Pokušení.

      Jsem dost starý na to, abych věděl, co smím a co nesmím, nebo spíš co je etické a co je neetické. Jak člověk stárne, myšlenky na porušení etických norem jsou ale silnější a silnější.

     Vlastně to vše začalo víc jak před rokem. Seděli jsme s partou v hospodě a diskutovali o naší fotbalové lize, když tu Tomáš změnil téma: „Moje drahá polovička, jak všichni víte, odjela minulý týden do lázní. Včera večer jsem šel úplně náhodou kolem „Srdíčka“a napadlo mne se tam zastavit.“ („Srdíčko“ je u nás takový noční podnik, o kterém říká moje žena, že je to jen a jen hampejz.) „Vlezu tam, koukám jako živej, u baru tam sedí tři nádherný buchty. No chvilku jsem váhal, když tu jedna se na mně obrátila a usmála. Měla tak trochu větší pozadí a větší prsa, ale pánové takovou jízdu jsem ještě nezažil. No jak povídám, dělala mi věci, o kterých doma před Máňou nesmím ani mluvit.“  Odmlčel se, dopil půllitr a zvedl ruku, aby upozornil číšníka.  Všichni jsme sledovali v němém úžasu Tomášovo vyprávění.  „No jak říkám, kdo to nikdy nezkusil, prostě není chlap.“ Chvilku bylo ticho a pak se někdo zeptal, zda neměl strach z nějaké nemoci. „Ty holky jsou dneska furt u doktora a mají na to papír. Z nějakou čůzou z ulice bych nešel,“ dodal Tomáš a věnoval se právě přinesenému pivu. Seděl jsem potichu, pokyvoval hlavou a přeci jen trochu Tomášovi záviděl.

       A jak to tak v životě chodí, i moje manželka letos odjela do lázní. Asi po třech dnech mne přepadla myšlenka na Srdíčko, ale hned jsem ji zapudil. Použil jsem vychlazené Svijany, ale sotva jsem dopil, byla tu ta myšlenka opět. Použil jsem tedy řízek se salátem a na určitý čas se mi podařilo myšlenky zahnat. Jenže jsem neměl klid ani druhý den. Večer jsem se tedy rozhodl, že se půjdu projít, jen jakoby nic, kolem Srdíčka, abych situaci obhlédl. Již z dálky byl růžový neon ve tvaru srdce vidět. Zato moje srdce bušilo, jako kdybych snad šel loupit. Prošel jsem kolem potemnělé budovy a spěchal domů.

     Než se moje žena vrátila z lázní, prošel jsem kolem Srdíčka ještě třikrát, ale chyběla mi odvaha a vlastně jsem měl i pocit, že bych udělal něco nesprávného. 

   Jednou po večeři jsem řekl ženě, že jdu na jedno s Tomášem. Začala se hrozně smát, až jí tekly slzy. „Co se stalo Marie,“zeptal jsem se. „Tomu nebudeš věřit,“ odpověděla žena, „ vyprávěla mi stará Málková, jak uklízí v tom hampejzu, že ten Tomáš tam byl. Poplácával nějakou Boženu po zadku, vypil dvě piva a kafe, a protože asi nemohl, tak odešel domů. Moc jsme se tomu s holkama nasmály.“

Nejprve jsem měl pocit zklamání, ale pak jsem si uvědomil, že Tomáš kecal, a že takový hrdina zas není. Hrdě se vztyčenou hlavou jsem vešel do výčepu a s úsměvem si objednal pivo. Ten krásný, hřejivý pocit vítězství mi zlepšil náladu a svět byl pro jednou zase fajn.