|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Se spolužáky jsem na jednom zimním výletě, i když propadám v prvním pololetí! Duchovní obnova tak nabírá nečekaný směr. Na tramvajové zastávce se dívám do jízdního řádu, na němž je jméno mé kamarádky z církve považováno přímo za název stanice. Mnoho tramvají zde zastavuje, a tak nastupuje naše skupina do jedné z nich, abychom se dostali, co nejrychleji, na okraj smogového velkoměsta.
Je mrazivá a hvězdná noc. Právě vstupujeme do dřevěného katolického kostela, v němž zpíváme za doprovodu nádherných varhan. Spolužáci jsou šťastní, protože snadno prošli, co se týče školního prospěchu, jen já propadám!
Také si chci zahrát na varhany, ale na notovém papíře jsou jen modré kaňky různé velikosti nesmyslně zakomponované. Má chvíle rychle uběhla. Na královský nástroj tak hraje můj geniální spolužák. Po vzájemném setkání mířím zpátky na zastávku, abych se vrátil do svého rozvráceného bývalého domova.
Na chodbě tak chybějí zábradlí, výtah je úplně zdevastovaný vandalismem. Musím být velmi opatrný, musím jít do našeho útulného bytu, kde se daří exotickým rostlinám, které úspěšně kvetou a plodí. Setkávám se se svou matkou, jež zde žije sama. Jako za starých časů vracím se do dětství.
Najednou se ocitám v jednom tunelu, kde probíhá sportovní klání orientačního běhu. Rád bych se zapojil, ale mé vlastní já vůbec nemá zájem soutěžit. Vypadám divně mezi šťastnými lidmi. Různé doby, různé etapy mi před očima ubíhají. Unikají před smutkem a žalem třicátníka „ve stroji času,“ jenž touží napravit to, co se samo nešťastnou náhodou a okolnostmi pokazilo.
Václav Kovalčík
|
|
|
