Vydáte-li se po těch starých rozpadlých schodech vedoucích od Petřínské rozhledny příkře dolů, potkáte pařez. Obcházejte jej tiše, v jedné myší díře pod pařezem totiž bydlí strašidélka . Jsou plachá! 

Úkolem petřínských strašidélek je pečovat o ovocné stromy rostoucí po obou stranách kopce děleného Hladovou zdí. Ano, tou obrovskou zdí ohlodanou Petrounem, obřím drakem, po němž se nechvalně jmenuje celý svah. Viděli jste někdy draka? Ten petřínský má na zádech obří zelené šupiny, dvě hlavy a z každé z nich visí dlouhý jazyk. 

Nejoblíbenější pochoutkou Petrouna jsou Jabloňáci – malá, asi jako palec veliká strašidélka. Jabloňáků žije v našich sadech spousta, avšak tady, na Petříně, zbyli díky zlému Petrounovi poslední dva – Bradáč a Prďola.

„Vrrr…kde vás mám vy moji sladcí?“ Stčil jednou Petroun svůj dlouhý a oslintaný jazyk do myší díry pod pařez. Moc dobře věděl, kam chodí strašidélka spát. „Včera jsem si dal Třešňouna, ale byl moc malý. Kdepak vás mám, vy má dobrá chlupatá kuřátka?“ Prolézal myší díru jazykem drak.

„Jdi do háje k sousedům, Petroune, nemáme na Tebe čas,“ pískl odvážně Bradáč. „Balíme tu jabloňové květy, tu máš, obludo.“ Nalepil na kus větévky shnilé jablíčko a opatrně je větévkou přenesl na ten mlsný dlouhý jazyk. Sotva se jazyku dotkl, zamlaskalo to a jazyk zmizel.

„Brrr, co to bylo?“ Zařval hladový drak.

„Nebuď mlsný. Až nás sníš, nedostaneš ani to,“ zakříčel do prázdné díry Prďola. Prďola se doposud moc bál. Měl ze strachu propocený celý kožíšek! Měl však pravdu, bez Jablkounů by totiž na jabloních nevyrostlo jediné jablíčko! Každý Jablkoun přes zimu spí. Jen co se však v dubnu probudí, musí omýt celý strom od sněhu, připravit pupeny nažehlit listy,smotat poupata, uklidit pod podzimními stromy. .. A to se nebavíme o drobných pracech kolem – o opylování, o raním otevírání a večerním zavírání květů, o odhánění dotěrných vos, vylévání kapek z listů, lákání sluníčka a o dalších důležitých povinnostech. „Ještě jedno,“ zažadonil opět mlsný jazyk v myší chodbičce.

„A dost!“ Kde se vzala, tu se vzala v Prďolovi odvaha, nabral do pacek ty nejtěžší kameny, které unesl a naházel je Petrounovi na jazyk.Drak řval, burácel, nemohl však vyrvat jazyk nazpět z chodbičky ven.

„Tos tomu teda dal,“ pokáral Bradáč Prďolu, „je od Tebe hezké, že jsi takto potrestal draka za jeho choutky, ale co my? Jak se teď dostaneme ven?“ Zkusil jsi někdy něco sundat Petrounovi z jazyka?“ Měl pravdu. Petrounův jazyk uvízl mezi těžkými balvany a mrskal se, až museli oba Jablkouni ustoupit o dobrý metr myší chodbičky dozadu. Drak navíc metal do díry plameny a tak nejen, že bylo Bradáčovi i Prďolovi ouzko, ale také vedro. Co si budeme nalhávat, oběma Jablkounův šlo prostě o kožich!

„Musíme ten jazyk vysvobodit, nebo nás tady Petroun na dobro upeče,“ křičel Bradáč.

Jenomže to už vyšlehl další plamen, který ve mžiku opálil Bradáčovy dlouhé vousy.

„Ty vypadáš legračně,“ začal se smát Prďola.

„Mé kouzelné vousy,“ pofňukával Bradáč, „co si teď počnu?“

Prďola si uvědomil, že bez vousů se skutečně ven nedostanou. Kdyby je Bradáč měl, zajiskřil by, proměnili by se třeba v krtka a prohrabali si otvor ven. A takto přišli i o poslední možnost záchrany! Jablkouni mají totiž normálně malinké pacičky, jemné, aby jimi neponičili jabloňové květy. Bez kouzel nevyhrabou v zemi ani důlek. Prďola, kdo ví, kde se v něm ta síla vzala, začal najednou výt, jako šakal: „Vuuuuuuuuuu…“

„Co to děláš?“ vyděsil se Bradáč, neboť nikdy v životě nic takového neslyšel. Ale Prďola neustával a vyl a vyl, až se vyděsil i sám Petroun. Ozvala se děsivá rána a i s tím svým dlouhým jazykem zmizel drak kamsi za tu svoji Hladovou zeď. „Teda, to se Ti povedlo,“ pochválil Bradáč Prďolu. Prďola se začervenal, byl na sebe moc hrdý!

Pak se oba oprášili od sazí a opatrně zamířili k východu z díry. Bradáč byl odvážnější, pomalu se chytil tlapkami otvoru a vykoukl ven. Na Petřín padla noc a jabloně v okolí měly větévky celé olámané. Petroun ve snaze dostat jazyk z díry rozhrabal, co se dalo a tak přidělal oběma Jablkounům spoustu práce. Sotva dobalili květy a pečlivě každý připevnili k větévce, Prďola zapálil oheň. Oba složili tělíčka do trávy s očima vzhůru obrácenýma k nebi.

„To je krása, viď Bradáči?“ zašeptal Prďola.

„Bodeť, akorát mne bolí všechny packy, jak jsme museli na poslední chvíli rovnat semínka k sobě. Třešňáci to mají jednodušší. Do každého květu vloží malou pecku a je to vymalováno,“ zašeptal unavený Bradáč.

„Ale když si tak na podzim překrojíš jablíčko a uvidíš v něm pravidelnou hvězdu, není to pěkné?“ Spokojeně sledoval Prďola hvězdy a zhluboka se nadechl.

„Petroun dneska nepřijde,“ zahyhňal se Bradáč potutelně a v tom oba usnuli.