Už to tak prostě bývá,
kdy vím, že kráčet jinam mám.
Stopy lásky z očí si smývám,
z nocí probdělých,
nedokončených.
Nevyřčené sliby zašuměly v žaluziích,
jak průvan zavřel dveře.
Kam zavál Tvůj směr?
Nevnímám nic,
jen že jinovatka protkaná dětskou stuhou
rozráží se na skle,
životem vrytá,
nadějným zapomněním.
Trochu se šklebím a tvářím kysele,
jen pro ten pocit,
že je to zmar..
Ale jen v tom mém "navždy",
jedno z mnoha jar.
Teď protkloukám se ulicí
a vím, že žití je zranění,
které mi způsobilo
trvalé znamení.
|
