Tajemství

„Koupil jsem si vždycky pivní sýr nebo dezerťák, k tomu rohlík, všechno stálo kamaráde korunu pade…“ takto často vzpomíná na svá studentská léta můj táta. Nikdy v životě jsem se nezakousl do pivního sýru ani do dezerťáku, čímžto se mé představy o obou zmíněných mléčných výrobcích vymykaly realitě – ostatně jako u kteréhokoli člověka, který slýchává o něčem, co nikdy neokusil. Na Národní třídě stával obchodní dům Máj, který kdosi nepoeticky a potrhle přejmenoval na Tesco a kam čas od času zajdu pro rohlík, pro sýr, často pro sáček oliv…

Jednoho zářijového odpoledne, kde se vzal, tu se v Tescu objevil v akci slev 50 procent poutač na pivní sýr. Olivy jsem tedy navrátil na místo, kam patří a vyměnil je za nabízenou vzácnost. Pivní sýr byl čtverhránek zavařený podobně jako zmíněné olivy v pevném igelitovém váčku.

V tramvaji číslo 21, směr Modřany, jsem našel volné místo k sezení. Na klín jsem si pevně usadil batoh a v takto připraveném provizorním bufetu začal stolovat. Barva nového sousta napovídala, že půjde o ovčí sýr nebo snad … o tvaroh – ta kalná syrovátka či co to bylo zabraňovala viditelnosti. Obal byl však pevnější, než-li jsem očekával – klouzal, řezal, pružil, smýkal se … igelit jsem tedy pevně stiskl mezi špičáky a trhl s takovou chutí, až jsem pocítil nepříjemné škubnutí v dásních. Sáček povolil a svým tekutým obsahem polil vše, co se dá. Hnilobný zápach bezdomovce se velmi rychle zasál nejen do mého pootevřeného batohu, ale i do oblečení. Hlavy se začaly jak střelky kompasu jiskrně otáčet ke středu dění – jakmile jsem se očistil kusem posmrkaného papírového kapesníku a bleskurychle spořádal viníka, zjistil jsem, že má polovina vozu je poněkud prázdná. Snažil jsem se příliš na sobě nenechat znát, čeho jsem původcem – avšak každý samotný voják v poli je na první pohled dobře rozeznatelný od okolí.

„To je puch,“ uslyšel jsem na tramvajové zastávce od předních dveří nejapné upozornění mladého muže, který ihned vystoupil, aby přešel do předního vozu. Po každém ohlášení nové stanice jsem váhal, zda již nenastal čas odejít – avšak poctivých pěších 15 km do Modřan a případné nové obecenstvo v některé z dalších tramvají mne od tohoto plánu ústupu odrazovaly. Přeci jen, tady si už někteří zvykli. Sympatické tváře se změnily v úšklebky, úsměvy – takový zájem o četbu reklamních upoutávek nad okny by rozzářil oči nejednomu marketingovému pracovníkovi! Jak je tak člověk sledoval, nedalo mu popřemýšlet nad tím, zda snad neexistuje jistá spolupráce právě mezi bezdomovci a provozovateli těchto reklamních ploch.

Na Nádraží Modřany ohlásil řidič jméno zastávky naposledy. Zatáhl jsem okénko a vykročil ze dveří. Nastal čas odejít do běžného života.