Rybařil jsem u Berounky kousek od Hlásné Třebáně. Ranní opar se pomalu plazil nad vodní hladinou a slunce jen neochotně stoupalo nad hradbou stromů v zátočině řeky. Do modrého plecháčku jsem si nalil trochu horkého čaje z termosky, držel jsem jej v dlaních a ohříval si prokřehlé prsty. Hladina byla klidná, bez vlnek a bez známek pohybu. Berounka v těchto místech proudí opravdu velmi pomalu. Přivřel jsem oči a ponořil se do myšlenek o ničem. Takový ten stav, kdy myšlenky jen volně proudí hlavou a vaše mysl je čistá, bez nepříjemných vzpomínek a bez výčitek. Rybaření je u většiny rybářů v mém věku stejně jen o klidu a pohodě a ne o rybách.

    Opar se rozplynul, slunce hřálo, vodní hladina ožila a několik rybářů v okolí mělo první záběry. Chvilku jsem pozoroval vodní hladinu a opět jsem zavřel oči.

    Moji pozornost upoutal zvuk motoru vytáčeného do vysokých otáček. Zvuk se blížil a bylo slyšet i kvílení pneumatik v zatáčce. Vstal jsem a otočil jsem se k silnici, abych viděl toho blázna. V tom jsem si uvědomil, že od Hlásné Třebáně přijíždí autobus. Je to místo, kde jednu stranu silnice lemuje asi třímetrový sráz a řeka a na druhé straně vysoká skála. Kvílení kol sílilo a již bylo vidět červený kabriolet. Ve snaze vyhnout se srážce, zajel autobus co nejblíže ke krajnici. Ozvala se tupá rána a kabriolet bokem narazil do autobusu. Podmáčená krajnice se utrhla, a autobus se zakymácel. Ozval se zvuk praskajících větví, když autobus s rachocením projel křovím a s velkým žblunknutím sklouzl do řeky. Víc jak polovina autobusu zmizela v řece a ten se ihned začal plnit vodou. To se již ze všech stran sbíhali k autobusu rybáři. Všimli jsme si, že to byl výletní autobus plný školních dětí.

     Když jsem doběhl k autobusu, rozbil jeden z rybářů zadní okno kamenem. Holýma rukama odstraňoval zbytky skla. To již učitelky a řidič podávali děti k zadnímu oknu a my jsme odnášeli na suchou zem. Několik dětí bylo zraněno od střepů a nárazem. Z autobusu se ozýval křik a pláč zmatených a vystrašených dětí. Držel jsem v náručí děvče, kterému se z hlavy řinula krev. Neplakala, jen se na mne vystrašeně dívala. Setřel jsem jí krev z čela kapesníkem a ujistil jsem ji, že to bude dobré. Kývla hlavou a upřeně se na mne dívala. To už někdo přinesl lékárničku a začal zraněné děti ošetřovat. Za chvilku zastavil u nehody další řidič a nabídl se, že dojede do Hlásné Třebáně zavolat záchranku a veřejnou bezpečnost. Mezi tím jedna z učitelek kontrolovala děti a druhá ovázala ruce rybáři, který se pořezal o okno, a šla ošetřit řidiče kabrioletu. Během pár minut byli všichni z autobusu na břehu. Vše proběhlo úžasně rychle. Naštěstí zranění nebyla až tak vážná. Zastavili další dva řidiči a přinesli další lékárničky. První záchranka přijela až za dlouhých dvacet pět minut. Po ní během pár minut další dvě a bezpečnost. Autobus se sice až do příjezdu jeřábu nepotopil, ale to nemohl nikdo vědět.

    Domů jsem přijel až k večeru. „Proboha co se ti stalo, ty jsi měl nehodu?“ spustila žena, když uviděla, že jsem celý od krve. Vyprávěl jsem jí, co se stalo a jak všichni pomáhali. Byl to skvělý pocit, že jsem i já přispěl k záchraně těch dětí.

    Slunce se sklánělo nad obzorem a obloha se zbarvila do ruda. Seděl jsem na verandě a přemýšlel, jaké to bylo štěstí. Autobus se nepotopil, byli tam rybáři, kteří pomohli, a nikdo nezemřel nebo nebyl těžce raněn. Žena mi přinesla hrnek čaje s rumem. Natáhl jsem ruku a ta se mi ještě stále třásla. „ To bude dobré,“ řekla a položila mi ruku na rameno. „Stejně je to ale dobrý pocit, co?“ zeptala se a naše pohledy se setkaly. Přikývl jsem a zavřel oči. „Přes vše zlé co se dnes stalo, to byl ale dobrý den,“řekla žena, „všichni se vrátili domů.“