|
P.K.Javorov
A ty jsi umírala
V radostech probouzel se den, a sama ty –
ty jsi umírala: on v lehkém oděn šatu,
utkaném před rozbřeskem z kalné tmy,
a ty, jež právě vstříc jsi vyšla světu
s nadějí svého mládí. Samotná ty
v světě a duši mé! – sražena jsi umírala.
Proč jenom? – Snad proto, že tě matka porodila.
Má duše táhle vzlykala; struna,
jež nad tebou se v čekání napjala,
vzlykala – jediná –
v čekání – jediná! – zas aby tě pohřbila.
Pod dechem tvým natažená struna,
má duše plakala tak sladce, tak divně čekala, podivně přála si a chtěla
samotná též chtěla, s tebou zasnoubena, mrtva být pohřbena.
| 
