Úsměv

Nevím už ani pokolikáté vzpomínám na chvíli, kdy to všechno začalo. Mám takový divný pocit, že dělám chybu, když ti vyprávím vlastní příběh. Věřím, že to potřebuju dostat ven, ale je to, jako bych si kopal vlastní hrob. V ruce špinavou lopatu, stojíce nad svým pomníkem.

Roman Lens

1984 – 2003

Pokud se dostaneš až na dno mého hrobu, kde si zasloužím hnít, nezapomeň, že člověku nepřísluší mě soudit. Lidský tvor nemá ani páru o mé duši. Jedině Bůh a Ďábel vědí, jak si osud se mnou pohrál. Pošlou mě snad proto do nebe? Ne, jsem vinen. VINEN! Odsuzuji se sám k tomu nejhoršímu trestu. Roman Lens se odsuzuje k dožití svého podělaného života. Nástup trestu ihned. Tečka. Nic horšího se ani nemůže stát.

Ptáš se, co tak strašného jsem udělal, že odsuzuji sám sebe?

Lépe pochopíš mé důvody, až ti vylíčím mou story stručně od začátku a celou. Knižní kritici tvrdí, že příběh, který má ten šmrnc, svůj vlastní tep, se vypráví sám. Takovýto příběh pak nepotřebuje autora, neboť jeho hrdinové jsou tvé mysli natolik blízcí, že s nimi splyneš a pochopíš je. Nepotřebuješ přece číst o věcech, kterým rozumíš. Tohle ale není můj případ. Můj hřích, o němž se chystám napsat, totiž nepochopíš. Je to můj temný démon, o kterém lidé nevědí, a kterého se já sám každou minutou bojím víc a víc.

Začalo to před devíti dny, když jsem se štěstím unikl smrti. Můj zachránce, člověk v černém plášti, mne kontaktoval. Usoudil, že byla chyba mne nechat přežít a teď plánuje nápravu.

Říká si Dozorce a chce mě zabít.

Narodil jsem se rodičům před devatenácti lety. Táťka byl asi celý bez sebe, když se mu narodil prvorozený syn. Slavilo se tak dlouho, až se po pěti letech narodila moje sestřička Natálka.

Vyrůstal jsem ve vesnici. V domě jsme žili společně s dědou a babičkou, kteří před rokem tragicky zahynuli při autonehodě. Od tří do šesti let jsem chodil do školky a tam začala první část mého příběhu. Teprve tam jsme se přece všichni poprvé zamilovali. Právě tam jsme se poprvé porvali a dostali vynadáno od paní učitelky. Alespoň takhle si to pamatuju.

Má první školní láska se jmenovala Jude White a taky jsem se hned zamiloval i do její kamarádky Sandry. Mohla to být dětská láska chlapečka a holčičky ze školky, ale všechno skončilo jinak. Nevodili jsme se za ručičky, nic takového. Já nebyl nejhezčí kluk ze školky. Označil bych se za ufňukaného caparta, který si cucal ještě v pěti palec po Večerníčku. Ale nefňukal jsem, chlapci přece nepláčou, spuroval jsem si sám pro sebe. A má vizáž? No, nic moc, hrůza, děs. Ostříhaný podle kastrolu. Dokonalý maminčin mazánek. Věděl jsem, že u Jude nemám šanci a tak jsem se ji ani nezeptal na tu jedinou otázku, která mi tehdy ležela v hlavě: „Budeme spolu chodit?“ Měl jsem svou jistotu, že bych se znemožnil. Jen jsem na ni civěl, nic víc. Když se poštěstilo a začala se mnou mluvit, zapěl jsem nějakou pitomost, pokud jsem se vůbec vzmohl na odpověď.

Při nástupu do první třídy se nic nezlepšilo. Uvnitř jsem byl zakomplexovaný, cítil jsem se jako vlastní nevolník. Vzal jsem si svobodnou vůli něco dokázat. Místo hraní si se spolužáky malý Roman navštěvoval výtvarný kroužek. Kreslení bylo opravdu asi mou nejoblíbenější zábavou. Hlavně proto, že nic jiného, než jedničku, paní učitelka nadávala. Snad jen někdy dvojku, ale to se musel načmárat naprostý brak.

Školní docházka mě nikdy zvlášť nebrala. Sem tam se napsal tahák nebo se simulovala těžká angína, ale pořádně učit mě přinutili jen před vysvědčením. Výsledky tomu mému lenošení moc neodpovídaly. Vlastně jsem procházel stále se samými jedničkami. Jen v posledním ročníku přibyla dvojka z tělocviku. Tělocvik je vůbec diskriminační předmět. Copak jsem mohl za svou silnější postavu? Já se Boha neprosil, aby mi dal tučnou vystýlku.

Dneska tvrdím, že školu musí udělat každý blbec, ale dala mi zabrat, protože trvá tak dlouho, než se z ní vykopeš. Základní škola je jen o tom, jak se vyhnout průserům, nezaškatulkovat se mezi šikanované (můj případ) a po kostele je to druhá budova, kde se proklepe nejvíce drbů. Drbe se tam o čemkoli. Kdo s kým, proč, jak a tak podobně. Nikdo nezůstane neutrální.

Abys mi dobře rozuměl, tak základka na mě působila, jako žalář, psychický teror. Když jsi tam, tak víš, že je to jen epizoda, kterou musíš překousnout, ale je tak jednotvárná a omezená na svoji podstatu, že očekáváš změnu. A třeba tady ve vesnici spousta lidí nevidí dál než do sousední obce. Co je za ní, nikoho nezajímá. Všichni se mezi sebou znají. Když tě stará babka potká, ví, kdo jsi a má na tebe názor, i když jsi ji v životě neviděl. Když si vezmeš špatné hadry nebo se bavíš s jinými lidmi, odsoudí tě tady. Buď se staneš skinem, anarchistou, vandrákem, opilcem nebo ještě hůř, nafoukaným pánem, boháčem, zatracovaným snobem. Znám lidi, kteří tvoří životopisy ostatních. K takovým jako oni se musíš chovat, jako německý ovčák k Hitlerovi. Lízat mu nohy, aby ti náhodou nestřelil kulku mezi oči. Vesnická filosofie není až takhle jednoduchá. Na vesnici je fajn, není to vyloženě špatné. Těch pár záporů se dá lehce přežít, anebo si jich nemusíš nevšímat.

Čas šel dál a po deváté třídě následovalo studium střední školy ve Wintonu. V blízkém městě, kde každé ráno v šest hodin jezdil autobus, jsem nikoho neznal a do té doby jsem Winton navštívil jednou nebo dvakrát do roka. Stále si pamatuju ten první den, svou novou třídu. Mámin křížek na čelo, cesta na autobusovou zastávku, bolest žaludku a ten strach z nových lidí.

Nechal jsem se ostříhat, aby mi vlasy nepadaly do čela a začal nosit ježoura. Oproti mému pesimistickému pohledu na věc, se přicházející studijní realita barvila spíše do těch příjemných barev. Noví studenti a spolužáci nehýřili sebedůvěrou. Byli stejní jako já, alespoň většina z nich. Měli jsme společné zájmy. Mohlo se mluvit otevřeně, aniž by se nám někdo smál, o tématech nám všem známých. Je sice pravda, že můj sexuální život, kterým jsem se prezentoval, o mě říkal jak jsem nezkušený, ale jen já věděl, že i to málo, za čím jsem si stál, byla lež. Někdy mě napadla i myšlenka, jestli nejsem na kluky, ale při prvním pohledu na krásnou ženskou, jsem věděl, že jsem jen chudák. Panic, sebelítostný lhář, prachsprostý ubožák s hromadou nových komplexů, ale aspoň jsem si už necucal palec.

Čtvrtý ročník finišoval maturitními zkouškami, maturitním večírkem a přijímacími testy na vysokou. Během blížících se měsíců naše třída plánovala různá malá i velká setkání. Například na středu 15.října byla domluvena celonoční pařba v počítačové herně pro deset lidí. V devět večer se čekalo před vchodem do budovy, která stála na konci hlavní třídy, když po chodníku přicházel chlápek s klíči, aby nám odemkl. Přezdívalo se mu Velký táta. Pustil nás do sklepa, kde už na nás čekaly vychlazené počítače.

Speciálně upravená kruhová místnost, cihlové zdi, monitory obrazovek svítící do tmy, to bylo naše pařanské nebe. Usadili jsme se všichni zády do středu místnosti a spustili multiplayer. Začala nefalšovaná vřava. Stříleli jsme, taktizovali, snažili se sejmout protihráče jednou ranou do hlavy. Komunikace neprobíhala řvaním po místnosti. Všichni měli na uších povinně nasazené sluchátka s mikrofonem a nadávat se smělo jen přes něj. Byl to hukot!

Můj život se převrátil od základů někdy kolem půlnoci. Velký táta si odskočil ven na malou a my ostatní si dál hráli jako malé děti. Kdybych věděl, že se Velký táta už nikdy nevrátí, nevím, co bych mu řekl. Sbohem? Rád jsem tě poznal? Byl jen postavou v mém světě, stejně jako všichni mí spolužáci v herně.

Velký táta se nevracel a nikomu nechyběl. Hrálo se dál. Každý čuměl na ten svůj zasraný monitor. Jako nějací závisláci jsme hleděli na obrazovky. Jen na ně. Hrálo se. Stále více a více se mi dařilo. Sejmul jsem jednoho. Druhého. Ani jeden si nekryl záda. Amatérská chyba. Třetího.

„No tak kluci, hýbejte se trochu,“ mluvím do mikrofonu, abych je popohnal, ale sluchátky nepřicházela odpověď.

Plesk!

Po obraze mého monitoru stékal stříknutý proud tmavé tekutiny. Otočím se doleva. Goliáš, kamarád, sedí na židli s poloutrhnutou hlavou a z jeho krku prýští proud oné neznámé tekutiny. Z krku mu čouhá zlomená páteř. Další střik mi dopadl na ruce. Trhnul jsem s nimi a hleděl do očí jediné živé osobě v herně (včetně mé maličkosti). Goliášův monitor vrhal slabé modrobílé světlo do ženské tváře, která si myla ruce nad jeho krkem, jako to lidé obvykle dělají po jídle. Krev rozmazávala na své nahé tělo, které bylo už celé zbarvené. Naprosto tmavé. Od krku níž, jen ona tekutina. Bože, chci pryč, napadlo mne.

Osm těl leželo uprostřed kruhu s prořízlými hrdly. Zpočátku jsem si toho nevšiml, to až později, když jsem v zorném poli zaregistroval hromadu ležících těl, jsem stočil pohled od nahé ženštiny, která se krví vzrušovala, až začala nahlas v podřepu sténat.

Žuch! Goliáš dopadl na dlažbu.

„Ne! Sáro, on je nevinný.“ Ve tmě pod schody stála další postava v plášti.

„Ssssss…“ zasyčela ženština.

„Nepřibližuj se k němu,“ tím ten chlap myslel, aby mě nezabíjela. Nesmírně se mi ulevilo, že nejsem jediný, kdo chce, abych přežil.

„Jdi k čertu! Kdo si myslíš, že jsi?!“ bylo jasné, že ta šílená kráva neustoupí. Byl jsem najednou na roztrhání, uprostřed hádky a v pasti.

„Nezkoušej to, nech ho být! Tentokrát tě nenechám odejít.“

„Je to tvoje vina, démone!“

„Ne, není“ rozpačitě znělo tmou. Přituhovalo.

„Za všechno můžeš ty a ten druhý!“

„Já ne!“ okřikl ji „Komnata. Podívej se, co z tebe udělala. Podívej se do zrcadla! Byla chyba tě vrátit.“

„Nekecej, měli jste to pěkně naplánovaný. Všichni jsou mrtví. Oba jste to přece tak chtěli!“

„Nic takového jsem nikdy neřekl, tak to na mě nehaž!“

„Ani si nemusel! Tony, ten ti to přece přikázal, stejně tak i mě.“

„Nikdy bys ho nepoznala, kdybys vydržela.“

„Ty nevíš, co znamená vydržet absťák!“

„Tak sis podřezala žíly?! Tomu říkáš řešení?“

„Věděl jsi, že to tak dopadne. Nelži. Přiznej se!“

„Já ti nelžu. A co farář, co ten ti provedl?“

„Právě že nic! Jen blbě kázal, to jediné mu šlo. Žvanit. Můžu mu klást vinu za spoustu bolesti a nestanu se lhářem jako ty, když najednou odmítáš vinu za všechny ty mrtvé. Tony a ty, oba jste lháři, démoni!“

„Já nelžu. Tony je blázen, ale já ne. Chtěl jsem tě jen chránit…“

„Nebuď trapný, raději se podívej na toho smrtelníka,… jak se bojí!“ Tohle Neznámý nečekal, ale z kabátu pohotově vytáhl sekáček s nožem a čas se neuvěřitelně přehoupl. Ženština, kterou Neznámý zřejmě dobře znal, stála v momentě nade mnou a zakousla se do mého krku. V té chvíli jsem vnímal pouze tu bolest, kterou mi působila. Neslyšel jsem už onoho muže, jak probíhá krví mých přátel, aby se následně pokusil zachránit můj život. Jen slabé ozvěny zvířecího řevu, pocit sevřeného hrdla, zalykání se krví a blížící se smrt. Více si nevybavím.

Probral jsem se až 22. října ve Wintonské nemocnici. Byla noc. Chvíli mi trvalo, než jsem si vzpomněl na události, které mému stavu předcházely. Monitor. Goliáš. Její tvář. Jen sen, blesklo mi myslí. Přejel jsem rukou po krku. Žádný sen. Čistý obvaz hlásal pravdu. Všechno se to stalo. Panebože, já přežil, jsem naživu, WOW! Vzpomněl jsem si na ostatní a projel mnou trapný pocit, snad stud z náhlé radosti, když ostatní… vždyť víš.

Nalevo na skříňce stál můj dětský hrnek s obrázkem vlka a Karkulky. Na jeho okraji byl zaschlý prstenec kávy. Že by táta? Máma? Ne, máma kávu nepije. Ani taťka. Tvrdí, že kafe je to nejhorší, co člověk vymyslel proti blbosti.

Co to, kurva, je? Hadičky. Umělá výživa v ruce, to bych čekal, ale pod peřinou mám hadici vedenou z rozkroku a to je jiné kafe. Opatrně vysunu cévku z močového měchýře a vyhodím z lůžka. Hýbu sebou celkem ztuha, to bude tím dlouhým spánkem.

Zavřel jsem oči. Představa, že jsem na pokoji sám, mě nečekaně uklidňovala. Nečekal jsem, že bych uvítal samotu po tom, co se stalo. Čekal jsem strach, ale ten nebyl. Nebo aspoň nejistotu, neklid, něco víc bojácného, ale ani to. Jen takový prapodivný klid na duši, jako bych umřel a teď už mě nic nemohlo překvapit. V uších mi podivně hučelo. Znáte ten zvuk, když vylezete z bazénu. No, tak něco podobného. Čím více jsem se soustředil, tím rychleji hučení mizelo, dokud jsem ho definitivně nevypnul.

„Jdu se podívat na obvazy. Mohu dovnitř?“ Otevřel jsem oči a chystal se odpovědět, ale nikdo tu nebyl. Asi posttraumatický šok a následné halucinace, uklidňoval jsem se. Vyrůstal jsem na akčních seriálech, kde hlavní hrdinové občas i navštívili nemocniční prostory, takže má vlastní diagnóza se jevila znalecky a odborně. Bohužel, do místnosti právě dveřmi vcházel mladý doktor v bílém plášti.

„Vidím, že pacient konečně přichází k sobě.“ Byl to ten samý hlas. Nedůvěřivě jsem ho sjel pohledem, abych vyloučil možnou halucinaci. Doktůrka to zřejmě udivilo, a tak pokračoval.

„Tví rodiče budou mít radost, že ses probral. Celý týden všichni čekají, až nabereš vědomí. Nemusíš se už bát,“

„Bát? Proč bát?“ Doktor zmlkl. Teď si přeměřoval on mě.

„Vzpomínáš si, jak si se sem dostal?“

„Sanitkou?“ pokusil jsem se o žert.

„Jo, jasně, ale co se stalo před tím.“ Nevěděl jsem, kde začít.

„Nevím, přesně si to nevybavím. Jsou to jen útržky.“

„Zítra odpoledne se zde zastaví policejní vyšetřovatel. Myslíš, že ho sem můžu pustit? Nedoporučuji to, ale dost na mě tlačí, kvůli tomu, co se stalo.“

„To je jedno.“

„Určitě?“ podíval se na mě až nevěřícně „Musíš teď odpočívat, tak se pokus ještě spát. A taky máš před dveřmi strážného, tak ti tady nic nehrozí.“

„Strážného, na co? Vždyť je mi fajn.“

„Je to pro tvé bezpečí. To tvoje zranění – na krku. Neměl by ses moc namáhat, protože se velice špatně hojí. Zašili jsme to, ale nepravidelně se otevírá a krvácí. Ty obvazy se ti musí měnit několikrát denně. Je to divné.“

„Asi Vám to, pane doktore, přijde divné, ale vůbec mě to nebolí. Ani si nejsem vědom nějakého zranění.“

„Nemusíš to cítit, ale nepodceňuj to. Kdybys dostal najednou bolesti, tak tady tím tlačítkem přivoláš sestru, která je hned na chodbě.“ Ukázal na tlačítko. Napevno připevněné k boční straně postele. Pacient se nemusel bát, že by umřel bez boje. Stačilo jen stisknou a pomoc přiklusala v plné zbroji.

„Můžete se mi na to teď podívat?“

„Zavolám sestru. Stejně potřebuješ už nový obvaz.“ Rukou jsem znovu nahmatal obvaz. Asi byl od zaschlé krve, pokud jsem to pochopil správně.

Do dvou minut přišla mladičká sestřička s čistými obinadly. Koukla na mě a nahodila takový ten starostlivý, mateřský pohled. No to mi chybělo, ještě aby se o mě starala takováhle borka. Vždyť už teď mě svrbělo mezi nohama. Další holka, která o mě nikdy neprojeví zájem – tohle mě obyčejně napadalo. Nejsem manekýn. Jen tlustoprd! Srágora! To jsem já! Ale dnes ne.

„Pane doktore, mohu vás o něco poprosit?“

„Jistě. Copak?“

„Neposílejte sestřičku moc často měnit moje obvazy.“

„Cože? Proč?“

„Nechci se nešťastně zamilovat.“ Sestra nahodila ucul. Usmála se! Nádherný pohled, dívat se na ženu, když vám ukáže i tu nejmenší rozkoš – úsměv.

„Doktore, podívejte,“ stočila prudce oči. „To není možné.“

Odsunul ji bokem a zvědavě mě skenoval. „Ukažte. Co to, sakra,“ nějak mu spadla čelist.

„Co se děje?“ vyhrknu při pohledu na krvavé obvazy, které mi spadly do klína. Tam na tom místě se mne poprvé zmocnil TEN pocit, který jsem si zatím neuměl vysvětlit. Nebyl nijak intenzivní, ale pomalu měl sílit.

„Já to nechápu.“

„Co se stalo?“ strnu. Hlavně se nehýbat, abych nevykrvácel.

„Je to pryč. Zmizela.“

„Jak pryč?“

„Žádná rána. Nic. Jenom stehy.“ Doslova na mě zíral s otevřenou pusou.

„Takže se zahojila, to je přece dobře,“ kontroluju si oblast pod bradou.

„Ano, ale… Vždyť já tu ránu včera viděl. Nemohla se tak rychle zacelit. Sestři, hned ráno před jídlem, ať sestra Magda znovu odebere krev a pošle ji na rozbor...“ bla, bla, bla vyjmenoval nějaké odborné cipoviny a opustil místnost. Ona zůstala.

Ne, neplánovala se pomilovat. Jen namočila žínku v umyvadle, aby mi omyla zaschlou krev a vytáhla stehy. Když se studenou žínkou dotýkala mého krku, víčka měla sklopené, aby se nestřetla s mým pohledem. To blonďaté, nevinné stvoření dokončilo práci a otevřelo dveře, aby mohlo odejít.

„Díky.“

„Za co?“ otočila se.

„Že se o mě staráš.“ Vyznělo to nenuceně, jak jsem si přál.

„Dobrou noc.“ Naposledy se usmála a pomalu za sebou přivřela.

Dobrou noc, ty můj andílku strážný.

Nevím, co to se mnou bylo. Jako bych to nebyl já. Takhle jsem se přece nikdy nechoval. A před ženskou! Pokud bych někdy měl dostat strach, tak zrovna byla vhodná chvíle. Co se stalo? Znám se moc dobře na to, abych věděl, na co mám a nemám. Na tu zdravotní sestru nemám a přesto mi něco uvnitř šeptá, že je to tak snadné! Jednoduché! A to NĚCO uvnitř vědělo JAK!

Malé světýlko na straně osvětlovalo nemocniční lůžko, kde jsem podřimoval. Nechal jsem ho svítit, abych věděl, kde ležím. Věci se změnily. Netuším jak - prozatím, ale přijdu tomu na kloub.

Zavřu oči a hukot se už podruhé neobjevil. Vlastně se vytratil úplně, ale existovaly zvuky, které nezmizely. Mé halucinace se nehnuly z místa a bez přestávky otravovaly mou hlavu.

Slyšel jsem zvuky.

Nejprve oddychování, pak kroky. Musel jsem otevřít oči, abych se ujistil, že nikdo nejde k mé posteli, a znovu jsem je zavřel, abych poslouchal.

Tikot hodin.

„Doktor Brett už jel domů, sestři?“

„Ne, nebojte. Šel si na hodinku schrupnout do odpočívárny, ale je na příjmu, kdyby něco.“

„A kde je ta relaxcimra?“

„O poschodí výš. Když vyjedete výtahem, tak hned napravo.“

„Výborně. To jde.“

„Co jste říkal?“

„Nic. Nic, jen jsem si tak říkal, že kdybych nemusel hlídat toho mladýho, šel bych se prospat.“

Zívnutí.

„A vůbec, od toho útoku tady moc příjmů nebylo, tak tady stejně není nic na práci. Je to zvláštní, nejprve do márnice pošlou deset těl a pak týden nic.“

„Udělali dobře, že nasadili všechny hlídky do ulic. Kdoví, jak dlouho to ještě potrvá. Ten Lens, ten bude muset zítra hodně vysvětlovat. Slyšel jsem, že poručík se už nemůže dočkat.“

„Korunní svědek, co?“

„Jasně. Je to hvězda. JEDINÝ, kdo přežil masakr.“

„To vám ho není ani trochu líto?“

Líto? Proč by mě měl někdo litovat? Doteď jsem se dokázal litovat sám. Ne, díky, pomoct nepotřebuju. A že jsem hvězda? Kurva, ten chlap mě chce nasrat. Že já se o to prosil! Já se snad nechal zahryznout naschvál.

„Rok, dva se počká, dokud se neopláčou oběti, a pak mladý Lens prodá příběh filmu. Bude v balíku. Copak je to tak těžké pochopit?“

„Nemyslím si, že by to udělal.“

„Jak to víš? Znáš ho?“

„Ne, ale…“

„Dyť ti to povídám. Všichni na světě už slyšeli, co se tady stalo a ti, co mají doma televizi, vědí, co je zač. Ten kluk je celebrita a ani o tom nemá páru! To je sen!“

Já a celebrita?

Úsměv pro Times. Bulvární časopisy. Vystoupení v tom pošahaném pořadu Jsou tu s námi.

NE, děkuji, nechci.

Posadil jsem se na postel a přiťapal ke dveřím společně s kapačkou. Stlačil jsem studenou kliku a pomalu potáhl dveře.

TY VADO! Ten můj bodyguard a blonďatá sestřička vykecávali nejmíň patnáct metrů ode mě. Zase jsem zavřel a lehl si pod peřinu. Tomu říkám změna. Superman byl pro mě vždycky pohádková bytost, ale já jsem skutečný! Jsem. Já existuju! Nemůžu tomu uvěřit.

Zavřít oči a naslouchat. Hovor se neskutečněkrát stočil k mému budoucímu filmu. Ten imbecil tam dokonce vymýšlel scénář, na jehož konci jsem měl chcípnout. Abych ale dokázal usnout, stačila jediná věc - slyšet její jméno. Eva.