|
po dobenství
ležel nejistý prorok na pláži mrtvého moře
zdál se mu sen sen v růžově olivínových vlnách
o písku který tak -nespoutaně a v důsledcích- znal
každičké zrnko a jejich dolehlý nedolehlý třpyt
příliv - slast - vynášel poutníkům na agoře
taje mství po tmě šilá co vysílá tul una
tu zmar jenž po kapkách tu v okna bubnuje svůj význam
jistotou -změřenou- ve smysl a vždyť
jak smutek tam na hanbě si klečel
a hanba mluvit chřípím dštila krásu
orfémy návrch snu s časem se ke kormouti lísal
k jádru všech teček na ví ječe ---
to my jsme paměť času
a není jisté z dáli že zvolaly vlny z blízka že zvolil si sám
| 
