Byly právě svátky, vánoční to čas a já si pomalu připadal, že mě léta dohánějí. Ne že bych se nesnažil utíkat. Už se mi to dařilo pěknejch pár pátků, ale najednou jsem měl divnej pocit, že mi dochází dech. Ono se ostatně taky věčně utíkat nedá. Neměl jsem se o co opřít, protože v mým věku mají chlapi tři možnosti: buď jsou zahřívatelé rodinnýho krbu, hospodští povaleči nebo mrtví. Jedno horší, než druhý. Nebyl jsem ani jedno. Paradoxně nejlákavěji zněla ta třetí varianta. Brrr!
Rozhlížel jsem po svým zašlým 2+1 a snažil se najít nějakej záchytnej bod, kterej by mě dovedl ke Zlatýmu Trapsavci nebo vítězství na Portě, abych měl aspoň jednou v životě pocit, že jsem v sedle a namlátil jsem životu držku. Zaprášená usárna, schoulená v koutě? No, nebyl by to špatnej nápad na nějakou srdceryvnou básničku. Co, propánakrále, CO mám tvořit? Je snad něco, co mi dneska chybí? Mám televizi, rádio, kazeťák, mašinu na pouštění kompaktů, počítač, v koutě opřenou zaprášenou kytaru mírně cizokrajný značky, spoustu knížek a žádný zbytečný iluze. Nepiju svý kafe černý, pořád si ještě můžu přidat smetany, kolik chci. Co bych ještě tak mohl potřebovat, kromě pocitu, že někam patřím? Docela jsem chápal, jak muselo bejt Casanovovi, když mu doktoři řekli, že mu vyschla studna.
Zatraceně, pátek na krku, k tomu Vánoce, vždycky jsem snil o tom, že touhle dobou budu sedět někde na nějakým kempu a lokat život po doušcích. Teď sedím v kvartýře, partaj pode mnou si vyřizuje spory ručně a já k tomu celkem příznačně poslouchám Brahmsovo Německý rekviem. Kde jsou ksakru doby, kdy jsem lezl po zdi z Hop Tropů? Kde jsou? Koneckonců, kde je dneska Hop Trop samotnej, žejo. Cynicky se pochechtávám. Copak už jsem tak prohnilej nebo snad nedejhmoto dospělej? Přestávám se pochechtávat. Vždycky jsem se děsil toho, až mi nějaký neopeřený pískle řekne před nádražím "dobrej den". Vždycky jsem se těšil, jak tomu dotyčnýmu rozbiju ksicht. Kdepak. Nic takovýho. Dneska bych se z toho spíš nervově zhroutil a s hrůzou prchl. Relativita středních let.
Všechno to začalo tím, že jsem se oženil. Zčistajasna na nic nebyl čas. Teď jsem se zase pro změnu rozvedl. Kdekdo by řekl, že to je ta pravá chvíle pro návrat do lůna přírody a do náruče kamarádů. Pche! Jakou má perspektivu člověk, kterej z tohohle prostředí vypadl na čtyři roky? Žádnou. Kde jsou všichni ti kluci, co jsem s nima jezdíval? Musím to říkat?
A tak padlo rozhodnutí: na Silvestra jedu. Co mi zbylo z vejbavy, sbalím, co se potratilo, dokoupím a jedeme! Jako zamlada! Chachá!

Motorák odchrchlal pryč a nechal mě v údolí stát samotnýho jako sirotka. Slunce pomalu zapadalo za obzor a dlouhý stíny borovic na kopci, kterej ohraničoval tohle údolí, už začaly šátrat po štěrkem vysypaným a sněhem poprášeným nástupišti zastávky. Šmarjá, jak je to dlouho? No nic. Nejdůležitější ze všeho je, že jsem zase tady. A nepřijel jsem se sem vybrečet, ale...proč vlastně? Že by se vrah vracel na místo činu? Nostalgie? No, proč ne? Pořád lepší, než sedět doma a čekat, jak velkej kýbl krve se na mně vylije, když si pustím v televizi zprávy.
Stín borovic mi začal ošahávat nohy v prastarejch pohorkách a já měl nejvyšší čas. Na Klecák je to pěkná štreka a z toho kopce mě bolí plíce už teď. A tak jsem vyrazil.
V půlce kopce oddech. "Copak vás to tam ven táhne, mladej pane? Těmlenctěm klukům se vůbec nedivim, ale vy ve vašem věku..." vzpomněl jsem si, jak starucha ve vlaku spráskla ruce. To mi ještě bylo do smíchu. Ale nejčko... Jojo, pani, máte recht, tahle mašina už je po záruce. Rukama, nateklejma od těžkýho ruksaku, jsem si zapálil cigáro. Bylo mi prachbídně. Sakramejdlo, přeci ještě nejsem tak měkkej, abych nevylez jeden prašivej kopec! No, asi jsem. Hlavně kolem pasu. Skončil jsem s cigárem a hurá dál.
V půlce kopce jsem narazil ve sněhu, pokrejvajícím jehličí, na stopy. Tak asi pětka, kanada s řácky prošlápnutým vzorkem. Pětky? Sakra, to musí bejt pěkný děcko. Pokud to teda není ženská. Spočítal jsem si datum. Nene, kdepak, to je blbina, dneska by přece ženská na vandr nejezdila. Vo tomhle datu a s touhle předpovědí počasí...to je tak na zánět vercajku. Já si taky budu v neděli děkovat, že jsem si přibalil ledviňák, ze kterýho jsem nejdřív ovšomž musel doma vyklepat tři generace molů a polovinu chlupů. No, možná mi ta práchnivina bude ještě zatraceně dobrá.
Sledoval jsem pětky kanady, ne snad, že bych byl kór zvědavej, ale proto, že šly mojí cestou. Na Klecák? Kterej vandroch ještě zná ten nejkrásnější flek v Evropě? Ten flek, na kterej jsme byli s klukama před čtyřma rokama ochotní přísahat? Proč já mám ostatně takovou kliku, že když si vyjedu po sto letech na vandr, musím mít společnost? No, společnost jako společnost...ale jak se znám, nebude to lepá víla tak stopětasedmdesát na vejšku, devadesát - šedesát - devadesát figuru a pětapadesát na váhu ve věku dobře vykvetlý růže, ale nějakej usoplenej fracek stoosmdesát, sto - sto - sto. A bude si ohřejvat na liháči polívky, protože všechno dřevo je zasypaný sněhem - pchá! To já, když zamlada jezdil...
ehm, ehm, dědečku
No prostě, žádný kvalty, to na co se člověk těší, vypadá nakonec docela jinak. Ale stejně, prsty na hebký kůži...S těmahle myšlenkama jsem vystoupal až na klecácký sedlo, kde se stopy stočily doprava po starý úvozový cestě zprudka do kopce. Já za nima. Smrčky se nachylovaly k zemi jako stařečci. Buďte rádi, že nemáte holý větve, povídám jim, nenamrznete. Sněhu bylo už dobře do půlky lejtek a já si nasadil návleky. Je jen málo horších věcí, než mokrý boty.
Když jsem dorazil na hřeben, odletovaly mi od huby hustý obláčky sraženýho dechu a po zádech mi žlábkem tekla stružka potu. Holt na kanapi člověk svaly neprotáhne. Ale ne, od příštího roku začnu jezdit co nejčastějc, řekněme...no...co dva tejdny nejmíň. To bude celkem reálný.
Pche! Silvestrovský předsevzetí!
Zapálil jsem si další retku, abych nepřišel na kemp udejchanej, to podle pověry nosilo smůlu. Sesunul jsem se do sněhu, však maskáče oschnou.
"Ahoj," ozval se za mnou hlásek jako konipásek. Trhnul jsem sebou a chtěl najednou vstát a zároveň se otočit a podívat se po směru. Nakonec jsem se nějak vyhrabal na nohy a obrátil se.
Holce mohlo bejt takovejch dvaadvacet a pokud jsem jí viděl na boty ve sněhu, mohla bejt autorkou těch pětkovejch kanadiózních stop. Byla docela hezká, takovejch stosedmdesát od podrážek ke kštici blond záplavy, která se jí rozlejvala po ramenou. V obličeji měla jeden nos, dvě oči dozelena a pěknou pusu. Na rukách pletený rukavice se zajíčkama. Jako vrchol všeho mě přes oči praštily její jehličáky. Hm, beztak je zdědila po tátovi. Pod starým hnědým svetrem se jí rejsovalo zopár křivek a vůbec to nevypadalo špatně.
"Ahoj," povídám a napřahuju k ní pazouru. "Já jsem Drobek. To je přezdívka, žádnej dvojsmysl," odříkávám svý motto a ona si sundává rukavici a pípne: "Mně říkají Víla."
No to mě laskejte cihlou!
"Máš pětky?" vyhrknu svou otázku, abych se ujistil, že je to osoba, který se táhnu v patách už od nádraží...a v tu ránu mi dojde, že to není zrovna nejlepší ántré. "Ne," vydechne zmateně, "dvojky." Snažím se nečervenat. "Hm, eh, myslím teda boty."
"Jo, boty...tak to mám pět a půlky," usměje se zlehka a já se šťourám v podvědomí, abych si vybavil nějakou konevrzaci, kterou bych si trochu vylepšil kredit. "Co tu děláš tak sama?" No, to sice není nejhorší, ale už jsem byl v lepší formě. Mimoto ji tu klidně mohl čekat její nabiják, jak znám svou smůlu, tak to bude ňákej šerif neexistující osady, pracky samej sval a intelekt televizního vysílače Ostankino. Naštěstí, jak se zdá, tu je fakt sama. Pokrčila ramenama, "No co doma...a co ty?"
"Přijel jsem se mrknout na starý fleky," povídám a povzdychnu si. "Zatraceně, už jsem tu nebyl čtyři roky. A zrovna dneska mi to přišlo takový docela...no však mi rozumíš, ne?" koktám, sám nevím proč. Dávám si šluka z cigarety, jako bych doufal, že mi to přinese nějakou nosnou ideu. Nepřinese. A tak vyšlápneme mlčky ke kempu, kde má opřenej o kládu svůj bágl a v příšeří za kruhem z kamenů se povaluje pár klacků. Shazuju ze zad ruksak a povídám, "Já půjdu najít nějaký dřevo a ty bys mohla zkusit schrastit nějaký chrochtí, he?" Přikejvne a vydá se do lesa. Já taky. Zajímalo by mně, jestli pro ni 'schrastit chrochtí' není jenom zajímavá aliterace a co asi tak přinese. Těmahle myšlenkama a různejma nápadama se zahřívám, zatímco mířím k polomu, ze kterýho jsme brali dřevo už před čtyřma rokama a kterej je podle všeho, jak se tak na něj dneska dívám, naprosto nevyčerpatelnej.
Vracím se na kemp čtyřikrát a naposledy už škobrtám ve tmě. Víla už láme u kruhu chrochtí - sakra, že by to byl univerzální terminus technicus? - a já se dávám do klacků. Později si samozřejmě při zapalování ohně spálím prsty a kempem se pokojně line smrad spálenejch nehtů. Opíkáme buřty; utíráme si prsty střídkou chleba; vaříme Zaručeně Nejlepší Vandráckej Čaj - to se vezme mátovej, nechá se trochu v ešusu zavařit, pak se přidají dvě lžíce cukru a vymačká polovina citrónu. Noc běží svou cestou jako ostatně vždycky a nad Klecákem se vznáší pohoda jako ostatně vždycky a na chladný černý obloze se vinou hvězdy, mezi kterejma se proplítá stuha Mlíčný dráhy. Jo, jako ostatně vždycky, abych nezapomněl dodat.
Nezávazně klobásíme, vykládáme si svý životní stóry - vesměs nic extra veselýho - a když mrknu na hodinky, je už za deset půlnoc. Přitáhnu si ke stehnu ruksak. Chvíli se v něm přehrabuju a nakonec se ve světle ohně zaleskne zlatej staniol flašky.
Přichází půlnoc a propuká novej rok. Letos budu zas o něco blbější. Víla dokazuje, že správnej vandrák umí pít z jakýkoli lahve. Já taky.
Nakonec to nedopadlo tak špatně, jak mohlo. Z nositele pětek kanad se nevyklubala nějaká osmnáctiletá ventra s polívkama na liháči, ale Víla s dvojkama. A to máme před sebou půlku noci a celou neděli. Doufám, že jsem ještě jura a že to zvládnu. No, jak na novej...