Kapka ranní rosy
stékala po úzkém hrdle
já ležel jsem kousek vedle
obutý a věčně bosý
Každá tvář své oko měla
jejich lesk se ztrácel v slzách
nepřešly však přes víček práh
osamění je jen cela
když v rukou máš klíč
vězení vlastního těla
pochybnosti , jen si klič