Jana byla štíhlá bruneta, opravdu krásná a milá. Měla dlouhé vlnité vlasy a nádherný úsměv. Bohužel již půl roku se usmívá na někoho jiného. Z počátku jsem tvrdil, že chápu, že má jiný životní cíl, ale stejně jsem na ni nemohl zapomenout. Nedávno jsem jí potkal a pochopil jsem. Norkový kožich stříbrné barvy jí moc slušel. Usoudil jsem tudíž, že Jana je nenávratně pryč.  Cítil jsem se volný, ale sám. Přes den to docela šlo, ale večer co večer jsem na ní stejně myslel.

      Až jednou, byl začátek září a vracel jsem se dost pozdě domů. Poslední tramvaj ze Smíchova měla konečnou v Motole u autoservisu a dál jsem musel pěšky. Ne že bych se bál, ale cestu kolem krematoria jsem moc nemusel. Konečně se v dáli objevila první světla domů a křižovatka Bílý Beránek. „Teď už to mám domů jen deset minut“ pomyslel jsem si.  Na rohu Hlušičkové ulice se pojednou objevila postava. Zastavil jsem a srdce mi bušilo strachy.

„Promiňte prosím“, oslovila mne,“Mohu kousek s vámi, nerada tu chodím sama“. „Jistě, slečno, to je samozřejmé“. Spadl mi kámen ze srdce, bušení přestalo a i já jsem byl rád, že nejdu sám. Začali jsme si povídat nejdřív jen tak a pak mi řekla, že jí přítel opustil a že se z toho dlouho nemohla vzpamatovat. Došli jsme až k Bílému Beránku a já se chtěl rozloučit. „To je škoda“, řekla,“ a nešel byste se mnou ještě kousek?“  A tak jsem místo domů, šel s neznámou dívkou až na začátek Zličína, k benzínové stanici Na Radosti. Tam jsme se zastavili. V slabém světle pouličního osvětlení mi připadala docela hezká. Zeptal jsem se, zda jí ještě někdy uvidím, pokrčila rameny a řekla jen“možná“. Usmála se, zvedla ruku k pozdravu, řekla, že je Magda a zmizela v temnu neosvětlené ulice.  To byla první noc, co jsem na Janu nemyslel.

      A tak šel den za dnem a na Magdu jsem téměř zapomněl. Až v sobotu k večeru mne oslovila na konečné tramvaje. Zase jsme šli spolu pěšky, ale tentokrát jsme nespěchali. Líbilo se mi s ní povídat. Bylo to jiné, takové zvláštní.

Došli jsme opět až do Zličína. Zeptal jsem se, jestli by někdy nechtěla jít třeba do kina. Zavrtěla hlavou a zdálo se mi, že trochu posmutněla. „Moc hezky se mi s tebou povídá, nech to tak prosím“. Cestou domů mne napadlo, že jsem jí mohl dát alespoň pusu na dobrou noc.  Přemýšlel jsem o tom, jak moc jiná Magda je, než byla Jana. Krásné černé oči, medový hlas a neposlušné černé vlasy.

    Hned druhý den na mne čekala opět na konečné v Motole.  Usmívala se již z dálky.  Bylo zvláštní, jak jsem se na ní těšil a jak hezké bylo si s ní povídat. Dohodli jsme se, že se podíváme až ke Kapli Nalezení sv. Kříže.  Cestou do kopce jsem jí vzal za ruku. Nejprve ucukla, když jsem se jí dotknul, ale nakonec mě sama za ruku vzala. I když jsme si cestu domů prodlužovali, jak jen to šlo, tak stejně jsme nakonec k benzínce Na Radosti došli. Při loučení jsem se nahnul a naše rty se lehce dotkly. Projel mnou elektrický proud. Cítil jsem každičký nerv ve svém těle. Něco tak zvláštního jsem nikdy nezažil. Trochu udiveně na mne pohlédla a vzápětí mne sama políbila, tentokrát silněji. Opět ten příval energie a mravenčení v celém těle. Domů jsem neutíkal, ale přímo letěl. Vznášel jsem se nad rozbitou cestou přes obrubníky, viadukt i železniční přejezd a najednou jsem byl doma. Zvláštní, opravdu zvláštní pocit.

    Druhý den, to byl myslím čtvrtek, jsem Magdu vyhlížel z tramvaje, ale nebyla tam. Ani cestou domů se ke mně nepřidala. Trochu zklamaný jsem došel domů. „Snad zítra“, říkal jsem si sám pro sebe. Bohužel nepřišla ani další den a ani v sobotu.

      V pondělí cestou z práce, ani nevím, co mne to napadlo, jsem u Bílého Beránka nezabočil domů, ale pokračoval do Zličína. Snad jsem doufal, že jí potkám, i když jsem vlastně nevěděl, kde Magda bydlí. Došel jsem k benzinové pumpě a něco mne hnalo dál. Došel jsem až ke křižovatce s ulicí Hrozenkovská, kde se dalo jít zpátky na Řepy, nebo na Sobín. Tam po levé straně stával obchod, potraviny a řeznictví, tak tam jsem zastavil. Rozhlížel jsem se kolem, až mi zrak padl na vývěsní tabuli. Na ní bylo přišpendlené, již značně opršelé parte a malá fotografie. Magda Malá, nedožitých 20let, pohřeb se koná 18. srpna 1965 v obřadní síni v krematoriu v Motole.

   Byl jsem úplně zmatený. Nemohl jsem pochopit, jak je to možné. Jak mohla mít pohřeb v srpnu, když jsem s ní v září několik krásných dní prožil.  To musí být přeci omyl. Nějak uvnitř, jsem se tomu bránil, ale byla to pravda. Doma rodičům jsem to řekl až za několik let. Dodnes nechápu, jak se to mohlo stát. Zvláštní je, že i po letech, pokaždé když jedu kolem, vždy si na Magdu vzpomenu a prožiji ten krásný, mrazivý, nepopsatelný pocit.