Pocházím z malé vesničky u Budyně nad Ohří, kde mne vychovávala babička, která byla silně věřící. Otec zemřel, ještě než jsem se narodila a máma se vracela z práce až večer. Jako malá holka jsem musela každou neděli ráno do kostela na mši a ve škole jsem chodila na náboženství. Jako většina dětí jsem náboženství z duše nenáviděla. Babička byla však trpělivá a stále mi vysvětlovala, jak je důležité věřit. „Když se budeš každý den modlit před spaním,“ říkávala, „tvůj anděl strážný bude stále s tebou.“ Modlila jsem se jen, když u mne byla babička a i tak jsem jí dávala znát, že mám k tomu odpor. „Co z tebe jednou bude dítě,“ říkávala babička a modlila se za mne.

      Bylo mi čtrnáct let, když náhle moje maminka zemřela. V pátek se jí udělalo zle a dostala horečku. V sobotu ji odvezli do nemocnice v Roudnici, kde v neděli zemřela. Bez rozloučení a bez vysvětlení. Měla jsem hrozný vztek a tak jsem babičce řekla, že Bůh je nespravedlivý, že máma nic neudělala a že mne nechal na světě samotnou. Patrně jsem použila i sprosté slovo. Babička se nehádala, neodporovala, jen sklopila hlavu do dlaní a tiše plakala. Slzy jí stékaly na zástěru a já cítila, že jsem to přehnala, ale vztek mi nedovolil, abych se omluvila. Ten večer jsem šla spát brzo, ale ležela jsem na posteli a přemýšlela o tom, jak svět nenávidím.

     Bylo mi o pár let více. S babičkou jsem se již dávno nepřela a na nepravosti světa jsem dávno zapomněla. Vyučila jsem se jako švadlena a pracovala jsem v Roudnici nad Labem. Často jsem večer sedávala s babičkou a ta mi vyprávěla, o mamince když byla mladá. Cítila jsem, že i babička na maminku hodně myslí. Blížilo se výročí maminčiny smrti. Nevím, co mne to napadlo, ale zapálila jsem svíčku u fotografie maminky na prádelníku. Ležela jsem na posteli a přemýšlela, kde asi maminka je. Dívala jsem se na fotografii, tekly mi slzy po tváři, ale již to nebylo ze vzteku a nenávisti. Jen mi maminka moc chyběla. Sfoukla jsem svíčku a chtěla jsem jít spát. V tom se pohnulo houpací křeslo u okna a zavrzalo. Docela jsem se lekla a chtěla jsem rozsvítit. „Nerozsvěcuj,“ ozval se známý hlas. „Maminko,“ vykřikla jsem a chtěl jsem vstát. „Zůstaň sedět Marti, chci s tebou jen mluvit,“ dodala potichu, jakoby se bála, že by nás někdo uslyšel. „Mám radost, že s babičkou vycházíš dobře. Neměla to lehké, byla na vše sama. Celé noci nespala, aby ty jsi byla vždy v pořádku. Zanedlouho i ona bude muset odejít. Bylo by dobré, aby sis vzala Josefa, co s ním chodíš. Je po vojně, je hodný a má práci pod penzí. Myslím, že by vám to mohlo vyjít.“ „Jak to všechno víš mami?“ zeptala jsem se. V šeru pokoje jsem zahlédla, jak se malinko pousmála, a během vteřiny bylo křeslo prázdné.

      Druhý den po práci, jsem šla za babičkou, řekla jí o Josefovi a o tom, že se chceme vzít. Také jsem se jí omluvila, za to jak jsem se chovala. „ Však já se již dávno nezlobím Marti. Vím, jak ti bylo. Je dobře, že se chceš vdát. Já jsem už stará a dlouho tu nebudu.“

       Za měsíc jsme měli ohlášky a na jaře jsme se vzali. Babička zemřela tři měsíce po mé svatbě. Domek jsme prodali a nastěhovali se do velkého bytu v Roudnici. Od té doby jsem maminku již nikdy neviděla. Ale vím, že tam někde je. Nemodlím se, ani nechodím do kostela, ale myslím na ni velice často.