Po dvacetiletém manželství, několika krizích a životních prohrách, začne člověk žít tak nějak bez většího zájmu, spíše setrvačností a pomalu se propadá do bažiny stereotypu a nezájmu. Měli jsme v té době mnoho problémů i v práci a tak jsem se mnohdy vracel domů až po setmění. Přestal jsem vnímat dny, týdny a měsíce. Jen tu a tam jsem se ženou prohodil pár slov, většinou mne však vítal jen letmo napsaný lístek, typu mám noční, večeře je v lednici nebo, světlo ve sklepě už zase nesvítí. Výjimku tvořily nemnohé víkendy strávené spolu na chalupě.

            A najednou tu byly vánoce. Chtěl jsem ženu překvapit a tak jsem přinesl opravdu nádherný stromek a začal jsem jej strojit. Věděl jsem, že má každou chvilku přijít a tak když zazvonil zvonek, napadlo mne, že nemůže najít klíče, nebo že je v tom shonu ztratila. Za dveřmi k mému překvapení stála paní správcová a v ruce držela dopis. Byl od mé ženy a byl hrozně dlouhý. Nejdříve mi vyčetla vše od prvního zapomenutého výročí svatby až po oslavu mých narozenin vloni v létě, kde jsem se nechoval dost přiměřeně k mému věku a až úplně v poslední větě mi oznámila, že někoho má a odchází k němu a že ji nemám hledat. Nejprve jsem si musel sednout a přečíst celý dopis znovu, abych uvěřil, že právě od této chvíle jsem zůstal sám. Teprve za několik minut, jsem byl schopen projít byt, abych zjistil, že chybí všechny její věci, ale i společné vkladní knížky, snad jako odškodné. Stromek jsem už nedostrojil. Nebylo proč.

       Byl konec února, stromek už dávno opadal a ještě stále pod ním ležel jeden nerozbalený balíček, dárek pro mou ženu. Moc jsem v té době neuklízel, buď jsem byl v práci, nebo jsem přemýšlel, kde nastala to osudová chyba, ten zlom, který nás dva tolik odcizil. Nemohl jsem uvěřit, že by to mohla být jen moje chyba, jak stálo v dopise od ženy, který dosud ležel na stolku vedle otevřené lahve se čtveřicí rudých růží na etiketě.

       Trvalo mi další měsíc, než jsem pochopil, že takhle dál to nejde a že musím něco dělat. Začal jsem o velikonocích s jarním úklidem. Konečně jsem vyhodil torzo vánočního stromku, prázdné lahve od whisky a krabice se zbytky cukroví. Vyklepal jsem koberec a vybílil celý obývací pokoj. Po dlouhé době jsem usnul klidný a spokojený. Hned další pracovní den jsem zavolal ženě do práce. Tam jsem se ale dozvěděl, že se někam odstěhovala a změnila zaměstnání. Začal jsem jezdit opět na chalupu, navštěvoval jsem známé a snažil jsem se udržovat byt v obyvatelném stavu. Musím přiznat, že mi v té době hodně pomáhala moje sestra, která mne téměř zbavila starosti o praní a žehlení.

         A pojednou tu byl opět poslední měsíc v roce. Nejprve jsem se rozmýšlel, ale nakonec jsem se rozhodl, že vánoce i u mne budou. Koupil jsem malý smrček, několik nových ozdob, krabici cukroví pro případ, že by někdo přeci jen přišel a vánočku, kterou vyloženě na vánocích miluji. Pod stromek jsem spíš jen tak pro radost, položil několik málo dárečků, většinou pro děti a známé. Snědl jsem večeři od sestry, chvilku jsem sledoval televizi a nakonec jsem se rozhodl, že půjdu ven. Procházel jsem se opuštěnými ulicemi, sledoval ozářené výlohy obchodů a jen tu a tam potkal nějakého opozdilce, který pospíchal domů k nejbližším.  Moc dobře jsem si uvědomoval, jak hrozné je být sám. Rodiče již několik let nežijí, syn se přestěhoval za prací, ale hlavně za manželkou až do Ostravy a od ženy jsem za celý rok nedostal jediný vzkaz, ani předvolání k soudu, nic. Vždyť nejsme ani rozvedení, napadlo mne, zarazilo mě však, že jsem to řekl nahlas.

         Pomalu jsem došel po nábřeží až na Karlův most. Hodiny v dálce odbily deset hodin a já byl na mostě úplně sám. Díval jsem se na vodu, běžící mezi pilíři a sledoval odlesky světel na hladině. V tom jsem zaslechl, jak někdo říká: „Ta voda bude asi dost studená“. Zvedl jsem hlavu a uviděl ji. „Dobrý večer, pozdravil jsem“. Krásné a veselé vánoce, odpověděla. „Snad nechcete skočit? Ne, to opravdu ne“, odpověděl jsem a k mému překvapení jsem si uvědomil, že to vůbec neznělo přesvědčivě. „I vám přeji hezké vánoce“, řekl jsem ze slušnosti. Pomalu vystoupila ze stínu a usmála se na mne. Bylo jí tak třicet, možná o nějaký ten rok méně nebo více, blond vlasy přes ramena a byla celá v bílém. V první chvíli jsem si myslel, že je to snad anděl. Z její tváře vyzařoval klid a pohoda a nebylo možné přehlédnout, jak je krásná. Asi jsem koukal dost překvapeně, protože se stále usmívala. „Promiňte, nějak jste mne vyvedla z míry“, omluvil jsem se. Stoupla si vedle mne, zadívala se na hladinu a zeptala se, proč nejsem doma. A tak jsem se jí snažil vysvětlit, že děti jsou již velké a že žena před rokem odešla. A co že vy nejste doma, zeptal jsem se.  Odpověděla, že bych to asi nepochopil a bylo vidět, že se o tom nechce dál bavit. Chvilku jsme mlčeli a pak se mne zeptala, jestli bych ji nepozval na kávu. Samozřejmě, mne jen nenapadlo, že byste o to stála, omluvil jsem se dost neohrabaně. Lidé nemají být o vánocích sami, odpověděla.  A tak jsme šli pomalu ulicí ke mně domů.

         Vstoupila do předsíně, odložila si kabát a čepici a rozpustila nádherné vlasy. Vybídnul jsem ji, ať jde dál, že zatím uvařím kávu. Připravil jsem hrnečky a cukroví na podnos a dost se mi při tom třásly ruce. Přišla za mnou do kuchyně, a když viděla, jak jsem nešikovný, vzala podnos a sama jej odnesla do obýváku. Ze stolku zvedla desku vánočních koled, ukázala na gramofon a zeptala se, jestli může. Přikývl jsem a nemohl z ní spustit oči. Byla opravdu nádherná, kdybych byl tak o deset let mladší, napadlo mne. Otočila se na mě, zvedla výstražně prst a řekla:

„Kdybyste byl o deset let mladší, tak bych tu určitě nebyla“.

„Proboha, vy snad čtete myšlenky“, vyhrkl jsem.

„Jen někdy“, ujistila mne a začala se smát a v očích se jí zaleskly ohníčky. Bylo mi trapně a nevěděl jsem jak se omluvit. Gramo kupodivu začalo hrát a má noční návštěvnice se spokojeně usadila ke stolku. Začali jsme si povídat, nebo spíš se stále vyptávala ona. Nakonec se mě zeptala, jak to bylo s manželkou. Popravdě jsem ji vše vyprávěl. Pokývala hlavou a zeptala se, jestli od té doby nemám nějakou jinou ženu. Zavrtěl jsem hlavou. Nechtěl jsem o tom mluvit. Pochopila a dál jsme již mluvili jen o svátcích, nakupování a rodině. Deska dohrála a tak jsem se zvedl a vypnul gramofon.

„Je skoro půlnoc“, řekla, musím už opravdu jít. Zvedla ze stolku moji vizitku a zeptala se, jestli si ji může nechat. Kývnul jsem, poděkoval za hezký večer a popřál šťastné a veselé svátky.

„I vám přeji šťastné a veselé“, odpověděla, „a věřím, že ty příští už budou i pro vás opravdu šťastné“.

Políbila mne na tvář a já se začervenal jako školák. Byla už venku na chodníku, když jsem se konečně zeptal, jak se vlastně jmenuje. Otočila se, usmála a řekla, že Anděla. Zamávala a zmizela v nevlídné tmě opuštěné ulice.

        Na Štěpána nečekaně přijel syn se snachou. Moc mne to překvapilo i potěšilo zároveň. Seděli jsme a vyprávěli a syn mi řekl, že se ozvala máma. Nechtěla mu říci, kde je, jen se vyptávala na vše možné a dokonce se prý ptala i na mne. Nevěděl jsem, co si o tom mám myslet a tak jsem odvedl hovor stranou a vyprávěl jim, co se mi přihodilo.

„Proboha tati“, napadl mne syn,

„a to se ti nic neztratilo“?

„Ne proč, to si nemůže ženská, jen tak dát kávu s chlapem“? 

„Prosím tě, víš kolik ti je? To přeci není jen tak“.

Mrzelo mě, že nechce připustit, že za tím nemuselo nic být. „Třeba si potřebovala jen popovídat“, ukončil jsem diskusi, ale nemohl jsem si nevšimnout jak se snacha a syn na sebe podívali. Ať si říkají, co chtějí, myslel jsem si, já věřím, že to tak bylo. A třeba to byl doopravdy anděl. Ještě jsme si povídali nějakou chvíli a pak se mladí zvedli, že musí běžet na autobus, že jedou ještě dál, k rodičům snachy. A tak jsem zůstal opět sám a se mnou červ pochybnosti, který vyslovil syn a který mi teď hlodal v hlavě. Co když ten kluk měl nakonec pravdu.

   Bylo již dávno po novém roce, chodil jsem normálně do práce, ale čas od času jsem si na krásnou Andělu vzpomněl. Pokaždé jsem viděl ty její nádherné vlasy a záblesky ohýnků v jejích očích. Bál jsem se ale svůj příběh někomu vyprávět. Buď by se mi smáli, nebo nevěřili. Bylo to moje tajemství.

        A tak šel den za dnem, týden za týdnem a najednou tu bylo léto. Těšil jsem se na dovolenou, kterou jsem chtěl strávit na chalupě. Klid, voda, slunce a lesy plné hub. To byla moje představa krásně prožité dovolené.

      Byla sobota večer, sestra mi právě přinesla prádlo a nějakou buchtu ke kávě, když zazvonil telefon. Volali z nemocnice v Rakovníku, že moje žena měla autonehodu a leží na jednotce intenzivní péče. Nejprve mne zarazilo, odkud znají telefonní číslo, když telefon nemám tak dlouho, ale když mi i sestra řekla, že bych měl jet, během několika minut jsem seděl v autě a ujížděl k Rakovníku.

        Ve dveřích se objevila sestřička, pokynula hlavou, že můžu vstoupit a tak jsem měl více jak po roce a půl spatřit svou ženu. Srdce mi bušilo, hrdlo jsem měl stažené a nebyl jsem schopen jediného slova. Pomalu jsem vstoupil do pokoje. Bylo zde jen jedno lůžko, kolem kterého na stojanech blikalo mnoho přístrojů. Na lůžku ležela hromada obvazů, pod kterou jsem jen tušil mou ženu. Hlavu měla ovázanou tak, že nebyly ani vidět vlasy. Oči zavřené a z úst vedla někam za lůžko ošklivá hadice.  Spí, řekla sestra, vzala mne za rukáv a pokynula, abych vyšel ven. Na chodbě mi vysvětlila, že i když měla mnoho vážných zranění a operace trvala šest hodin, vše nasvědčuje tomu, že je již mimo nebezpečí a teď, že pro ni nemohu momentálně nic udělat. Určitě vám dáme vědět, až se její stav zlepší. Poděkoval jsem a pomalu vyšel do studené noci. Domů jsem přijel až po půlnoci a do rána jsem stejně neusnul. Měl jsem o čem přemýšlet. Pocity jsem měl opravdu rozpačité. Ale strach o ni byl asi nejsilnější.

          Uběhlo jen pár dní a opět stojím před dveřmi manželčina pokoje. Tentokrát již od sestřičky vím, že je na tom daleko lépe, ale mluvit může jen obtížně. Jak mne přijme, jak bude reagovat na mou návštěvu, co když mne nechce vůbec vidět, hlavou se mi řítil vodopád myšlenek. Sestřička postřehla mé zaváhání, otevřela dveře a pokynula, abych vstoupil. Zůstal jsem stát uprostřed pokoje. Chvilku jsme se na sebe dívali a pak Jana malinko zvedla ruku. Sestřička ode mne vzala květiny a postavila je na stolek. Přistoupil jsem k lůžku, vzal její ruku do svých dlaní.

„Ahoj Janí“,  řekl jsem, jako by se mezi námi nikdy nic nestalo. Proud slz jí stékal po tváři a sklopila oči. Pohladil jsem ji a políbil na tvář. Zvedla oči a snažila se mi něco říci.

„Nemluv Janí, teď je důležité, abys byla zase v pořádku. Pak budeme mít na povídání spousta času“.

Proud slz neustával a tak sestřička řekla:

 „Měl byste už raději jít, vaše žena ještě není úplně v pořádku a potřebuje odpočívat“.

Ještě jednou jsem ji políbil a ujistil, že brzo přijdu. Poděkoval jsem sestře a vyšel ven. Hrdlo jsem měl stažené, srdce mi bušilo. Stále jsem nevěděl, co bude dál.

            Celý týden jsem přemýšlel, co a jak Janě řeknu, ale myšlenek bylo tolik a byly tak zmatené, že jsem stejně nic rozumného nevymyslel. I tentokrát jsem vstupoval do Janina pokoje s obavami. Jana začala plakat, jen jsem vstoupil do pokoje. Odložil jsem květiny do umývadla a přistoupil k lůžku. Stiskl jsem Janě ruku a políbil jí tentokrát již na ústa.

„Neplač Jani, moc si přeji, abys ses brzo uzdravila a vrátila domů“. 

„Já jsem jen chtěla …“, další slova uvízla v záplavě slz a vzlykání.

„Takhle ne Jano, to by nešlo, musíš být v pohodě, jinak se neuzdravíš“.

Sám jsem se divil, že říkám úplně něco jiného, než jsem původně chtěl.

      Postupně jak se zlepšoval Janin zdravotní stav, tak se mi zdálo, že i naše komunikace je daleko lepší. Na poslední návštěvě se dokonce pousmála. A pak to přišlo. Vstoupil ošetřující lékař a oznámil mi, že pokud nenastanou nějaké komplikace, propustí Janu již příští pátek domů. Jana zbledla a podívala se na mne, jak budu reagovat. Vůbec jsem nezaváhal a řekl, že jsem moc rád a že pro ni přijedu. Očividně jí spadl kámen ze srdce a zhluboka si oddechla.

        Týden utekl jako voda a Jana se připravovala k odchodu domů. Pomáhal jsem jí balit věci z nočního stolku. Otevřel jsem zásuvku a v ní ležela moje vizitka. Ta nová vizitka s telefonním číslem, kterou jsem si nechal udělat rok po Janině odchodu. Zvedl jsem ji otočil a zeptal se Jany, jak k ní přišla.

„Ani pořádně nevím. Když jsem ležela v bezvědomí, tak přišla nějaká blondýna a dala jí sestřičce. Alespoň tak to sestra vyprávěla“.

„Tak přeci jen anděl“, řekl jsem nahlas. Jana i setra se na mne podívaly.

„Jednou ti to budu vyprávět“, řekl jsem a zastrčil vizitku do saka.

      Trvalo ještě několik měsíců, než se Jana úplně uzdravila a než jsme si vše vysvětlili. Od muže, ke kterému odešla, utekla již za několik měsíců a bála se vrátit domů a tak bydlela na nějaké ubytovně. Nehoda jí potkala ve chvíli, kdy se rozhodla, že se vrátí.

        A opět přišly vánoce a byl čas říci Janě, jak to před rokem na vánoce bylo. Zní to neuvěřitelně, řekla Jana a rozbalila ten tříletý dárek.

„Byly to moje nejšťastnější vánoce“, dodala a já jen tiše zašeptal:

„Moje také, Jano…“