|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Každej řácky drsnej vandroch ctí to, čemu se obecně říká romantika. Chachá! Ať si jak chce ve skrytu duše sní o vichřicích na hřebenech hor, o hořících džunglích a o tygrech ve výskoku! V neděli večer se zase mění v člověka bačkoroidního. A mění se rád. No prosím, jen zkuste vystavit rozervanou duši našincovu skutečnýmu, byť jen sebemenšímu záchvěvu romantiky. Zešílí.
Abych vám doložil, co dokáže taková zatrachtilá věc, jako je romantika, udělat s klidným, zdánlivě vyrovnaným trampem, slyšte můj příběh.
Tom byl romantik už na první pohled. Oříškově hnědej, zasněnej pohled někam jinam, pečlivě udržovanej rozháranej porost bohémskejch čupřin a vůbec všechno, co se ho týkalo, hovořilo jasnou řečí. Nosil za pasem obrovskej kinžál, na nohou nablejskaný farmářky a obličej měl tvrdě zaťatej v přesvědčení, že takhle nějak musí vypadat Rambo. Ten, kdo ho neznal, zhusta podlehl klamnýmu dojmu, kterej z jeho tváře čišel, a ohleduplně mu vysvětloval cestu k nejbližšímu záchodu. Mocně potahoval ze svýho cigára a bylo ho možno zahlídnout na rohu před nádražím, jak vede debaty se sobě podobnejma o výhodách rotačního kulometu proti emšesnástce.
To bylo před dobrejma dvěma rokama. Nedávno jsem ho zahlídl ve městě. Po kinžálu ani stopa. Zmizely farmářky. Místo aminy měl s sebou mladou maminu a tlačil řvoucí kočárek. Ještě pořád mocně potahoval ze svýho cigára, ale i to se spraví. Za pár let...
Nicméně to, co se vám chystám vyprávět, se stalo ještě předtím, kdy byl Tom v plný síle. To bylo tak...
Zhruba hodinu poté, co jsem dorazil v pátek večer na boudu pod Vratišovským kopcem, přišel Tom a slejvák. Řekli jsme si s Tomem svý ahoj (se slejvákem si netykám ze zásady) a on si odložil. Slejvák prozatím zůstával venku. Tom toho moc nenamluvil, snad si myslel, že to tak má bejt. Když o něco později dojedl pikslu rybiček, co si donesl na večeři, vytáhl čibuk a červenou Amphoru. Asi devátou sirkou si zapálil, vyfoukl labužnicky ke stropu obláček šedýho kouře a pokračoval v mlčení. Déšť bušil do střechy a k tomu se spustila bouřka. Co se týkalo mně, nijak jsem se nenechal rušit a pokračoval ve vysilujícím nicnedělání.
Když se do dna nabažil možností, který mu skýtala jeho fajfka, odložil ji Tom stranou a vytáhnuv kytaru, začal drnkat Podraz. Už v tý chvíli začalo bejt jasný, že vratišovská bouda má přes svý neoddisktovatelný výhody taky spoustu děr ve střeše. Na podlahu začaly plácat kapky.
Nesměle jsem se se svejma obavama svěřil Tomovi. Vypadalo to dost špatně, tímhle tempem se mohla bouda poměrně rychle zvrhnout v prachsprostej sprchovací kout. Navíc bouřka nevypadala na to, že by chtěla nějak přestat. Naštěstí, jak jsem zdůraznil, máme celkem kliku, protože bouda není ani hodinu pochodu daleko od Bílic, respektive od hospody U Matoušků, nalézající se tamtéž. A je docela reálná možnost, pokračoval jsem, že starej Matoušek, jakožto člověk trampstvu nakloněnej, zruší dneska milosrdně zavíračku a roztopí kachláky.
Tom mně zmrazil pohledem, posupně se usmál a vyjádřil se v tom smyslu, že on teda jezdí na vandr krzeva romantiku, on jo, a jestli jsem měkkej, ať si jdu klidně do hotelu. On zůstane tady v boudě. Načež sevřel hrdinně a s předsunutou čelistí na kytaře déčko a jal se preludovat Ukrytý v stínu lesa igelit to kdyby přišel k ránu déééšť...
V životě lidským se naskytnou placama okamžiky, kdy člověku nezbejvá nic jinýho, než zatnout zuby (zbejvají-li mu jaký) a odkráčet středem. A tak jsem mlčky nahodil na záda usárnu a vyrazil na tu cestu dlouhou, cestu zlou, směrem k Bílicím, vyprovázenej crčením potůčků vody na podlahu a Tomovým mlčenlivým odhodláním stavět čelo všem nástrahám přírody jako správnej romantik.
Do hospody jsem dorazil po hodině trpkýho potýkání se se živlama, mokrej jako zpod sprchy a provázenej hromováním nebeskýho dělostřelectva, který dneska ládovalo těžký šrapnely. V lokále bylo nadusáno vandrákama, prchnuvšíma z okolí Dlouhýho hřbetu a Yukonu, jakož i od Spálený celty. Kolem kachláků, na kterejch bublal velkej hrnec s vodou na kafe, čaj a grog, visely spousty ponožek, triček, jégrhóznů, košilí a maskáčů. Podlaha byla pokrytá botama. Ve vzduchu se vznášela vlhká mlha a bratřila se s kouřem z cigaret. Hotová čínská prádelna.
Začlenil jsem se do davu a u stolu nad grogem mně přešly veškerý trable. Jen občas, když práskl obzvlášť vypečenej hrom nebo když už se okenní tabulky vydouvaly pod náporem deště dovnitř, vzpomínal jsem, jak si asi užívá Tom tu svou vysněnou romantiku. Že tohle je pravá romantika, o tom nemohlo bejt pochyb. Bylo mi ho vlastně líto. Měl sice, pravda, pár slabejch míst, ale citlivým přístupem by se z něj dal určitě vychovat normální vandroch. V rohu hospody začali obzvlášť otrlí trapeři uzavírat morbidní sázky ohledně toho, jestli už je hospoda tak podmáčená, že spadne ještě v noci, nebo až za světla.
A do toho všeho se pár minut po půlnoci rozletěly dveře a dovnitř se vpotácel k nepoznání nasáklej a promočenej Tom. Rázem utichlo veselý štěbetání kolem stolů a všichni zírali. Bylo na co. Pryč byla vykartáčovaná čupřina a oříškový oči pomrkávaly přiblble mimo veškerej čas a prostor. Chvíli otevíral pusu naprázdno a pak řekl naprosto zlomeným hlasem: "Vratišovská bouda je v hajzlu," což ho probralo natolik, že ze sebe roztřesenejma rukama začal sundávat aminu, žracák a neprůstřelnou vestu zároveň. Někdo mu pomohl a pak jsme ho usadili ke kamnům. Po šestým rumu přestal jakžtakž vibrovat a ani krátkozrakej Danny, kterej přišel při slejváku na Yukonu o kontaktní čočky, už netvrdil, že ho vidí několikrát. (Mimochodem, Danny z toho měl, dokud se situace nevyjasnila, děsnej vítr, že už je ožralej. Nemohl tomu věřit, protože v sobě měl teprve devět rumů, šest piv a tři Magický oka.)
Časem z Toma vylezlo, že asi dvě hodiny po mně začala pomalu, ale jistě, odcházet taky bouda. Naštěstí stihnul pobrat svý věci a zdrhnout. Bouda se pak složila jako paklík karet. Byl z toho v těžkým šoku.
Ze svý strnulosti se probral jenom tenkrát, když Frisko z T.O. Dlouhá cesta prohlásil s obrovským despektem: "Týýý brďo, zažít takovej flák romantiky..." Jakmile zaslechl terminus technicus romantika, Tomovi zle zablejsklo v očích, svraštil tvář do šklebu vpravdě infernálního, vymrštil se a svou pěstí zapracoval na Friskovo exteriéru.
Snad to byla pouhá shoda okolností, která zapříčinila, že se v tomtéž okamžiku šerifovi Dlouhý cesty, jenž se zoval Nelzón, něco znelíbilo na Tomově vizáži, řekl si, že ušetří práci plastickejm chirurgům a podal Tomovi pomocnou ruku. Přímo do obličeje.
Samozřejmě, nakonec jsme je roztrhli. Dlouhocesťáci se uraženě zabetonovali v rohu lokálu pod obrázkem jelena v říji, lízajíc hrdinně svý rány a Tom usnul s boulí nad obočím a s hlavou mezi prázdnejma sklenicema na stole s tichým šeptáním: "Posranej vandr..."
Což dokonale potvrzuje mý slova: dnešní vandráci NEJSOU stavění na sebemenší dotek romantiky. A to jsme ještě měli celkem kliku, že nespadla ta hospoda.
Romantika? Vichřice na hřebenech hor? Hořící džungle? Tygři ve výskoku? Pche! Nenechte se vysmát!!
|
|
|