|
| |
 |
|  |
O JITCE A OLDŘICHOVI
( Šárce a Pavlovi na dobrou noc)
Neviděl Oldřich přes myšlenky ukryté v řezavých uhlících hasnoucího ohně, neviděl čisté světlo měsíce. Až jednou, za úplňku, spatřil Oldřich bílý průzor v černém poli a ani nedozavřel okno, aby nenastydl. Čistý vzduch, jenž průzorem tím bílým proudil k němu, vylákal jej z kamenných zdí ven, do lesů.
Na černém koni, tmavším než tma sama, pomalu jel Oldřich tichým lesem plným zvuků. A usmíval se. To pro něj mlčel měsíc a Oldřich oplácel mu jeho mlčení. Krásně se jim spolu jelo, dvěma poutníkům nad zemí.
I projížděl se Oldřich hustým lesem, když zaslechl zpěv krásnější něž soví houkání ve větvích, krásnější než ticho měsíce, krásnější něž praskání posledních suků v plamenech, zkrátka vše, co Oldřich miloval a ctil. Seskočiv z koně, zamířil Oldřich za tím hlasem a přese snahu nehlučit, nevynechal snad větvičky, by nezapraskala. Konečně se tiše zastavil, spatřiv před sebou mýtinu.
Nedbaje noční rosy, tančila po trávě krásná dívka, neobuta. Smutným zpěvem rozechvívala srdce Oldřichovo i lunu, jež zrcadlila dívčin svit. Přál si Oldřich pohladit tvář její, utkanou z pavučin snění a přivonět k vlasům barvy kůry borovice, ale bál se keře opustit, kde schován klečel ve stínu nízkých stromků. Co kdyby polekal ji a ona utekla vyplašena, jak laň v parném podvečeru ?
Ukolébán jejím hlasem. usnul Oldřich v šípkovém křoví, nic nedbav jeho trnů. Ze snů, plných krásných očí záblesků, probuzen byl teprve ranním chladem unikajícím ze škvír pod kořeny. Jak ocitl se opět v sedle svého černého koně, nevzpomínal si, však v mlze, jíž brodila se hlava jeho, narazil na touhu a ta rostla v něm každým krokem. Zachtělo se mu znovu spatřit onu tvář a dočkati se nemohl večera.
Den roztával pomalu jak první sníh, minuty se vlekly nad hodiny a tlukot krve na spáncích přehlušil veškerý ruch Oldřichova okolí. I jídlo kdesi ztratilo svou chuť a nebylo možno pozřít vícera soust. Konečně však zapadlo slunce rozvážlivě za kopce a rytíř Oldřich opustil brány svého hradu.
Dívka, jejíž jméno tolik toužil zjistit, zdála se Oldřichovi ještě krásnější než předchozího večera. Její zpěv probudil slzy v rytířově očích, ač dávno odvykly pláči. Však nepřiblížil se ani o kousek blíž, jen pozoroval její krok nevydavše ani hlásky.Ať bránil mu v pohybu stud či strach, nakonec Oldřich znovu upadl do říše snů a vzbudil se až za svítání.
A tak šlo to den za dnem. Za světla bloudil Oldřich hradem zasněný, duchem kdesi v lesích. A večer opouštěl s první hvězdou své sídlo, by mohl slyšet dívčin hlas. Krátké okamžiky před usnutím nasytily jeho spánek nekonečným předivem obrazů. V těch snech vylézal Oldřich ze křoví a s šípkovou růží mezi prsty ptal se, proč, že zpívá dívka tak smutně. Sny pomalu rozšířily svůj svět z noci v den a rytíř pomáhal dívce z její bolesti i ve zdech hradu. V představách jeho sdělila mu šeptem své jméno. A tak žil Oldřich jen pro svou Jitku, však život jeho nebyl nežli sen.
Třicátou noc od chvíle, kdy poprvé uviděl ji, nepřišla Jitka na mýtinu. A Oldřich, zmámen svými sny, noc co noc chodil naslouchat jejímu zpěvu, ani si pro sebe samého nevšiml, že Jitka přestala v noci tančit po hebké trávě, jejíž smaragdová zeleň ztrácela se v temnotě noci.
Dalších třicet dní uběhlo, kdy toulal se Oldřich bez ducha. Devětadvacet nocí probděl v šípkoví naslouchaje Jitčinu zpěvu, aniž by si uvědomil, že mýtinu již nenavštěvuje.
Třicátou noc vyvřela v něm odvaha, jakoby ji měsíc vytáhl svými paprsky z duše. Rozhodnut, že dnes ji osloví, čekal na Jitku v hlavě si dávaje dohromady slova lásky. Až k ránu uvědomil si,že příliš snil a marně že čekal. Rozběhl se lesem nevšímaje se trnů, jež rozrývaly mu paže rudými brázdami. Tichý měsíc řval Oldřichovi v hlavě.
Udýchán, vynořil se Oldřich z lesa, nevědomky vstoupiv v rej bělostných vil. Vtáhly ho ve svůj tanec, smutně se usmívaje jeho zmatku. Nebyly nepodobny Jitce, ale chybělo jim její světlo. Ony potřebovaly pro svůj tanec záři luny.
" Kde je Jitka ? " ptal se unavený Oldřich mlčenlivých tváří kolem sebe, ale ty se jen tiše smály.
" Kde je Jitka ?" zašeptal z posledních sil a klesl vyčerpán na zem. Víly se jen naposledy zasmály a zmizely kdesi v prvních stínech. Oldřich, pocítiv záchvat zimy z hlíny pod sebou, vstal a rozhlédl se kolem sebe. Stál ne vysokém útesu a hluboko pod ním rozprostíralo se klidné jezero. Ani vlnka nezčeřila jeho hladinu, jež leskla se připomínaje okenní sklo ve vycházejícím slunci. A za tím sklem spatřil Oldřich pravdu. Obraz střídal obraz a Oldřich sledoval, jak jiná ruka hladí posmutnělou tvář, o níž tolikero snil, cítil slzy v očích, kde vídal zvláštní záblesky, slyšel ozvěnu svatebních zvonů v jehličí a pochopil, že promarnil svou naději. Jako dýka projel jím ten pocit a Oldřich nebyl schopen jej vydržet.
Vrhl se zasmušiv ze skály.
( nevím, zda přežil ten pád )
|
|
|
