Skvostná brutalita mého svědomí,
drží mně ještě vzhůru být.
Na nohy mně postaví
bez omluvy, bez pardónu.
Každé ráno kápne božskou,
když se vracím se domů.
Jak brouk si lezu,
dal bůh i domovník,
že neužívám schodolezu.
Výtah, jako každou noc,
v mezipatře objímá kvílící dívenku
a těžce dýchá..
Tak schody beru po třech
Mám se..
jen na jeden nádech,
vpadnu do šera svého bytu.
Hlad po úkrytu,
mne už déle doprovázel.
Jsem unavená,
leč nevšedně si zase broukám.
O měsíčních loukách,
kudy žádný svízel
cestu neznal, neprovázel..
Něco vrní v pokoji,
v lůžku ukryté,
zaházené dekami.
Pach vyčpělého dýmu
co znamená čekání,
mně v nose zašimrá.
Pak i plný hrníček popela,
po chvíli nacházím..
Kocouřím ocasem
omotaná noha,
čouhá z té hromádky
spící lásky..
A já už nedělám si vrásky,
ze strachu, že se nevrátím..
Vklouznu tiše k ní,
k té noze
a s archandělem Rafaelem,
ještě chvíli, než usnem,
upíráme zrak k blednoucí obloze..
|
