Ivan Davidkov

 

                  Cypřiše

 

Slyšel jsem, jak večer hovoří k cypřišům

před vchodem do hotelu:

“Pořád ještě nespíte?

Poslušné stromky a děti

chodí spát brzo, aby vyrostly…”

Pomyslel jsem si, že cypřiše

                                      to nebaví poslouchat

a kráčely dál po dunách,

zahleděny do moře.

A svlékaly – stojíce na špičkách –

šumění svých listů

a předkláněly se, aby ho mohly

                                            odložit na písek.

Ty ses také svlékala,

svůj klid jsi odložila

                           na okně.

Noc brala tvé stříbřité šaty

a navlékala je na opěradlo židle.

Moře klouzalo po vlnách

                                   proti sklu,

obrovská oblaka – zářící pěna.

Moře obrysovalo odleskem hvězd

tvé mlčenlivé přibližování se ke mně.

 

Nastával čas počítání hvězd.

Moje ruce se pozvedly –

aby tě sundaly s nebe.