|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Seděli sme si tak jednou na Trojáckým kempu a bylo nám do smíchu jako u vykopanýho hrobu. Byl pátek večer a voheň praskal.
"Ksakru," začal Jarda, "pojeďme někam jinam. Už mi to tu leze krkem!"
"Vo co jako de?" posunul si svůj šedivej stícn do tejla Talián a hodil na Jardu starostlivý voko. Ten mávl rukou, "Zas ten samej kemp...zas ten samej montívrest vod vlaku...a pro vodu půl kiláku...a dřevo abys hledal lupou..." brblal do filtru svý sparty.
"No a? Máš snad ňákou ideu?" nadhodil sem. "Nic extra," pokrčil Jarda ramenama, "ale už mě nebaví jezdit akorát na ten debilní Troják. Dyť už sme tady devátej vandr za sebou. Kdybych vám před půl rokem komukoliv řek, že potáhnem devět štrek na jeden kemp, laskali byste mně cihlou. No a co je na tom Trojáku tak zvláštního?" zeptal se úplně zbytečně, poněvač sme to všichni dobře věděli. Nic. Na Trojáku nebylo zhola lautr nic.
"Jóóó, to když sme jezdili na takovej Kukaččí, to bylo jinší čibo kafe," zasnil se Jarda. V kroužku vokolo vohně se vzedmula vlna souhlasnýho pochrochtávání. Nevím, jestli sem vám už vyprávěl vo Kukaččím kempu, ale v kostce šlo zhruba vo to, že při jinak vcelku chvályhodný akci, jakou bylo dokutálení klády na kemp za účelem vystrouhání výšezmíněný v úhlednej totém, sme ten pahejl nechtě nastavili pod kola místního zběsilýho hajnýho Škardy Aloise. Škarda přistál v příkopě a dušička jeho samohybu klepala na nebeskou bránu. Vod tý doby sme v rámci zachování lidskýho rodu jezdili povětšinou na Troják.
"Takže jedem na Kukaččí?" vozval se Študent a ve voku mu blejskla jiskřička nostalgickejch vzpomínek. Jako jeden muž sme přikejvli. Tím to bylo rozhodnutý. Vono teda ne, že by nám bylo na Trojáku ňák špatně, to vochraňhmoto ne, ale přece jenom - vzrůšo je vzrůšo.
A tak sme po ránu sbalili cajky a vyrazili na vlak. Kolem poledne nám na Kukaččí zbejvalo cesty, co by doběh podříznutej kňour. Vobligátní cigárko na Skřivánčí pasece, pak stoupák po vrstevnici a byli sme doma.
"To je ňáký divný," zakroutil hlavou Študent, když vobhlídnul umetený vohniště a vedle nachystaný polínka pod igelitem. "Že by sem jezdili ňáký jiný vandráci?"
"No, to dřevo už je kapku vobstarší," řek sem, narovnal se a vometl si z ruky kus pavučiny. "No," mávl rukou Jarda, "vono je to stejně jedno. Poďme se najíst," což sme vzali za svý. Později, když slunko zalejzalo za Větrnej vrch a my už měli dost povalování a vzpomínání na to, jak nás tady Škarda za totáče masíroval, řek Talián:
"Poďme se podívat do knajpy, co je novýho." To byl docela dobrej nápad a nebylo to ani daleko, dědina byla za kopcem, tak dva tři kiláky. Když sme dorazili mezi první chalupy, už se šeřilo. Knajpa svítila všema voknama. Vlezli sme dovnitř. Jen co sme udělali první dva kroky k volnýmu stolu, vozval se lokálem šílenej ryk. Kouknem po směru a v tu ránu je v místnosti ňák dusno. Řítí se k nám totiž sám Škarda Zběsilej v lesáckým mundúru a s lesklejma vočima. Kolena nám podklesávají, zatímco von příšerně a šťastně řve na celý kolo: "Vy moji trampáši ušatý! Já se bál, že už vás nihdáž neuvidím!"
"No nazdar," vyklouzlo Taliánovi a začali sme se svorně rozhlížet, kde nechal tesařskej díru. "Kluci," ztlumil hlas Škarda, "poďte si sednout. Musíme si pokecat." A znělo to jako něco, co sme vod něj vůbec nečekali - jako by smazal ten dluh, co sme u něj měli. A tak sme zasedli ke stolu. Jarda si zapálil retku, volíz suchý rty a řek: "Jářku, pane Škarda, esli de vo ten Stadijón, tak by snad daly schrastit ňáký prachy..."
"Hele," přerušil ho Škarda, "na tohle se vyprdni. Mně de vo něco jinýho. Tondo, pět dvanáctek a rumy k tomu!" zařval směrem k pípě, načež pokračoval směrem k nám: "Kluci, věc se má takhle: dyž ste sem jezdili, honil sem vás krzeva pořádku v lese. No, pak sem si zašel do města krz ten Stadijón a víte, co mě řekli?" vyfouknul zhnuseně čoud ze svý startky, "že prej sem vás neměl co vyhánět, pokaď ste prokazatelně neudělali ňákou škodu. A i pak sem na vás prej měl zavolat chlupatý. Prej už je neska tadlencta demokracije. Jako vo Stadijón hovno de," mávl rukou, "stejně sem ho vyhrál v kartách, ale byly horší věci. Najednou nebylo do čeho píchnout. V lese bylo ticho, nuda, nic se nedělo. S váma sem se nenudil. Nakonec to došlo tak daleko, že sem na tom vašem place uklidil, nadělal ňáký dřevo a vyčistil studánku. Co myslíte, kluci," vobrátil se na nás se slzou ve voku a z hrdla se mu vydrala neuvěřitelná věta, která se dala tesat, "vrátí se nám zpátky ta sranda, co byla za komoušů?"
"No, zrovna včera sme vo tom přemejšleli," řek sem a pohrával sem si při tom se sirkama na ubruse, "no a neska sme přijeli."
"A depa máte rukcoky?" zašmejdil vočima po lokále Škarda, zatímco u stolu zastavil hospodskej a vykládal svý zboží. "Tam, co dycky," řek Študent, "na fleku," upřesnil pak. Dědkovi svitlo ve vočích. "Tak teda na ten návrat," řek slavnostně, hospodou zazněly fanfáry z Libuše a von pozvedl svou sklenku. Vozvalo se několik cinknutí, jak sme srazili rumy a to vodstartovalo šílenou smršť, která měla finále krátce před zavíračkou a která zplodila později proslulej KUKAČČÍ PAKT, nadrásanej vokousanou tužkou vod hospodskýho na kus Požárních směrnic, který Škarda s poznámkou "stejně je léto a Tonda v kamnech netopí," strhnul ve státotvorný euforii ze zdi.
Podstatou paktu byla tzv. místní dohoda vo útočení, kterou bylo potvrzený Škardovo nezadatelný a nepřenosný právo vyhánět nás v neděli po poledni z lesa. Za to nám slíbil dycky přes tejden udělat dřevo a na podzim půllitr domácí slivovice na hlavu.
Kolem půlnoci sme se eště naposledy před knajpou vobjali.
"Tak jo, kuci, děte spat," blekotal Škarda.
"Lojziku, zejtra se uvidíme," škytl Jarda a měl co dělat, aby si při zapalování cigára nezažehnul klobouk. Důstojným krokem sme vodkráčeli z vesnice a cesta proběhla v klidu.
Zato ráno bylo dost rušný. První hrst broků, která nás probudila jednu minutu po poledni, vočesala půlku listí z vopodál stojící břízky. Zároveň s druhou k nám začalo dolejhat Škardovo halasení.
"Trempové zatracepení!" řval. "Himllaudóndonrvetr a tak podobně! Šak já vám ukážu! Já vám štípnu kupón!" Chvíli bylo ticho, jak nabíjel. Pak pokračoval další salvou, provázenou druhou slokou, vobčas přerušenou bolestným "jauvajs!" jak v mocný kocovině vrážel do stromů, co mu neuhnuly. Študent vzhlídl vod narychlo sbalený usárny, "Jako za starejch časů!" zamlaskal potěšeně. Jak sem se tak koukal po vostatních, všichni měli na ksichtech přilípnutej blaženej úsměv naprostý spokojenosti a vrcholnýho duševního orgasmu. Škarda vyrazil potácivým krokem ze zatáčky, vopírajíc se přitom vo svou dvojku a zastavil se kousek vod nás. "Hergot ksakru!" řval z plnejch průdušek. "Ať už vás tady nevidím! Jede vám to v jednu, tak ať to stihnete. Mažte mi z vočí, lumpové! A příští tejden ať ste tu zas!"
"Jasně, Lojzo!" zahlaholil Talián a hodil si usárnu na záda. Šourali sme se pryč. Na kraji kempu sme se votočili a zavolali na rozloučenou:
"Ahój, ty dědku jeden plesnivej, zelenej!"
"Ahój, vy trempové prašiví, špinaví a smradlaví!" volal a mával nám svým tralaláčkem.
No; a tak sme zase začali jezdit na Kukaččí kemp.
|
|
|
