|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
...tak je třeba se vydat na výlet do Mokrých Lazců. Ve středu 9 .2. mi od rána svítilo sluníčko, počasí slibovalo až 12 stupňů a výlet jsem měla vymyšlený. Vláčkem se svezu do Mokrých Lazců a od tama pak podrobněji prozkoumám stezky podél Opavice vedoucí ze strany za řekou, které jsem vždycky vypozorovala akorát z vlaku nebo z prostějších kopců. Jedna z těch stezek by mně měla dovést až k rybníku v Háji ve Slezsku, kde se keždé léto jezdíme koupat, obejít ho až k hrázi rybníka Dolního Benešova a dál dalšími stezkami chráněné rezervace až do Jilešovic ( směr Děhylov ), celkem cca 15 km.
Staré známé Třebovické pidi nádraží mně přivítalo svou opuštěností a 7 minutovým vlakovým zpožděním, ale díky mé nově nabyté trpělivosti jsem se bez psychické úhony dočkala a za chvíli už vystupovala na dalším pidi nádražíčku v Mokrých Lazcích .-). Tam už rovnou navazovala ne jedna, ale dvě cesty a mně sváděla ta polní, kterou jsem se vesele vydala a libovala si...za chvilku jsem si libovat přestala, protože mně dovedla akorát k řece, jako ke kruté hranici protějšího břehu, na který jsem se měla dle mapy dostat. A to právě bylo možné tou druhou, méně malebnou, cestou asfaltovou. Situaci jsem ale využila k posezení u chráněného břehu Opavice, na výhodném pozorovacím místě, ukrytá před stále víc sílícím větrem.
Nicméně vrátit zpět k nádraží jsem se musela stejnou stezkou a že byla malebná, vůbec to nevadilo :-) Konečně jsem našla ten správný směr a s pořádným větrem v zádech se vydala na průzkum. Teplo sice slibovali, taky že bylo, ale silný vítr mně nakonec donutil si čepici srolovat na více vrstev a přes ni přehodit jak kapuci od mikiny tak ještě od bundy. Pak jsem sice byla odolná vůči povětrnostním vlivům, ale nic jsem neslyšela, díky čemu mně později málem přejelo kolo.
S mírným úžasem, jak je všechno propojené, jsme úzkými stezkami s hafanem dospěli k našemu rybníku, respektive staré štěrkovně s pozůstatkem vojenského opevnění.
Šlo se nakonec dobře i s větrem, i když jsem musela mít hlavu skloněnou a záda instinktivně lehce nahrbená. Člověk se prostě s přírodou sžije, po cestě obrní a s klimatickými výkyvy se časem vyrovná.
A vyrovná se i s drobným incidentem s cyklistou. Na úzké stezce mezi dubovými velikány mně najednou vyrušil podivný, ale docela sympatický zvuk, který jsem ve svém vytržení označila řečí, kterou ke mně promlouvají stromy. Ještě jsem si v duchu říkala, že větrem to není, to že vržou jinak :-) /somznalec/
A až mírně nervózní chování mého psa, mne donutilo se taky otočit. Za mnou pán už mezitím rezignovaně slezl z kola a chtěl mně nějak rafinovaně obejít, tak jsem se mu se smíchem omluvila, že přes vítr a vrstvy na uších moc neslyším a pustila ho před sebe.
A až do Jilešovic na vlak mi cesta utekla, ani jsem nevěděla jak. /šlajsemrychle/ :-)
V uších mi hučelo, profouknutá jsem byla totálně, ale pro dobrý pocit jsem si na konec výletu nemohla nechat ujít návštěvu kultovního bistra Albi na křižovatce v Třebovicích a to už jen kvůli školním lavicím a posezením na školních židlích. ( kecám, bylo to kvůli piva :-) )
|
|
|
