"O plnosti

Jellymann G., uspokojen  právě skončeným  obchodním  jednáním, a  radující se  z  plnosti svého  života, vyšel  ven do  rozpálené  ulice; ... - na  rohu spatřil  žebrajícího  muže.

Ten  musel přibýt  do města  teprve před  nedlouhou  chvílí – drobný  žlutý  kvítek v  jeho klopě  byl ještě  dočista čerstvý.

Jellymann G. s překypující duší přistoupil k  němu, a  zahleděl se  do jeho  klidných, měkce  se usmívajících  očí. Cítil  převahu  ve  všech  směrech  nad tím zaprášeným  nuzákem, a  z toho  něco jako  otcovskou povinnost  promluvit k  němu milou  řečí, a  tak ho  povzbudit a  ukázat  cestu z  tohoto nejnižšího  stavu. -Velkoryse  přehlédnuv nastavenou  dlaň, položil  mu  svou  ruku  na  rameno, a  otázal  se  mírně  žoviálně, přec  však  vlídně:
„-Proč ty, mladý  a  zdravý, zjevně  plný  síly, zůstáváš  tak  dole, a  to naprosto  klidně a  ani trochu  se  nevzpírající?“

Ta  ruka i  ta otázka  toho muže  překvapily, a  tak na  moment ztuhnul  jeho  obličej; -i  jeho oči ztvrdily svůj pohled.

Jellymann G., volnou  rukou si  rozepnuv knoflíček  u  krku, a  pohodlně se  rozkročiv, neočekával  ani  odpověď; naslinil  si jazykem  rty, a  chystal  se pohovořit něco o  tom, že  člověk patří  jen  tam, kam  se sám  cítí  patřit, i  když ho  snad něco  na čas  pozvedne či  potopí, i  obecně o  ambicích, o  palčivé  touze  po vyniknutí  a  o  nelítostném  boji k  jejímu  naplnění, o  tvorbě  cílů  a  o nevýjimkovém  zapojení  veškerého potenciálu  k jejich  dosažení, o  železných pravidlech  náhodnosti a  jejich využití, o  relativnosti působení  času  a  o relativnosti  jeho spotřeby, o  neomezených  inspiračních prostorech  a  o rozumovém ovlivňování mimosmyslových  sfér, také  o některých  teoriích pánů  H.,  J. a  C., a  samozřejmě i  o vlastních zkušenostech  a postřezích  z těchto  oblastí.

„-Jsem tak blíže andělům, myslím,“ odpověděl přece ten tulák, opět již s upřímným a mírným úsměvem ve svých hlubokých  očích. „-I  ten  oděv  máme  podobný, jen  ten  můj je  špinavější, to  od  prachu a  toho všeho  na  zemi…“

Jellymann G., kterému  tímto  byl naprosto  vzat  vítr z  plachet, nechal  pomalu klesnout tu  svou sebevědomou  ruku. Nenašel  již žádný  protiargument.

Bylo  zřejmé, a  viděl to nyní i  on, že  ten  člověk je  daleko  blíže Absolutnímu  životu.

„Budu  muset  do svých  záležitostí  zanést  více  rovnováhy,“ pomyslel  si pak.

Hodlal  totiž i  nadále setrvat  u své  práce, která  ho tak  bavila, a  jejími  výsledky  pak přispět  k celkovému  nadějnému  vývoji; -přisoudil  jí  prostě  jen správnější místo  ve svém  životě.

."