říct?“ Kněz se otočil a zadumaně vykročil.

„Co jste tím chtěl naznačit?“ Larry spěchal za ním. „Vždyť je to jen pověst. Nebo ne?“

Kráčeli podél hřbitovní zdi. Šli bok po boku a během té chvíle nepadlo žádné další slovo.

„Podívej se.“

Larry spatřil hladký kámen, nad nímž stála kamenná socha anděla v životní velikosti. Hlavu i křídla měl sklopeny a kamenné oči vyzařovaly takový stupidní strach. V duchu si četl jména na desce. Sandra, Alexandra, Jane, Lissy. Byly čtyři a byly to jen děti.

„Co se tady stalo?“

„Strašné věci, synu. Strašnější, než si dokážeš představit. Dlouho jsem se snažil na vše zapomenout, ale nejde to. Od té doby cítím, že je všechno špatně. Potřebuji od tebe něco vědět a odpověz mi pravdu, prosím. Věříš v Boha? Musím to vědět synu. Musím mít naději.“

Larry se rychle zamyslel, co říct. Co chce kněz slyšet, když se ptá lidí na jejich víru, no přece: „Věřím.“

Otec si oddychl.

„Myslel jsem si, že jsi tady nový.“ Knězův hlas varovně potemněl a zvýšil důraz. „Prosím tě, odejdi odsud, jak nejrychleji to půjde. Nezdržuj se v ulicích. Nemluv s nikým, koho potkáš. Nejsi v bezpečí.“

„Zbláznil jste se?“

„Zatraceně! Poslouchej, co ti říkám. Ty holčičky, které zemřely. Ty hrůzy, které na nich spáchala. Nedokážeš si představit,“

„Řekl jste ‘spáchala‘? Já myslel, že vrahem byl starosta? Co to říkáte?“

„Nepřerušuj mě, sakra. Jsem kněz. Vidíš kříž, který mám na krku?! Je to symbol mé víry! Víry, která tady ztratila svou moc. Nosím ho jako poslední kapku naděje. Je to jediná věc, která tě může zachránit, nebo alespoň držet dál od toho všeho. Ty věříš v Boha, Pána našeho. Přestaneš-li věřit, už tě nic nespasí. Nic!“

Larry se snažil poskládat informace dohromady, nevěděl ale, čeho se má chytit. Kněz v něm bezdůvodně probudil strach. Tohle se ještě nikomu nepovedlo. Nedokázal to pochopit. Zdálo se mu, že doposud nepoznal, co je skutečný strach, a že pokud neposlechne knězovu radu, nebude trvat dlouho a ztratí nad vším kontrolu.

„Vidíš tady tu rodinnou hrobku vedle? Je to zpovědní tajemství, ale povím ti ho, nemám úctu ke zpovědi Satanových dětí. Jsou v ní totiž pohřbeni ďáblové. Odpusť mi to Pane, ale ten pochovaný hajzl býval šerifem. Když jsem tady do Blackstonu nastoupil, mým prvním kněžským aktem bylo udělit rozhřešení vrahovi, který měl být převezen na šibenici.“

„Vy jste zpovídal Ralfa Rocka? Takže on nezmizel?“

„Zavři už – pusu. On nebyl vrah. Mluvil jsem s ním jen jednou, ale i kdyby mi to všechno tehdy neřekl, nikdy bych tomu neuvěřil. Tady ten zmetek v hrobce, náš starý šerif a jeho malá dcerka, to oni všechno způsobili. Způsobili, že od té chvíle, kdy byl Ralf popraven, tak se v lidech doslova zhmotnilo zlo.“ Kněz se odmlčel. Slova, kterými označoval dávno mrtvé obyvatele, nepatřily do slovní zásoby, kterou by mu Larry přiřknul.

„Co vám ten vrah řekl?“

„On nebyl vrah! Už si to uvědom. Jeho zpověď je pro mě jedna z nejposvátnějších věcí, které střežím a nikdy bych ji nevyzradil.“

„Ale,“

„Dobře ti radím, vezmi rozum do hrsti a uteč. Ukradni auto a zdrhej. Neudělej chybu, jinak tě nezachrání ani tvá víra. Modli se synu, modli se taky za mě.“ Otočil se k Larrymu zady a pospíchal k faře.

„Otče, počkejte!“

Kněz se zastavil a otočil hlavu. Larry mu pohlédl do tváře. Viděl, jak jeho líce pokrývají slzy. Nevěděl najednou, co dělat. Byl z představeného kostela zmatený.

„Promiňte, pokud jsem vás rozhněval.“

„Ne, chlapče. Já ti děkuji, za to, že jsi mne vyslechl. Sbohem.“

Poslední slova vyšla z úst společně s dávným utrpením a muž v černém, který nečekaně na schodech probudil našeho hrdinu, rychle zmizel zadními dveřmi.

Ranní klenba svítání již měnila rudou barvu do jasného dne. Larry seděl pod sochou anděla a pozoroval pravou ruku. Chvěla se. Neustále se chvěla a nepřestávala. Neměl důvod se bát, ale bál se. Ruka se mu stále třásla. Přidržoval ji levou, ale bylo to jen horší. Co bude dělat dál?

 Nejsem v bezpečí. Říkal to tak. Ztratil jsem kontrolu. Potřebuji zbraň! Ale na co? Co to blábolím? Ten farář byl vyšinutej, úplný cvok, kretén. Musím se bránit. Potřebuji zbraň! Ne, no tak Larry, snaž se myslet racionálně. Prostě počkám. Najdu zastávku a autobusem dojedu zpátky do Wintonu. Co to se mnou je? Žádná zastávka na cestě nebyla. Hlavně neudělej žádnou blbost, nejsi v bezpečí. Někdo mě sleduje. Nikdo tu není. Musím zpátky. Ano, musím se vrátit domů.

U hrobky, o níž před chvílí slyšel, jako o hrobce ďáblů, ležela asi půlmetrová ocelová trubka. Neznal důvod, proč by si ji měl vzít, ale pevně ji uchopil do ruky a vykročil k hřbitovní bráně. Za branou na druhé straně cesty stál neupravený muž křivé postavy. Larry sklopil zrak a vzpomněl si na farářova slova:„Nezdržuj se v ulicích. Nemluv s nikým, koho potkáš. Nejsi v bezpečí.“ Muž třímal v ruce klacek a naproti přes ulici stál Larry s ocelovou trubkou.

Jsem paranoidní, říkal si.

Ani ho nenapadlo, že stojí proti teprve osmnáctiletému klukovi. Neviděl rysy mládí, ale špinavou, vrásčitou tvář. Rád by se muže zeptal na cestu domů, ale něco ho odrazovalo. Vpravo spatřil hory, což znamenalo, že Winton leží opačným směrem. Nikde neviděl autobusovou zastávku. Čím déle stál naproti neznámému muži s klackem, tím větší úzkost cítil. Rychlým krokem se vydal doleva po středu chodníku. Neohlížel se. Ten muž mě sleduje. Slyším jeho kroky. Jde za mnou. Musím to udělat hned. Pevněji stiskl trubku a otočil se. Muž stál daleko za ním stále před bránou hřbitova. Ani se nehnul, zvláštní. Proč tam stojí?

Pokračoval volnějším krokem domů, v ruce třímaje ocelovou trubku, v hlavě nesmírný zmatek a všude okolo cesty pozorujíce staré domy. Větší část z nich nevypadala obyvatelně a ani nijak udržovaně. Stále pokračoval dopředu, dokud nedorazil ke značce. Označovala konec Blackstonu. Oddychl si, ale před ním se prostírala ještě dlouhá cesta lesem, jak správně tušil. Dosud kolem něj neprojelo jediné auto, které by mohl stopnout. Nic mu nepřidalo na klidu. Stále se bezdůvodně bál kohokoli v Blackstonu požádat o pomoc. Nejednal logicky, nejednal jako Larry Sweet, jednal jako posrané děcko a dobře to věděl.

Šel ještě hodinu cítíce nejistotu. Cestu obklopovaly stromy, prokreslené barvami přicházejícího podzimu. Chůze se mu zmírnila a nalézal svou starou dobrou rozvážnost. Začínal si vyčítat své nelogické jednání. Styděl se sám za sebe. V tom mu ale do duše pronikla nová kapka naděje a zahnala chmurnou náladu. Za ním se ozýval zvuk motoru. Čekal, že se za chvíli objeví auto a odveze ho domů. Zvuk se však ztratil. Nastražil své smysly. Slyšel vítr v korunách stromů, zpěv ptáků, ale žádné auto.

Zvuk byl zpátky. Náš hrdina se zaradoval a netrpělivě čekal. Zpoza zatáčky se vyřítil starý, červený pick-up a mířil si to prostředkem silnice. Larry na něj mával tak rozčíleně, že ho pick-up málem srazil. Projel, ani nezpomalil.

„Skurvysyn! Polib si šos, hajzle! To snad není možný! Co by ti to udělalo, kdybys mě svezl, co?! Hajzle!“ řval, nadával, ale do prázdna. Sršil zlostí. Trubku odhodil do lesa, když červené auto bylo už za další zatáčkou, aniž by si ho všimlo. Tohle ho fakt vytočilo. Trvalo celých deset minut, než si vydechl a byl schopen pokračovat v chůzi. Nepřestával na řidiče onoho hnusného auta nadávat. Mával rukama, boxoval s neviditelným mužem. Hodinu šel stále v transu dál a opakoval si, co by mu udělal, dokud ho nezarazil pohled na starý pick-up zaparkovaný na krajnici.

„A mám tě!“ svalstvo v těle mu ztuhlo, krev v žilách se vařila, zlost kolem jeho hlavy nabývala neuvěřitelných rozměrů. „Já ti už spravím fasádu, však počkej.“

Blížil se k vozidlu rychlostí vlaku. Nic ho nemohlo zastavit. Skoro nic!

Zabrzdil nohama jako vlak, když zatáhnete za záchrannou brzdu. Hleděl z deseti metrů na vůz. Za červeným autem stála shrbená postava s klackem v ruce a čučela do země. Sebevědomě zvedla hlavu a bavila se Larryho pohledem. Za zarostlým obočím a vlasy se skrýval škodolibý úsměv nelidského tvora. Vrásky ve tváři tvořily nové obličejové linie. Jeho propichující pohled byl nesnesitelný.

Muž - tvor - pozvedl ruku a ukázal do lesa.

„Není cesta zpátky Larry. Není cesta zpátky Larry.“

On mě zná. Odkud mě, kurva, zná? Do teď si toho nevšiml, ale z blízkého stromu visel provaz a na něm postava, kymácející se na špičkách. Stolek, na němž stála se bořil hlouběji do hlíny a utahoval smyčku kolem krku.

„Steve!“ Larry byl zmatený. On žije. Tohle je snad nějaká rodina psychopatů, kurva. Ten psychouš v dodávce ho nezabil. Nechal ho naživu, aby si ho psychopat číslo dvě pověsil. Ten vůl má takové štěstí, že se mu o tom nesnilo.

„Lar-ry,“ vyslovil Steve zadušeně kamarádovo jméno.

„Vydrž Steve, hned jsem u tebe!“

„Není cesta zpátky Larry! Rozhlédni se. Jsi sám.“

„Hele, ty zrůdo, nevíš s kým máš tu čest.“

„Tak to se pleteš Larry. To ty nic nevíš. Mám pro tebe nabídku. Pojďme se podívat na tvého kamaráda,“ netvor sestoupil do lesa ke své šibenici. Larry ho z bezpečné vzdálenosti neochotně následoval.

„Vidíš svého kamaráda Steve? Něco mu navrhnu. Uvidíme, jak se mu to bude líbit.“

„Co kurva chceš?!“

„Chci, aby ses k nám přidal Larry.“

„Seš na hlavu?“

„No tak, tady oběšenec ještě nic neví.“ Otočil se k šibenici. „Totiž,… Jak ti to jen podat Steve? Prostě… kamarád Larry je strašně nesmělý psychopat. Pamatuješ si, co jste dělali v noci? Asi ne, viď?“

„Přestaň.“

„Larry tě nechal opít a představ si to Steve, on tě chtěl normálně a sprostě vykuchat.“

„Lar-ry!“

„Vydrž Steve.“

„Normálně tě hodlal naporcovat. Nekecám, fakt. No tak Larry, snad bys to nechtěl zapřít.“

„Jo, kurva, chtěl jsem ho zabít a co? Chtěl jsem ho vykuchat a udělal bych to znovu.“

„To je slovo chlapa! Tak se mi líbíš Larry. Tak ho zabij! Teď dostáváš druhou šanci. Kopni do židličky, ať se ti to líbí. Pořádně, “

„N-ne. Ne- La…Larry.“

Larry to ale neudělal. Nezabil by ho. Chtěl najednou vědět… „Proč?“

„Proč co?“

„Proč ho mám zabít?“

„Odkdy potřebuješ znát důvod?“

„Od tý doby, co mě zajímá.“

„Vysvětlím ti teda pravidla hry. Jsi na mém území chlapečku. Vládnu tady tomu už přes šest let a máme tady takový klub.“

„Takže ty jsi teda král psychopatů. To jako máte politickou stranu a tak, ne?“

„Neser mě hochu, nevíš, s kým máš tu čest. Vidíš můj klacek, mám s ním praxi od ranného dětství a ještě jsem ho nepustil z ruky. Dá se říct, že jsem jím utloukl výraznou část Blackstonu a nejen Blackstonu.“

„Mám se tě teď bát?“

„Jo, nebylo by to od věci. Není cesta zpátky Larry, hned to poznáš. Tady máš, vezmi si ji.“ Muž vytáhl zbraň a hodil ji Larrymu pod nohy. Ten ji okamžitě zvedl.

„Zvedni ruce, ať na ně pořádně vidím, zmetku! Jdi dál, dělej!“

„Nerozčiluj se Larry.“

„Jdi od něj! Zvedni ty pracky!“

„Když ti to udělá radost. Dovol mi, abych ti ještě vysvětlil ta pravidla.“

„Drž hubu!“

„Ve chvíli, kdy stiskneš spoušť, můžou se stát tři věci. Zabiješ mě, staneš se jedním z nás, ale zůstaneš naživu, pak ovšem Steve stejně zemře. Nebo zabiješ Steva a přežijeme to oba dva. A nebo…“

„Sklapni a ustup od něho dál!“

„…nebo zabiješ sebe, ale takových už tady bylo. Před chvíli se takhle rozhodl ten ubožák z kostela. Myslel si, že dokáže Komnatě uniknout. Nikdo ji neunikne, Larry. Ani on, ani ty, nikdo!“

„Tys ho zabil, ty zrůdo!“

„Poslouchal jsi mě blbečku? On se zabil sám. Nevydržel to!“

„Nevěřím ti!“

„Věřit? Věřit znamená doufat. Věřit znamená, jít za Bohem. Neříkal ti náhodou na hřbitově tyhle blbosti? Tomu minulému to říkal podobně. Každému pak řekne amen a modlí se za zázrak. Blbost!“

„Proč jsem tě ještě nezabil?!“

„To musíš stisknout ten kohoutek chytráku. To je ta věc, co na ni šaháš ukazováčkem.“

„Jak to,… že nemáš strach? Kdo, kurva, jsi?!“

„Jsem -“

„Drž hubu! Nechci odpověď.“

„Jsem strach! Jsem nástroj Komnaty, její pravou rukou. Jsem pomstou, zradou i pýchou téhle země a ty se nemůžeš se mnou měřit. Cítíš to Larry? Přichází tma. Brzo jí podlehneš. Měl ses rozhodnout hned, dokud byl čas. Tvůj čas vypršel, nadešel čas pro Steva.“

„Drž… Co se děje? Nevidím. Co..“

*          *

„Steve. Co se stalo? Proboha, sundej ze mě ten provaz!“

„No tak Steve, snad bys ho nechtěl šetřit. Nechtěj mě nasrat, musel bych tě zastřelit. Vzpomeň si, jak tě málem naporcoval. Sám to řekl. Jen kopni do toho stolku, ať si ten zbabělý Larry hnije tady v lese. Nelituj ho, je to obyčejný ubožák. No tak, Steve, ukaž sílu.“

„Nemůžu ho přece jen tak,- nemůže se bránit.“

„Máš pravdu Steve, nedělej to. Zastřelí nás oba tak či tak.“

„Počítám do tří Steve, a pak tě sejmu. Nedal jsi mi na výběr.“

„Jedna.“

„Nemůžu.“

„Já tě nechtěl zabít Steve. Lhal jsem mu. Musel jsem to říct. Nejsi vrah Steve!“

„Dvě.“

„Larry, odpusť mi to, prosím tě.“

„Nedělej to Steve.“

„T…“

„Promiň, Larry.“

-

„Jsi náš chlap Steve, to je jasný.“