„Milý Ježíšku,

jmenuji se Anička Krásová a přeji si k Vánocům pejska jezevčíka. Musí být černý, přesně takový, jakého má Petra. Budeme je pak venčit spolu. Protože jsi všemocný, nějak to zařiď, aby jej tatínek s maminkou chtěli taky. Pokud mi jej přineseš, nemusíš mi nosit ani toho nafukovacího panáka, o kterého jsem si psala minulý měsíc a dokonce ani tu kabelku s cvočkama po straně, o kterou jsem si Ti psala před týdnem.

Anička“

„Už to máš Aničko dopsaný, pojď jíst!“ zavolala maminka z kuchyně.

„Už jo, musím to jen zalepit.“ Naslinila Anička důležitě sladké okraje obálky. Pak vzala dopis a donesla jej do pokoje tatínkovi. Ten spal, na hlavě měl deku, kterou z něj musela strhnout, aby se probudil.

„Tati, je jídlo, koukej vstávat. A až zítra půjdeš do práce, dej tady ten dopis do schránky Ježíškovi. Prosím.“ Otočila se po těch slovech Anička na patě a odešla z pokoje.

„Další dopis, to bude určitě ten pes.“ Správně odtušil tatínek, dopis složil do kapsy a nepřítomně se odebral k večeři.

„Jen co po jídle odešla Anička spát, sedl si s maminkou ke stolu v kuchyni, nastříhl obálku a jen dodal: „Vidíš, já to tušil, chce zase toho psa. A dokonce nechce nic z toho, co si do teďka přála. Podívej.“

„A co budeme tedy s tou kabelkou a s tím panákem dělat? Oskare, snad ...“ Zadívala se na tatínka maminka a na chvíli se ztišila. „Ty jí toho psa chceš koupit, že jo?“

„No jo, chci, podívej se k ní do pokoje. Na zdi má psy, spí s plyšákem psem, ve škole maluje psy.“

„Jo, a kde ty chytrej ten pes asi bude? Pokud jsi miláčku nezapomněl, bydlíme na třiceti metrech čtverečních a ty mi sem chceš přitáhnout ještě psa?“

„Ztiš se Miluno. Jen si říkám, že bychom jí na Vánoce prostě měli udělat radost. Když už se tak v té škole snaží..“ Po těch slovech tatínek udělal na maminku takový psí pohled, že sama nevěděla, kde se to v ní vzalo, když řekla: „Tak jo.“

„Tak jo,“ usmál se tatínek a Anička měla ty nejkrásnější Vánoce.

Malé štěně hrubosrstého jezevčíka pojmenovala Alík a slíbila, že jej bude chodit odpoledne venčit. Večerní a raní pochůzky obstarali tatínek s maminkou. Alík, který původně směl pouze do předsíně, směl zakrátko spát již s Aničkou v posteli a jeho pelech vystřídal knihovničku pod televizí.

Jednou šel tatínek z práce a co nevidí, Alíka, který mu jde naproti.

„Kde ses tu vzal.“ Přeběhl hned silnici a popadl Alíka, aby do ní pes nestačil vběhnout. „Tys utek', viď?“ rozhlížel se na strany a Anička ani Miluna nebyli v dosahu.

Vzal tedy psa do podpaždí a nesl jej domů. „Ty ženský jsou nemožný, neumějí už ani doma uhlídat psa,“ hartusil cestou a už to šplhal po schodech do třetího patra.

Nikdo neotvíral. „Žes utek, viď?“ povídá psovi, kterého musel položit na zem, aby našel klíče.

Bylo zamčeno.

Otevřel tedy byt, psa hodil do předsíně k misce a čekal, která z těch dvou přijde domů bez Alíka. Posadil se v kuchyni, uvařil si čaj a přikusoval rohlík. „No jo, ale co když to byla Anička? Nestalo se jí nic?“

Tatínkovi přicházely na mysl stále hroznější a hroznější myšlenky, až se nakonec obul a šel projít tu ulici, kde psa potkal. Mezi vilkami minul několik lidí, kteří se navraceli, zřejmě jako on, domů. Milena ani Anička nikde. Začal zmatkařit.

Nemá doběhnout domů a zavolat někam do nemocnice, zda se něco nestalo? Přeci nepustí psa jen tak a nejdou pryč?

Měli by sem už dát konečně ty rychlostní pruhy, lidi tu jezdí po těch kočičích hlavách jako šílenci!

A nebo zašly k Jílkovům..jo, tam by mohli být. Nechali určitě otevřenou branku, Jílková jim zas ukazuje, co nakoupila, Jílek bude večer nadávat a pes utekl. Sebral se tedy a běžel o tři bloky dál k Jílkovům.

Skutečně. U Jílků je obě našel, Anička se nudila na terase a Milena drbala s Jílkovou. „Teda, vy jste mě vystrašili ženský.“ Vyplivl ze sebe, sotva vzal za kliku. „Že nevíte, co vám chybí?“

„Co by nám mělo chybět?“ Udiveně se obrátila na tatínka maminka.

„Tak se kolem sebe rozhlídněte, podívejte se pod stůl, na záchod a tak.“ Pobaveně na to tatínek.

„A co bychom tam měli vidět?“ Nechápala maminka.

„Tati, podívej se,“ přišla konečně z terasy Anička,“teta nám dala pro Alíka modrý šátek. Že mu sluší, že jo?“

„Kde jsi tak rychle vzala Alíka?“ Zíral na psa tatínek.

„Kde by, přišel sem s námi. Že mu sluší?“ Houpala Alíka v náručí Anička.

„Není Ti něco Oskare?“ ozvala se maminka.

„Ne, jen prostě nedokážu pochopit, kde se tu vzal ten pes. Běžel jsem sem přes pět ulic jak šílenec, psa nechal doma a vy ho tu máte.“

„Jakýho psa jsi nechal Oskare doma?“

„Alíka přeci, potkal jsem ho u knihovny. Nikde jste nebyli. Vzal jsem ho domů.“

„Oskare, Alík tu s náma leží dobře dvě hodiny.“ Zneklidněla maminka.

„Dvě hodiny?“

„Ano pane Kráso, jsme tu možná i dýl.“ Přidala se paní Jílková.

„Oskare, Tys domů přitáhl dalšího psa?“ Odtušila maminka jádro problému.

„Jo.“

„K nám domů? Ty nepoznáš už ani vlastního psa? A kde je?“

„Doma“

„Tati, ale já nechci jiného pejska, Alík je můj.“ Objala pevně Alíka Anička.

„Já vím, Aničko, je Tvůj.“

„Pane Kráso, pokud tomu dobře rozumím, vy jste normálně na ulici někomu ukradl psa v domnění, že je Váš?“ Dala se do smíchu paní Jílková. Ten její jízlivý smích tatínek nesnášel, obzvláště v situaci, kdy se právě dozvěděl, že jeho vlastní vinou přibyl u nich doma další hladový krk.

Tatínek cuknul koutky, nic neřekl a odešel domů. Sotva otevřel dveře, dvojník Alíka ležel v předsíni se sklopeným ocasem a s výrazně viditelným bělmem.

„Tak pojď,“ popadl tatínek to zničené zvíře a spěchal s ním na místo činu. Ulice, odkud jej uloupil, byla prázdná. Zanechat psa jen tak napospas osudu ve městě nechtěl. Psovi se v teplém náručí zalíbilo, kupodivu se ani nedrápal ven.

Tatínek tedy prošel mezi domky, tu a tam někdo něco dělal na zahrádce, před hustě prorostlé ploty nebylo vidět skoro nic.

Psa tedy pustil chvíli na trávník, pak jej opět vzal do náručí a nesl domů. Přemýšlel, že si nějakou dobu psa ponechají a mezi tím se pokusí najít jeho majitele. U knihovny, kolem které opět šel, se něco dělo. Dvě důchodkyně před knihovnou cosi sdělovaly té třetí, která rovněž, jako ony, mávala rukama.

„Ty by mohly vědět, komu patříš,“ prohodil tatínek a vyrazil se psem k hloučku.

„Pani, mohu mít na vás dotaz?“ Strčil hlavu mezi ty tři, které záhy po té ztichly.

„To je ona, to je Ťapka!“ vykřikla ta v růžové bundě, která nejvíce mávala rukama. Nelenila a ihned se sápala po psovi.

„Ten je váš?“ Optal se pro jistotu tatínek.

„To víte, že je,“ dostalo se mu ihned odpovědi. Ťapka spokojeně kroutila ocasem.

„Kde jste jí našel?“

„Kde by, málem vám jí přejelo auto, buďte pani ráda, že jsem pro ní včas skočil.“ Zalhal tatínek.

„Co že? No to bych Ťapičko nepřečkala, jste zlatej člověk.“

„A tak, to nestálo za řeč.“ Zadíval se dobrácky tatínek do země, rozloučil se a vyrazil k domovu.

Psa na obrázku jsem si vypůjčil z webu http://www.doogle.info/ :-)