V setmělé manéži pod provazovým žebříkem

Sedí si sedí a neví kudy kam

V klopě má špendlík s bílým šeříkem

A cítí se tak strašně sám

Po tváři stéká slza s líčidlem

On se tak strašně snažil smát

Další a další velká slza s líčidlem

Jak se to mohlo stát

Všichni ho vždycky měli rádi

Vždycky je uměl rozesmát

Nečekal že ho také někdo zradí

Že si to bude tolik brát

Co se smutným klaunem v manéži

Že bude zase veselý

Jen přítomnost jen na té záleží

Ne na tom co bude v úterý

Klaun kvůli smutku přišel o práci

S červeným nosem a kufrem líčidel

Snaží se brát to v legraci

Zoufale hledá kam by šel

Sedí tu v parku krmí holuby

Zpívá si ale v duchu pláče

Už ví že není život bez pádu z paluby

Že život chce jen rváče

Smutný klaun v sobě našel touhu žít

Zavřel se do vysoké věže

Po pěti letech se rozhodl vstát a jít

Vrátil se zpátky do manéže