|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
V chodbičce to zadunělo a zarachotilo a do vagónu vlezli čtyři lidi ve vandráckým. Dva starší, cirka nějakejch čtyřicet pryč, a dva kluci, kterejm nemohlo bejt ani po vojně. Starouši se rozsadili na jednu čtverku a mládež si naházela bágly do síťky nad druhou. Pak mlaďoši vděčně vyklusali k bufíku na nástupiště a starouši si neméně vděčně oddechli.
"To teda byl vandr, jen co je pravda," zabručel po chvilce ticha jeden a druhej dodal: "Ále co, však byla sranda, ne?"
První na něho vrhnul pohled, nacucanej jedem. "Celej sobotní večer sedět v hospodě a lejt do sebe to hnusný pivo, jenom abych tomu svýmu paznehtovi nezkazil jeho nablblý představy o vandrech? A to přitom nechápe, proč se tý hospodě říká Posada del toro texaso. Myslí si, že když do sebe nahrne deset dvanáctek, bude tremp jak ze žurnálu, blbec. Takhle ty si představuješ srandu?" zeptal se vyčítavě. "Jasně," dodal. "Tobě bylo hej, ty tomu klukovi nejspíš dáváš šlupky ze salámu, ale já svý děcko živím poctivě. Takže sem to vobrečel leda já, když sem aplégra táhl z putyky na zádech. Sakra, asi mu naordinuju dietu," dodal a zkusmo si protáhl páteř, která pronikavě zaprotestovala hned na prvním obratli.
"Ale stejně byla sranda," nenechal se ukřičet ten druhej. "Vodu nanosili, dřevo nanosili, čaj uvařili, v noci spali..."
"A právě proto stál ten vandr leda za trumfový kulový," frkl si pohrdavě starouš. "Nám nezbylo nic jinýho, než sedět na kempu jako blůmy a čekat, až si mládež splní další modrý vokýnko. A pak že prej nás vezmou do hospody na pivo, nastojte!" uchechtl se truchlivě. "Málem mě chytnul žlučník."
"A mně bude pálit žáha ještě nejmíň tejden," přisadil si druhej. Chvíli bylo ticho.
"Hele, co kdybysme si zase zajeli na vandr sami?" nadhodil první starouš. "Uděláme si pohodu a bude sranda."
"Dlouho jsme nebyli."
"Po těch letech..." zavrtěl se slastně první.
"Já bych vzal kytáro," zasnil se druhej.
"Žádná zahulená hospoda..."
"Netahali bysme s sebou zmetky..."
Ve vagónu se pak rozprostřelo rituální a takřka až zbožný ticho, napěchovaný tunama živoucích vzpomínek, a oba starouši cejtili, že svůj kříž, břímě a požehnání včera nevlekli z hospody zbytečně.
|
|
|
