Byl únor roku tisíc devět set osmdesát šest.  Teploty i v Praze klesaly pod mínus dvacet. Zamrzala auta, nejezdily autobusy a vlaky měly zpoždění i několik hodin. Člověk jen nerad opouštěl teplo domova a to jen když opravdu musel.  Byla středa dvacátého šestého února. Ten den si budu pamatovat do konce svého života. Vůbec se mi nechtělo vstávat. Něco mne přemlouvalo, abych zůstal doma. Chvilku jsem ležel v posteli a přemýšlel, zda si mám vzít dovolenou, ale síla povinnosti byla silnější. Na odpoledne po práci jsem měl domluveno nějaké jednání a tak jsem se rozhodl, že pojedu autem. Kupodivu se motor rozběhl i v tak velkém mrazu. Oškrábal jsem led z oken a motor se mezitím ohřál natolik, že jsem mohl jet. Jel jsem pomalu, protože silnice byly namrzlé a kluzké. Dojel jsem až na náměstí a pojednou začal motor vynechávat. Zajel jsem ke straně a zaparkoval, když v tom se motor odmlčel nadobro. Pokoušel jsem se jej znovu nahodit, ale motor prostě trucoval. Zamkl jsem auto s tím, že to vyřeším odpoledne a běžel jsem na zastávku autobusu, protože náhodou zrovna nějaký autobus přijížděl. Ještě jsem si všiml, že nás míjí osobní automobil Lada a malý nákladní automobil Avie.  V autobuse bylo příjemně teplo a docela nezvykle prázdno. Ujeli jsme sotva tři kilometry, když nás zatavila velká dopravní nehoda.  Řidič otevřel dveře a tak jsem vystoupil, abych mohl pomoci.  Z auta před námi vystoupil řidič, který celou nehodu viděl. Směrem od Prahy se údajně velkou rychlostí přiřítil mladý řidič Škodovky, v zatáčce přejel do protisměru, kde se čelně střetl s Ladou. Řidič Avie již neměl šanci zabrzdit. Na korbě vezl velký stavební kompresor, který se utrhl a smetl kabinu řidiče. Zemřel řidič Škodovky, řidič i spolujezdkyně Lady i řidič Avie. Té Lady a té Avie co mne předjeli na náměstí. Kdyby mi nevysadil motor, byl bych teď mezi ostatními mrtvými. Bylo mi z toho zle. Klepala se mi kolena. Nastoupil jsem zpět do autobusu a přemýšlel o náhodě nebo štěstí. Napadaly mne i myšlenky, proč neměli štěstí cestující Lady, nebo řidič Avie. Zanedlouho se objevila modrá světla policie a sanitky a během deseti minut uvolnili jeden jízdní pruh a mohli jsme pokračovat. Ten den jsem nestál za nic. Neustále jsem musel přemýšlet, o tom co se stalo.

   Když jsem odpoledne přišel s kamarádem k autu, abychom ho odtáhli, auto bez problémů naskočilo, i když celý den mráz nepolevil. Přišel jsem domů a přivítala mne maminka se slovy, že měla strach co se mnou je. Ráno přesně v půl šesté se zastavil budík, i když pero bylo natažené.  Vzal jsem ho do ruky a budík se znovu rozběhl.

  Tak nevím, byl to osud, štěstí nebo náhoda. Od té doby ale věřím, že něco mezi nebem a zemí přeci jen je.