Sedím na břehu moře, na sluncem ozářené hladině tancují barevné měnící se odlesky. Mám přivřené oči, a přesto vnímám teplo a pohodu zapadajícího slunce.  Vpravo ode mne je malý háj stromů, nízkých a nahnutých, nastavujících slunci své listy. Po levé ruce je skalnatý výběžek, který zasahuje asi deset metrů do moře. Vlny se o něj rozbíjejí a bílá pěna stříká vysoko nad zapadající slunce. Probouzím se a je mi hrozná zima. Přitáhnu si peřinu pod bradu a podívám se z okna. Venku je leden, mínus deset a hromady sněhu. Zvláštní je, že já u moře nikdy nebyla a přesto mne tenhle prapodivný sen, trápí několik týdnů.  Snídám u okna a sleduji nevýrazné slunce na temné obloze. „Léto je sice ještě daleko, ale finančně na tom nejsem nejlíp, tak že to moře zůstane jen v mých snech,“ přemýšlím nahlas a sleduji, jak sněhové vločky usedají na parapet zamrzlého okna. 

     Procházím se opět po vyhřátém písku, slunce se odráží na hladině a hejno racků s hlasitým pokřikem krouží nad liduprázdnou zátokou.  Je to takový ten pocit, který vás naplňuje pocitem štěstí, klidu a pohody. Jako by nebylo na světě nic než já a prohřátý písek pod nohama. Zvonění budíku přichází v tu nejméně vhodnou dobu. Pocit pohody a štěstí mne ihned opouští. Vstávám jen nerada, ale musím. Je jaro, sluníčko příjemně hřeje a na zahrádce se probouzí tulipány. Ten zvláštní sen se mi vrací již třetí měsíc. „Asi bych měla jet k moři,“ napadne mne, ale vůbec netuším kde na to vzít. Žiji sama již několik let a z platu učitelky mi toho po zaplacení nájmu moc nezbývá.

     Květen nemám vůbec ráda. Ve škole je nejvíc práce a ještě mám narozeniny. Všichni se budou ptát, kolik že mi to je. Je mi třicet a jsem sama, což ostatním připadá divné. Je to sedm let co jsem se měla vdávat. Měsíc před svatbou, měl můj snoubenec nehodu na motorce. Přežil, ale dlouho ležel v nemocnici, kde si namluvil jednu sestřičku. Nic víc, nic míň.  A ke všemu mne stále trápí ten sen.

     Bylo to jako blesk z čistého nebe. Volal mi otec, že mám k nim přijet, že se mnou nutně musí mluvit. Očekávala jsem něco nepříjemného, ale k rodičům jsem jela. Otec se usmíval a tak jsem začala tušit, že to nebude tak zlé. „Mám pro tebe překvapení,“ začal otec a pokukoval po matce, která se také usmívala. „ Vrátili nám v restituci kus pole za naším pozemkem. Družstvo nám nabídlo, že to odkoupí, tak jsem to prodal. Část si s maminkou necháme, část dostane bratr a část je pro tebe, aby sis mohla splnit svůj sen.“  Vyndal obálku a na stůl odpočítal třicet tisíc, což bylo o mnoho víc, než na dovolenou u moře bylo třeba. Hned druhý den jsem zašla do cestovní kanceláře a vybrala si zájezd do Chorvatska. Jako bych i věděla, kam mám jet. Z opravdu bohaté nabídky mne zaujal název „Krk“ a hlavně byl to termín hned na začátku prázdnin.

    Zase jsem na své oblíbené pláži, ale tentokrát tu ten báječný pocit pohody není. Něco mne nutí jít blíž k moři. Jsem jakoby napnutá a mám strach. Voda mi sahá už nad kolena a jdu stále hlouběji a hlouběji. Vysvobodí mne zvonění budíku. „ Co blbnu,“ řekla jsem nahlas, „takovou dobu se na to těším.“

    Konec školního roku se rychle přiblížil a moje nervozita narůstala. Konečně je tu den odjezdu. U autobusu jsem zjistila, že některé lidi ze zájezdu znám, tak že bude i s kým si povídat. Jedeme celou noc a i v autobuse se mi zdá o mé pláži. Do městečka Baška na ostrově Krk přijíždíme až odpoledne.  Ubytovali jsme se v hotelu a průvodce nás seznámil, jak to v hotelu chodí.  Slyšela jsem ho ale jen jakoby z dálky. Stále mne něco táhlo k moři. Konečně jsem opustila hotel a běžela k pobřeží. Jako kdybych tu již někdy byla. Hotel stál sice u pobřeží, ale to nebylo to, co hledám. Asi po deseti minutách jsem spatřila svůj výběžek do moře a za ním malou pláž a stromy naklánějící se nad hladinou. Bylo to téměř přesně jako v mých snech. Srdce mi bušilo a cítila jsem zvláštní pocit.

     Moře nebylo tak klidné jako ve snu a vlny dost divoce narážely na skalnatý výběžek. Nebyla jsem tu ale sama. Na druhé straně pláže, bylo několik turistů, kteří si mě vůbec nevšímali.  Stále mne to táhlo blíž k moři. Stála jsem po kolena ve vodě a sledovala hladinu, když jsem zahlédla ruce nad hladinou. Na chvilku zmizely, aby se opět na chvilku ukázaly. Začala jsem křičet, čímž jsem upoutala pozornost několika lidí ze vzdálené skupinky a pomalu jsem plavala k vyděšené dívce. Ale to se již blížili dva mladí muži, z druhé strany pláže. „Tady, tady je,“ začala jsem křičet, aniž bych věděla, jestli mi rozumí. Ještě pár temp a urostlý mladík vytáhl úplně bledou blonďatou dívenku z moře. Kupodivu na mne začal také mluvit česky. „ Děkuji moc, slečno,“ začal. „Jen na chvilku jsem se zapovídal s přáteli a moc nechybělo…,“ odmlčel se a pak dodal, „ ženu postihla migréna a tak zůstala v hotelovém pokoji a já jsem prostě nedával pozor.“  „Hlavně že se nic nestalo,“ řekla jsem.  Děvčátko přestalo kašlat a prohlíželo si mne. „ Jmenuji se Standa a tenhle čertík je Lucinka,“ podal mi ruku a dodal, že opravdu moc děkuje.  Jeho kamarád se představil jako Michal.  Chvilku jsme si spolu povídali a nakonec mne pozval na večeři. Zjistila jsem, že je svobodný a že se mi docela líbí. A tak jsme většinu času trávili spolu.

    Znovu jsem seděla na břehu moře, zapadající slunce mne hřálo do tváře, ale tentokrát to bylo skutečné a nebyla jsem tam sama. Vedle mne seděl Michal a držel mne za ruku. Nad námi kroužili rackové a nebylo na světě nic jiného než já, Michal a zapadající slunce. Byla to nádherná dovolená.

S Michalem jsme se po roce vzali a již několik let jezdíme k moři do Chorvatska každé léto, i když se mi žádný sen o pláži již nikdy nezdál. To, že v mém snu vypadala pláž úplně stejně jako ve skutečnosti, pro mne zůstává stále záhadou.