Včelí medvídci

„Zdeňku, pojď sem prosím Tě!“
„Jo, počkej tati, mám tu telefon!“
„Tak sem pak přijď“, odpověděl táta z vedlejšího pokoje.
 Jakmile však Zdeněk telefonní hovor ukončil, na vše zapomněl a tak asi po půl hodince opět uslyšel ze dveří:
„Zdeňku, ještě telefonuješ?“
„Jej, promiň tati, zapomněl jsem na Tě, už ne...co je?“
„Co si to tam žbrbláš? No povídám, pojď sem!“
Zdeněk tedy vstal a šel za tátou do druhého pokoje. Táta tam měl puštěné rádio a něco pájel a takto skloněn nad pájkou pokračoval:
„Heleď, Zdeňku, co kdybychom šli spolu vytočit ten med? Říkal jsi přeci, že tu máš dvě...no, ty kukly a tak jsem si říkal, že bych se s Tebou do těch včel taky podíval, co říkáš?“
Zdeňka ten nápad popravdě řečeno zaskočil. Jeho táta se mu nikdy nesvěřil, že by s ním rád včelařil. Zdeněk měl před domem dva úly a na ty se po celou tu dobu, co je mají, spíše hořekovalo. Podíval se ještě jednou na tátu a viděl ty jeho vrásky...jakoby si...nikdy nevšiml, jak za tu poslední dobu zestárl. Ten nápad jej ale potěšil. Koukl z okna  a tam bohužel poprchávalo.
„Tak co, Zdeňku, co říkáš, vyrazíme?“ vytrhl jej táta z přemýšlení.
„No, můžem, ale dneska ne...podívej se ven. Poprchává a jak poprchává nebo jak je před deštěm, do včel nemůžeme, jsou nalezlé v úle a poštípaly by nás.“
„Ale ty toho naděláš, co vím, alergickej na ně nejsi ... no, ostatně, seš po mně“, zabručel táta do pájky a bral tu věc za vyřešenou.
„Ne, nezlob se tati, dneska do včel nejdeme“ – odpověděl úsečně Zdeněk a šel zpátky do svého pokoje.
Táta mlčel. Asi za dvacet minut se však rozletěly dveře do Zdeňkova pokoje a tam už v chodbičce stál táta v botech se dvěma kuklami do včel v podpaždí.
„Tati, usmál se Zdeněk“, my do těch včel skutečně dneska nemůžeme, což to nepočká do zítra?“
„Co můžeš udělati dnes, neodkládej na zítřek“, usmál se Zdeňkův táta a čekal.
„Však uvidíš“, pomyslel si v duchu Zdeněk. Trochu rozčílen se obul a šel nalámat do dílny ze ztrouchnivělého špalku pár kousků dřeva do čuďáku. Odtud vzal ještě sirky, kýbl s velkým trychtýřem a bednu na rámečky a šel k úlům.
Táta byl už připraven na stanovišti a hnedka se nedočkavě vyptával, s čím že začnou.
„Tati, tady máš čuďák a čuď. Sundáme teď stříšku horního nástavku a ty pod něj prosím Tě hodně foukej. Nebudou potom tolik štípat.“
„Jo, tak dělej“...sehnul se Zdeňkův táta pro čuďák a jakmile se stříška nástavku pohnula, cpal hned pečlivě jeho udičku s kouřem do otvoru. Zdeněk položil stříšku opatrně na zem a v tom začaly vyletovat první včely.
„Čuď dovnitř tati a já se mezi tím postarám o rámečky“ – vzal Zdeněk první těžký medový plást a smetáčkem z něj opatrně smetal včely do trychtýře, který ústil do kýblu.
„Jou“, ozval se táta a tak se ...nějak divně usmál:  „Ty hryžou!“.
„Nepovídej, jsou hodný...berušky“, zalhal Zdeněk a sáhl pro další rámeček.
„Jo, jsou hodný, vždyť nic neříkám“. Heleď a co s těma nametenejma do kýble pak uděláš?“
„Coby, nakonec je zase nasypu zpátky do úlu. Vidíš tati, některé z nich jsou už zavíčkované“, je nejvyšší čas, aby se med vytočil. Chceš si to taky zkusit?“
„Ne, to ještě ne, dneska se budu jen dívat“.
Zdeněk sáhl pro další a pak pro další rámeček a jak byl zamyšlen, až po chvíli si uvědomil to stádo včelích nožiček pod košilí a v kalhotách.
„Kde je táta?“ Pomyslel si, když pohlédl k nástavku a tam táta s čoudítkem nebyl. Otočil se tedy a tam také nebyl. Pak uslyšel řev na druhém konci zahrady a to už viděl, že je zle. Táta tam kvůli jedné jediné vzteklé včele kosil  rododrendony, odhodil vše a mezi tím přidušený úl ožil.
„Do pytle“ zabručel Zdeněk, přesypal ještě z kýble včely do nástavku a na nástevek nedbale pohodil stříšku. Pak, hučíce jako úl, který se má právě odhodlává rojit, vběhl přes práh domů do chodbičky. Shodil kuklu, košili a jak propíchaný César běžel i se včelami v kůži po schodech nahoru.
“Zdeňku, ty seš nějakej bledej“, povídá žena Zdeňkovi po té, co mu vytáhla z kůže šedesátou osmou jehličku.
 „Jo, tentokrát mi pěkně poďobaly...se teda přiznám, že mi není nejlíp...asi mne budeš muset odvést k doktorce.

V ordinaci čekal jen několik minut.
„Další prosím!“
Po krátkém vyptávání se následovala první injekce, potom druhá „...pane včelař, necukejte se, musíte být zvyklý...ale stejně, ještě si Vás tu raději do večera necháme. Dneska jsme tu shodou okolností měli podobného pána, byl to alergik a víte....“
„No tak, sestři,“ přerušil upovídanou sestřičku doktor.
„A tak nic“, uvědomila si sestři nevhodnost svého vypravování a vypsala žádanku k odběru krve.

Večer odvezla žena Zdeňka domů. Nemluvilo se, v obýváku běžela televize a úl na dvorku si tiše broukal...dobrou noc.